V Hřiměždicích, kde se šampionát již po jedenácté konal, to dobře znám. Zatím jsem tu ale skočil z metru a půl, nanejvýš ze dvou. Odvážlivce vrhající se z nejvyššího bodu skály, potažmo z můstků postavených jen při závodech High Jump, jsem v hloubi duše obdivoval.
Než skočíte, poraďte se s Googlem
Když jsem se koncem června v redakci přihlásil, že si na vlastní kůži zkusím, co znamená vyšplhat po speciální konstrukci a skočit do lomu, trvalo ještě další měsíc, než mi došlo, co jsem slíbil.
"Budeš skákat z dvanácti, nebo šestnácti metrů?" ptá se mě organizátor High Jumpu a propagátor cliffdivingu, tedy skoků ze skály, Petr Vančura pár dní před závody. "Asi ze šestnáctky," kasám se. "Máš představu, co to je?" mrká na mě Vančura spolu s Belmondem, které má vytetovaného na rameni. Nemám, přiznávám po pravdě a domlouváme se, že skočím z dvanáctky.
Mám jednu špatnou vlastnost. Valnou většinu věcí nechávám na poslední chvíli. Takže přestože mi dal Petr mobily na několik předních českých skokanů do vody, abych s nimi svůj pokus probral, nezavolal jsem ani jednomu.
Jen v sobotu ráno, asi hodinu před nastartováním auta směr Hřiměždice, jsem nechal Google zpracovat dotaz "Jak bezpečně skočit do vody?". Vyjelo mi několik praktických rad typu "Neskákejte do neznámé vody" a "Nevrhejte se do vody opilí".
Obojí jsem mínil dodržet. "To ti jistě pomůže," prohodila ironicky přítelkyně.
Fotograf mě podržel: nezdržuj a skákej
Krátce po třinácté hodině jsem šplhal po žebříku na můstek. Pod ním se šklebí můj kolega fotograf David a moderátor akce DJ Lucky Lucaso. "Máme tu dalšího odvážlivce, uvidíme, jakým peklem nás zabije, než začne kvalifikace," křičí do mikrofonu. "Peklo" je v hantýrce milovníků adrenalinu "skok" či "akce", "zabít" znamená "odvážné provedení".
Rozhlédnu se po lomu. Je už slušně obsypán lidmi. Někteří si zabírají místa, aby měli co nejlepší výhled, další využívají poslední možnost ke koupání.
"Není to tak hrozný, zespoda to vypadá hůř," bleskne mi hlavou na skokanském můstku. "Neboj se a skoč. Dělej, za chvíli začínají závody, ať je neblokuješ," povzbuzuje mě fotograf David.
Mávnu na něj, udělám pár kroků dozadu, lehce se rozeběhnu a padám. Celý skok trvá zhruba dvě vteřiny. Ve vzduchu stačím párkrát zamávat rukama, jak mě David nabádal, a už je křížím na prsou, cítím pecku do zadku a do nosu.
Za několik sekund už plavu na hladině. Uff, dobrý, zvládnul jsem to. Trochu se mi motá hlava. Než se zorientuji a najdu nejbližší břeh, srazím se s potápěčem záchranářem.
Ven se ale drápu s vědomím, že jsem překonal sám sebe. Culím se a těším na obdivné pohledy na břehu, na poplácávání po ramenou.
Nic z toho se však nedostavilo.
Když jsem viděl výkony skutečných závodníků, rychle mi došlo proč. Já srabácky skočil po nohou, odvážil jsem se jen ke "včelímu" zamávání rukama. Ti, kdo se ucházeli o prize money 40 tisíc korun, se do lomu vrhali po hlavě, ze stojky, ti nejšílenější dokonce placákem.
Příští rok skočím ze šestnáctky. A možná se přihlásím do závodů. I s vědomím, že mě stoprocentně porazí i Honzík Slánský, jemuž bude příští rok teprve dvanáct let, přesto je však matadorem High Jumpu.
To vůbec nevadí, jde o to porazit sám sebe. Začínám těm chlápkům, o kterých jsem si do tohoto víkendu myslel, že jsou "bezmozci", rozumět.
