Narodil se v roce 1904 v Kansasu. Jméno Harry Unangst si po dosažení plnoletosti změnil na Henry Knowles Beecher podle svého oblíbeného kazatele z 19. století. V roce 1926 dokončil bakalářská studia fyzikální chemie na státní univerzitě a zamířil ze svého rodného státu na harvardskou medicínu.
Patřil mezi špičkové studenty. Čtyři léta pobíral stipendium za vynikající prospěch, publikoval své první studie v odborných časopisech, převzal Warrenovu cenu za nejlepší dizertaci. Není divu, že se o něj poté doslova poprala nemocnice v Massachusetts. Nakonec se ho v ní ujal jeho bývalý profesor a skvělý chirurg Edward Churchill. Jenže Beecher míří ještě výše. V roce 1935 cestuje do Dánska, kde nastoupí v laboratoři Augusta Krogha, laureáta Nobelovy ceny. Už dávno bylo zřejmé, že Beecher je velmi nadaný lékař.
Čtrnáct stran o síle zemětřesení
Profiluje se jako anesteziolog a profesně je mocně přitahován k fenoménu placeba. Chce ho podrobovat mnoha pokusům. Zjišťuje totiž, že mozek si s námi často hraje, a rád by toho v medicínské praxi využil. Zářnou dráhu vědce a lékaře mu ovšem zkalí příchod druhé světové války.
Jistě, se svou reputací ji mohl strávit v zázemí, jenže Beecher dal přednost válečné vřavě. Jen na osobní přímluvu svého bývalého profesora je přeřazen k sanitě, jinak by se bitevními poli severní Afriky a Itálie probíjel jako pěšák. Jako doktor zachraňuje životy na operačním sále.
Po válce se jeho stopa ztrácí v Evropě, aby se v šedesátých letech znovu vrátil do Spojených států. Nastupuje na profesorské místo na Harvardu, předsedá mnoha odborným spolkům. V roce 1966 pak publikuje text, jímž shodil bombu. Text, o který se bude zajímat i americký Kongres. Nese název Etika a klinický výzkum.
Má pouhých čtrnáct stran a je anonymním souhrnem dvaadvaceti medicínských experimentů na lidech realizovaných ve Spojených státech. Z oněch stránek mrazí. Je nekonkrétní, ale neuveřejněná jména a názvy institucí není zase tak těžké dohledat. Na jedné straně tu stojí proslavené lékařské fakulty, univerzitní a soukromé nemocnice, průmyslové kapacity, vojenské výzkumné ústavy a vládní instituce. A na druhé? Pacienti, nemocní lidé, mentálně postižení, školou povinné děti, vězni, vojáci, veteráni či důchodci. Ti všichni se často nevědomky účastnili pokusů a experimentů, které v lepším případě představovaly hazard s jejich zdravím.
„Můj původní katalog čítal s padesátkou takových studií, ale vybral jsem jen ty nejvýraznější,“ píše Beecher. „Ty, ve kterých nelze hovořit o snaze pomáhat lidem, ty, kde stojí etika výzkumu ostře v rozporu s etikou péče o nemocné.“
Lidé jako pokusní králíci
Příkladů pochybení je dost. Záhadná očkování, při kterých se člověk nedozví, jaká látka a proč mu je vlastně podávána. Nedobrovolné podávání léků, jejichž účinky zatím nejsou známé nebo jde o látky ve vývoji. Testování alternativních způsobů léčby, k nimž nedali pacienti svolení, případně nekompromisní možnost volby mezi „dosud neotestovanou alternativou léčby nebo vůbec žádnou léčbou“.
„Ve všech těchto vědeckých pracích, kde šlo o životy stovek lidí, je přitom patrná snaha neinformovat pacienty o možných rizicích, protože by se tím brzdil pokrok,“ dodává Beecher.
Kolegové, lékaři a profesoři, ztratili hlavu. Mají Beechera proklínat, nebo velebit? Kousl totiž do zatraceně hořkého ovoce a jedou v tom vlastně všichni. Že byla nevědomým pacientům podána při transfuzi krev obsahující rakovinné buňky? Nic se přece nestalo. Šlo jen o to vyzkoušet, jestli se rakovina může šířit i tímto způsobem, tvrdili autoři pokusu. Nebyla to však dílčí pochybení, ale systémové a široce rozšířené chování, do kterého spadal výzkum, výroba i federální lékařská komora.
Muž práva a pořádku
Výtahy z Beecherova článku už brzy přetiskují i běžné tiskoviny, lidé tleskají hrdinovi, jenž se nebál promluvit. „Od druhé světové války jdou peníze do medicínského výzkumu strmě vzhůru,“ říká pak v Kongresu Beecher. „Národní institut pro zdraví pracoval v roce 1945 ve výzkumu s částkou 701 800 dolarů, v roce 1965 to už bylo 436 600 000. To je 624krát více. Zkoumáme více, častěji a zkoumáme na lidech. A teď jde o to, jakým způsobem se to bude dít. Já doufám, že morálně přípustným. “ Američané mu naslouchají, protože chtějí svým andělům v bílých pláštích zase důvěřovat.
Ostatně, pánové Harkness a Lederer, píšící v roce 2001 pro Světovou zdravotnickou organizaci, vyhodnotí Beecherův článek jako „nejvlivnější odborný text, který kdy byl o experimentech zahrnující lidské subjekty uveřejněn“. Jeho rešerše o etice medicínského výzkumu dá vzniknout 554 dalším podobným studiím.
Výsledek? Kvůli Beecherovi se přepisují regule Národního zdravotního institutu i Úřadu pro správu potravin a léčiv. Vzniká zcela nová směrnice o tom, jak informovat pacienty o zákrocích, která v mírně pozměněné podobě platí ve Spojených státech dodnes.
Beecher dostává čestné doktoráty, tituly, gratulace. Jmenují ho čestným členem amerického Úřadu pro lidská práva. Podle fakultních lékařů ze Severokarolínské univerzity byl Beecher „tou nejvýznamnější osobností na poli nových výzkumných technik a medicínské etiky“. A na harvardské medicíně se dodnes dává nejlepším studentům, kteří výjimečně dokonale obstáli na poli lékařské etiky, Beecherova cena.
Jenže celá věc má vadu na kráse. A není to malá piha.
Chybějící léta v Evropě byla plná mučení
Problém spočívá v oněch „chybějících letech“, které Beecher strávil v Evropě a které jsme přeskočili i v úvodu našeho článku. Během nich ho totiž aktivně zaměstnávala americká armáda a posléze i přímo Ústřední zpravodajská služba (CIA). Jeho prvním klientem se stal německý vojenský lékař Walter Schreiber, brigádní generál lékařské služby Wehrmachtu. Měl si s ním jen povídat a vytěžit z něj co nejvíc informací o válečné přípravě biologických zbraní v Třetí říši.
Jak správně mučitV roce 1963 vyšel první manuál CIA, který se soustředí na výslechy a kontrašpionáž a velmi důkladně se věnuje technikám nátlaku, vedení výslechu, mučení. Jeho název KUBARK je akronymem „donucovacích prostředků užívaných při vyslýchání odolných zdrojů“. Pracuje s termíny „strach ze strachu“ nebo „smyslová deprivace“ a nechybí v něm ani kapitoly o izolaci, elektrických šocích, bití. Samozřejmě v něm narazíme i na velmi podrobné kapitoly věnující se užití drog a omamných látek při výsleších. Jejich autorem je s největší pravděpodobností právě Henry K. Beecher. Příručka byla až v roce 1983 nahrazena novým manuálem s názvem „Vytěžení informační hodnoty lidských zdrojů“. |
Beecherova odbornost a znalosti zjevně otevřely Schreiberovo srdce, ten pak ještě po letech vzpomínal na „příjemnou výměnu myšlenek a názorů s inteligentním a spolupracujícím doktorem“.
Časem však přibývalo pohovorů o odborných tématech s jinými klienty, které zdaleka tak příjemné nebyly. Většina z nich se odehrávala v zajateckém táboře Camp King v Taunusu na předměstí Oberuselu, kde končili nejrůznější nacističtí pohlaváři. O jejich praktické zkušenosti měli Američané eminentní zájem.
Vyhlazovací válka, provoz koncentračních táborů, spektrum využitelnosti bojových plynů proti civilnímu obyvatelstvu. Nebylo téma, které by chytrý a vzdělaný Beecher neřešil. Zvláštní důraz se kladl na využitelnost zpráv o pokusech na lidech, prováděných v koncentračním táboře Dachau. Jeho zápisky komentující tyto hrůzné experimenty jsou součástí jeho pozůstalosti v harvardské knihovně.
V Američany spravovaném táboře Camp King ovšem končila i vyšší sorta vězňů. Byly to osoby osoby podezřelé ze špionáže pro Sovětský svaz. A s těmi si pánové z CIA už nepovídali přímo ve výslechových místnostech tábora, ale v bunkrech a sklepeních domů ve frankfurtském Kronbergu. Toto přísně tajné výslechové zařízení, zvané eufemickým kódovým označením Villa Valdhof, bylo místem, kde se z lidí stávaly trosky. A výtečně přitom posloužil Beecher osobně. Právě tady si mohl v praxi vyzkoušet účinek nejrůznějších psychedelických látek a chemických substancí na živém materiálu.
Na jedné lodi s gestapem
Beecher byl osobně přítomen stovkám výslechů, podával zadrženým osobám vysoké dávky mezkalinu, testoval „drogy pravdy“. Podle amerického historika Alfreda W. McCoye došlo během těchto pokusů k řadě úmrtí. Ne vždy je měla na svědomí Beecherova medicína, leckdy byly na vině výslechové postupy tvrdých hochů ze CIA vedených kapitánem Malcolmem Hiltym.
Beecher se zapletl Walterem Hoffmanem, Švýcarem testujícím účinky LSD na lidech, stejně jako s bývalými zaměstnanci gestapa nebo s Kurtem Blomem, který v hitlerovském Německu razil cestu státních pokusů na lidech a řízené eutanazie. „Za těch deset let šílených pokusů na často nevinných lidech, jimž podával psychotropní látky, se myslím hodně zhluboka napil z otrávené studny pramene Dachau,“ říká McCoy.
Výslechy zdrogovaných vězňů a brutalita dozorců vadily i americkému generálovi Guy B. Denitovi, pod něhož spadaly štábní nemocnice a který se s Beecherem osobně znal. „Byly to absolutně nehumánní výslechy dvojitých agentů a sovětských narušitelů, ale i lidí, kteří byli z těchto činů jen podezřelí,“ říkal Denit. „Beecher šel v těchto pokusech dalece nad rámec praktického využití medicíny, kombinace jím aplikovaných drog bylo čiré mučení a teror. Nejhorší na tom bylo, že Beecher byl dobře obeznámen s Norimberským kodexem a Ženevskou úmluvou. Přesně věděl, co dělá, i to, že v tom není nic lidského.“
Beecher si v posledních letech evropského pobytu vybíral speciálně takové spolupracovníky, jimž nevadilo, co se ve výslechových bunkrech CIA děje. Sadisté, po nichž sahal, měli zkušenosti. „Podívat se na seznam jeho nových kolegů, to bylo jako otevřít seznam osob, které vedly pokusy na lidech pod SS doktorem Kurtem Plötnerem v Dachau. Ta samá jména, ti samí lidé,“ líčil Denit.
Do Spojených států se Beecher vrátil v roce 1963. Svůj protest proti neetickým experimentům publikoval o tři roky později. Podle neuro-anesteziologa George A. Mashoura z Lékařského centra v Ann Arbor nebyl onen myšlenkový skok překvapivý. „Může se zdát paradoxní, že Beecher obhajoval etické zacházení s lidskými subjekty, když byl zapojen do hluboce neetické vládní práce s halucinogeny. Já soudím, že mnohem přesvědčivější je hypotéza, že se do obhajoby etiky pustil právě kvůli tomu, co měl na svědomí.“
