Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Hezký holky na nás chodí i dneska, říká Tony Ducháček z kapely Garage

aktualizováno 
Víno, pivo, občas joint. Parta, co držela při sobě. Ale taky policejní šikana, donašeči, zákazy a cenzura textů. Na předlistopadový underground má frontman kapely Garage Tony Ducháček fajn vzpomínky. Ale systém, který panoval kolem, vytěsnit nemůže. "Mladí, co nezažili totalitu, mohou být jen rádi," říká.

Po listopadu 1989 přišla deziluze. Konzum, kšefty, korupce, říká Tony Ducháček | foto: www.garageband.cz

Jaké byly začátky vaší kapely v 80. letech?
Když je člověk mladý, má na to hezké vzpomínky. I když doba byla nepříznivá, dělali jsme muziku rádi. Byla to jiná hudba, než byla běžná v rozhlase, a nás to bavilo. A když někoho něco opravdu baví, tak mu to vydrží. A navíc to bavilo i ostatní, kteří na takovou kulturu chodili.

Jaké byly tehdy koncerty?
Bylo to oproti dnešku trochu jiný, lidi na nás chodili rádi a hodně, asi i proto, že podobných akcí bylo jako šafránu a míst k produkci minimálně. Přeci jenom, zakázané ovoce nejvíc chutná. A na našich koncertech se mohli setkávat, pobavit a popovídat si. Pro určitou generaci to znamenalo hodně, nasměrovalo to lidi třeba k tomu, že nemusejí všemu, co režim hlásal, slepě věřit. Pak už se lidé na koncertech znali, tak to většinou bylo hezký. Pokud teda zrovna nebyl nějaký zákaz nebo nám nevypnuli proud.

Byly to větší pařby než dneska?
O ně vlastně ani tak nešly. V jádru nám nešlo o paření, ale hlavně o boj a odpor ke komunistickýmu režimu. Taky nás hodně motivovalo vědomí, že lidi, kteří chodili na naše koncerty, by jinam třeba nešli. Ale že bych na tu dobu vzpomínal nějak moc rád, to se říct nedá. Člověk ji má spojenou s tím, co se dělo kolem ve společnosti, a to dobré nebylo.

Motalo se kolem kapely hodně slečen? Říkalo se, že na koncerty Garáže, jak se tehdy vaše kapely jmenovala, chodily nejhezčí holky…
Je pravda, že Visáči nám tehdy záviděli, že na našich koncertech byly hezčí holky. (smích) Na nás chodí hezký holky i dneska, i když věkový rozpětí se hodně rozšířilo. Dnes na nás chodí třeba i děti kamarádů, dřívějších návštěvníků koncertů, kteří už na to dneska nemají čas.

Co drogy, byly tehdy součástí koncertů?
Kouřila se tráva, občas někdo něco vyrobil nebo lidi brali různý prášky. Šlo ale hlavně o víno, o pivo, k tomu si třeba dát jointa. Lidi se chtěli a chtějí bavit. Někdy to přehnali, ale nijak výrazný to nebylo. Nebo si to aspoň nepamatuju.

Jak vypadala policejní perzekuce v praxi?
Tak třeba Mejla Hlavsa musel hrát schovaný za závěsem, protože byl pro režim nevhodný a měl zákaz. Nesměli jsme brát za hraní peníze, přehrávky jsme měli jenom na zájmově uměleckou činnost. Vydat oficiálně desku nebo kazetu, to bylo naprosto passé. Občas nám policajti vlítli do šatny a kontrolovali občanky nebo třeba vypnuli proud. To se ale nedělo jenom nám. Texty se musely předkládat ke schvalovačce, ovšem na koncertech jsem zpíval původní verze.

Hodně mladých lidí si to dneska už ani nedokáže představit. Co chtějí, najdou na internetu, v televizi a v rádiu se hraje hudba všech možných žánrů…
Myslím, že můžou být jenom rádi. Neposkvrněnost bývalým režimem je výhoda. Mladá generace už je úplně jiná a je to dobře. Nějaké povědomí o minulosti by ale mělo být, aby si mladí dokázali představit, jak ten režim vypadal.

Jaký byl tehdejší underground?
Byla to docela uzavřená skupina. Hudebníci, básníci, filozofové, chartisti, spisovatelé i lidé, kteří chodili na naše koncerty. Byla to obrovská parta, ale byli v ní nasazeni i špiclové.

Věděli jste tehdy, kdo to byl?
O jednom jsme to zjistili, tak se s ním pak nikdo nebavil a on sám poznal, že se profláknul a už se nic nedoví. Ale byli tam samozřejmě i ti, o kterých jsme se to dozvěděli až po revoluci. Ono to však není tak jednoduché, hodně těch lidí byli vlastně chudáci, které k tomu donutili. Zrovna ten, kterého jsme "odhalili", byl donucený a neměl vlastně moc na výběr. On na lidi vlastně ani tolik hrozných věcí neříkal. Byli i horší, kteří za donášení brali peníze. Bylo to různé, člověk od člověka.

Popmusic je u nás měkota a jsou v ní snad zakázaný i pořádný kytarový sóla, říká Tony Ducháček

Vídáte se s lidmi z undergroundu i dnes?
Občas se potkáme, ale city jsou ochladlé, vlastně takový holomráz. S ostatními se setkáváme na koncertech, třeba s Magorem nebo se Sváťou Karáskem, Pavlem Zajíčkem, s Plastikama.

Po listopadu 1989 přišla deziluze

Jak vzpomínáte na listopad 1989?
Silné pocity máme asi všichni, kdo jsme ho zažili. V té době jsme hráli na vysokých školách, kde byly stávkové výbory, a bylo to euforický. Konkrétně 17. listopadu jsme ale seděli s kapelou v autě a jeli z koncertu ze Zlína. Co se děje, jsme se dozvěděli z rádia. Už předtím se nás lidi ve Zlíně ptali, jestli k tomu nechceme něco říct. Jenže my neměli informace.

Co se pro kapelu změnilo revolucí?
V podstatě všechno. Mohli jsme vydávat desky, začali jsme dostávat honoráře, na které jsme už dávno měli právo, prostě jsme mohli vylézt z podzemí a jet si dál svou. Akorát mě mrzí, jak to všechno po revoluci dopadlo. Touha udělat něco pro národ nebo pro republiku někam zmizela, nikoho to nezajímá. Neustále se řeší nějaké stranické a mezistranické problémy, ale nikdo nechce dělat společně něco pozitivního. Pak se do toho zapletou peníze, korupce. Z politiky se stalo dobře výnosný povolání, nic víc.

To zní jako deziluze.
Vlastně dost velká deziluze. Tehdejší představy byly někde jinde. Možná je to i českou povahou, že lidi jsou víc na konzum a na peníze. A pokud jde někomu o tohle, je mu jedno, jestli udělá někomu jinému něco špatného. Lidi myslí hodně na sebe, na svoje peníze, svoje kšefty. O něčem ale vypovídá, kolik lidí chodit volit. Všichni nadávají, ale k urnám přijde 40 procent voličů. Já k volbám chodím, i když volím ty, co pak utřou nos.

Neláká vás angažovat se víc politicky?
Já jsem se nikdy do politiky necpal a ani to nepovažuji za nutné. Pokud děláte vlastní tvorbu, která je neovlivněná ostatními a nepodlejzá, politický náboj ani nemáte mít, protože ona sama vypovídá o tom, že je jiná.

A nenapadlo vás podpořit nějakou politickou stranu jako kapela?
My jsme měli a máme sympatie ke Karlu Schwarzenbergovi, ale rozhodnutí zahrát na Koncertu pro Karla se vztahovalo k jeho osobě a ne k politické straně. Jeho osobnost je pro nás víc než jeho příslušnost k jakékoliv politické straně. Jinak si ale myslím, že politické angažmá vlastně ani nemá cenu. Lidi, co nás poslouchají, nejsou ti, kteří by to po nás chtěli. A my chceme být od politiky co nejdál.

Možná je chyba, že se do politiky hrnou jen lidé, kterým jde primárně o moc.
Možná jo. Ale kdo by tam taky s těmi lidmi, kteří tam sedí dneska, chtěl být? Lidi jdou do politiky za penězi, ne aby někomu pomohli. Co si budeme nalhávat, pěkný ani férový to není. Chce to novou generaci, která už bude jiná. I když se obávám, že děti mocipánů a jejich kamarádi budou asi stejní jako jejich rodiče.

A jak se díváte na současnou českou hudební scénu?
Underground se drží, dokonce vznikají nové kapely. V současnosti jsou to pořád Plastici, DG 307, Hever a Vazelína a další kapely jako Mnichovo Smradiště, Ženy, Dino Vopálka, Umělá hmota, vydavatelství Maťa a celé to společenství kolem. Dřív underground spojoval boj proti režimu, ale i dneska to může být boj proti stavu politiky a společnosti, proti lidský lhostejnosti.

A mimo underground?
To je taková podivná pop-music, kterou se asi dá uživit. Mrzí mě, že kapely, které byly rockové, po vstupu do "šoubizu" vyměknou a hrají na líbivost. To jsou zase peníze – raději budou hrát tohle, co je nebaví, než aby museli chodit někam do práce. Pak je celá ta scéna pokažená a nevýrazná, dokonce i nemoderní. Moderní pop-music samozřejmě existuje. Ale někde jinde než u nás. Tady je pop-music měkota a jsou v ní snad zakázaný i pořádný kytarový sóla.

garage

Legendární kapela vznikla pod názvem Garáž v roce 1979. Na rozdíl od starší generace undergroundových kapel, které se inspirovaly temnějšími skladbami The Fugs, Captaina Beefhearta či Franka Zappy, byla Garáž ovlivněna punkem, postpunkem, pub rockem a novou vlnou, interprety, jako byl Iggy Pop, David Bowie, Ramones či Clash.

V 80. letech bylo kapele jen zřídka dovoleno hrát oficiálně. Jednou měsíčně mohla vystupovat v klubu Na Chmelnici a v brněnském klubu Musilka, jinak se musela zaměřit na nepravidelné hraní na předměstích, ve vesnických hospodách a na svatbách. Stejně tak nemohla vydávat oficiální alba, její nahrávky tak kolovaly na samizdatových kazetách.

Vrcholné období skupina zažila po roku 1989. Cestovala po Česku i západní Evropě, hrála na velkých festivalech ve Francii, Švýcarsku, Rakousku i Belgii, v červnu 1991 koncertovala v newyorském Central Parku na festivalu Summer stage, s písní Berlin vyhrála v roce 19963 v hitparádě Radia France International cenu za nejlepší zahraniční píseň, v tomtéž roce předskakovala v Praze Iggymu Popovi.

V současnosti mají všichni členové kapely s výjimkou kytaristy Joe Karafiáta, který se hudbou živí profesionálně, svá civilní zaměstnání.

Autoři:


Nejčtenější

Sexuchtivá, upřímná, náladová: seznamte se s MOgirl Nikol

Mám ráda nezávislost, kritický rozum a etický přístup ke zvířatům, říká MOgirl...

Na pět přívlastků, které ji charakterizují, se zeptala člověka, který je pro ni důležitý a zná ji. Jeho verdikt zněl:...

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...



Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

VIDEO: Budujeme funkční sílu, která si rozumí se zdravím, říká instruktor

Pavel Macek je prvním certifikovaným instruktorem systému StrongFirst v Česku.

Sílu neodděluje od správného pohybu a fyzickou kondici od dlouhodobého zdraví. „Fitness by mělo znamenat, že vše je...

Další z rubriky

Věřím, že žraloci pod hladinou nečekají na mě, říká česká dálková plavkyně

Když jste sám v oceánu, z arogantního pocitu, že jste pán tvorstva, vás to...

Utkává se silnými vodními proudy, číhají na ni medúzy, hrozí jí setkání se žraloky. Hlavně však ve svých výzvách musí...

Ochutnal jsem i pivo staré sto let. Pít se dalo, říká expert

Trend příchutí už odezněl, říká Jan Šuráň.

Nejsilnější české pivo se chlubí stupněm čtyřiatřicet, svět však zná i pivo stupně sedmdesát šest. „Jde to donekonečna,...

Duny na Dakaru jsou naživo mohutnější, říká čtenář iDNES.cz

Tomáš Veselý si na Dakaru splnil velký sen.

Vyhrál výlet na rallye Dakar, strávil týden v Peru, vyzkoušel si jízdu v dunách, navštívil jezdecký bivak. „Zvuk...

Najdete na iDNES.cz