Hlavu jsem otevíral podle příručky, říká Lékař bez hranic

aktualizováno 
Vedro, příšerná vlhkost a adrenalin na operačním sále. "Nemáte k ruce armádu specialistů jako v Evropě, na misích Lékařů bez hranic musíte umět improvizovat," říká Tomáš Šebek, který na podzim absolvoval misi na Haiti.

"Mise na Haiti pro mě byla velkou výzvou. Ale nadchla mě a misí Lékařů bez hranic bych se chtěl účastnit dál," říká Tomáš Šebek. | foto: archiv Tomáše Šebka

Co vás na Haiti přivedlo? Jel jste si splnit dlouhodobý sen?
Ano, přemýšlel jsem o tom už od studií. Bylo jen otázkou čas, kdy k tomu dojde. Ale důvody byly i prozaičtější. Koncem roku už bývá zima, takže jsem vlastně tak trochu jel za teplem.

A co tam na vás čekalo?
Pracovně to nebyla žádná idylka. Pracoval jsem dvanáct a víc hodin denně, bylo to hodně vysilující. Zpočátku mě trápilo vedro, mozek mi vypínal. Byla tam neuvěřitelná vlhkost.

Jaké byly tamní pracovní podmínky?
Ne úplně ideální. Všechno si musíte sám připravit, nafasujete osobně materiál, pacienta si sám odvezete z pokoje na sál, na celou operaci jste sám, komunikujete jen s anesteziologem a instrumentářkou, poté pacienta zase třeba odvezete. Občas byste měl pomoct i uklidit sál. Někdy máte hlad, žízeň, stojíte v přehřáté místnosti, operujete třeba i devět hodin v kuse. Bez jídla, bez čurání.

Mít odvahu improvizovat

Co bylo nejhorší?
Párkrát jsem musel dělat operace, které jsem do té doby nikdy nedělal. Musel jsem se spolehnout na literaturu nebo obrázkový Google.

Chcete mi říct, že jste operoval a měl vedle sebe počítač s obrázky?
S počítači to nebylo tak jednoduché, na celou nemocnici jsme měli jen jeden. Nicméně ano, musíte mít odvahu trochu improvizovat a smířit se s tím, že některé věci budete na sále dělat poprvé.

"Odjet z civilizace devět tisíc kilometrů daleko mi nevadilo. Mě baví trávit čas mimo město, nevkládat se civilizaci do náruče."

Podle návodu z knížek?
Takhle mise fungují. Nejezdí tam chirurgové specialisté, kteří umějí všechny operace od hlavy až k patě. Logicky tedy nastanou situace, kdy musíte zalistovat v literatuře. Lékaři bez hranic ji mají skvěle připravenou, operace jsou rozepsané v jednoduchých krocích, abyste se snadno zorientoval.

Co jste podle návodu operoval?
Měl jsem tam zlomenou čelist, kterou jsem měl řešit pomocí zevního fixateru, a to jsem nikdy nedělal. Ráno jsem si to nastudoval, a pak udělal. Potom jsem měl na sále pacienta s úrazem hlavy. Poprvé jsem otevíral hlavu, podle příručky. Dopadlo to výborně, za dvacet dnů po operaci odešel dotyčný po svých. Bylo to velké štěstí.

S jakými zraněními jste se setkával nejčastěji?
Na ortopedicko-traumatologickém oddělení, kde jsem pracoval, bylo 90 procent úrazů. Hlavně z dopravních nehod, protože na motorce tam jezdí skoro každý, nikdo se ale neřídí značkami a nikdo nenosí helmy. Byly to hlavně zlomeniny v oblasti paže, stehna, holeně a lebky.

Jako šaman

Jak jsou haitské nemocnice vybavené?

Lékaři bez hranic

Médecins Sans Frontières/Lékaři bez hranic jsou mezinárodní humanitární organizace, která poskytuje odbornou zdravotnickou pomoc lidem v ohrožení a v případě krizí. Organizace byla založena v roce 1971 skupinou francouzských lékařů a novinářů, kteří měli přímou zkušenost s hladomorem v Biafře. Poskytuje zdravotnickou pomoc ve více než 60 zemích světa s víc než 2 500 mezinárodních a 23 000 místních spolupracovníků.

Nemocnice Lékařů bez hranic velmi dobře. Uvnitř vypadala podobně jako evropské, disponovala digitálním rentgenem, elektrodermatomem na transplantaci kůže. Zato v afrických destinacích Lékařů bez hranic máte třeba jen hliněnou chýši, nůž a jste rád, když máte anesteziologa.

Lákalo by vás i to?
Rozhodně. Haiti byla přestupní stanice. Chirurgii si chci vyzkoušet jako šaman uprostřed pustiny, kde pracujete s minimálními prostředky.

To vás láká? Za takových podmínek je přece obrovská pravděpodobnost, že pacient nepřežije...
Když tam nebudu já nebo jiný lékař, dotyčný zemře. Nemůžete nic pokazit. Naopak. Na poli se občas stává, že se operace nepovede. Hodně se jich ale povede. Práce je to však zcela jiná než v evropských nemocnicích, kdy vám za zadkem stojí dalších dvacet specialistů, kteří hlídají každý váš řez. Tam vám sice nikdo neporadí, ale jste pánem situace.

Takovéhle podmínky asi dodávají doktořině úplně jiný rozměr.
Jste pořád v pohybu. Je to obrovská výzva. Věřím, že každého evropského doktora může v současné době medicína trochu unavovat, protože dělá pořád jednu a tutéž věc. Jsme všichni strašní specialisti, ale jen na jeden orgán v těle. O těch ostatních vůbec nic nevíme.

Jak vnímáte smrt?
Bojím se jí. Ještě jsem se s ní nesmířil, asi až budu starší. Vadí mi hlavně v případech, kdy mi přijde nefér. Na druhou stranu může člověka vysvobodit z utrpení.

Jak se ze setkání se smrtí dostáváte?
Na Haiti mi pomohli sami místní. Pamatuju si, že jsem operoval rozstřílenou ženu. Po třech dnech bohužel zemřela, její manžel mi ale moc poděkoval za péči, řekl, že si toho váží a pozval mě na pivo. To mi moc pomohlo. Lidé jsou tam velmi věřící, pro ně je odchod ze světa přirozenou věcí.

Jako v armádě. Ale v táboře se dělaly i party

V čem vás Haiti příjemně překvapilo?
Haitská realita byla velmi odlišná od toho, jak ji prezentují média. Lidé tam nejsou žádní krvežízniví vrazi, naopak jsou strašně přátelští, kontaktní, sahají na vás. U nás to tak nebývá, ale zvyknete si a je vám to příjemné. To, že jsem bílý, bylo zdrojem neutuchajícího veselí.

"Lidé jsou na Haiti velmi kontaktní, potřebují se vás dotýkat."

Strach jste tam tedy neměl?
Přímé ohrožení života jsem tam necítil. Ostatně, organizace Lékaři bez hranic přijímá celou řadu bezpečnostních opatření, občas máte pocit, že jste v armádě.

Jak vypadal váš život po službě?
V táboře, kde jsou ubytováni, se lékaři dělí v zásadě do dvou skupin. Jedna pije, tančí, zpívá. Druhá se chce vyspat a nadává. (smích)

Vy jste patřil do které?
Jak kdy. Zúčastnil jsem se pár večírků, které byly docela bujaré. (smích) Někdy jsme vyrazili do místních barů, ale ne moc často, spíše jsme blbli uvnitř táborů. Pokud ale byla služba hodně náročná, přišel jsem domů a "umřel".

Baví mě hrát si na sále se železem

Zpátky v Česku jste tři měsíce. Byla aklimatizace náročná?
Ještě jsem to nerozdejchal. Oni vás na to sice dopředu upozorní, dostanete asi třicetistránkový manuál o psychických potížích po návratu, máte nárok na psychologa a psychiatra, ale ani tak není aklimatizace jednoduchá.

V čem je problém?
Změní se vám životní rytmus. Vrací se do línější podoby, vy jste ale přitom hodně rozjetý. Málokdo vás chápe, nemáte moc lidí, s nimiž byste si o tom mohl popovídat.

Při práci vám najednou schází adrenalin.
Tady se s prací pojí víc papírování. A hlavně, na Haiti jste měl dojem, že děláte něco, kde jsou hned vidět výsledky, něco, co zachrání život nebo skutečně výrazně pomůže. U nás máte tenhle pocit tak jednou za měsíc, tam každý den třikrát.

Co máte na chirurgii rád?
Mám rád šroubování. A jde mi to. Hra se železem, rovnání, břišní traumatologie, dávat dohromady rozsekané věci. To mě baví.

Netáhlo vás to někdy jinam než k chirurgii?
Mně to vždycky přišlo jako jasná volba. Bavilo mě to. Už od útlého věku mám rád manuální práci, jsem zručný téměř s jakýmkoli nástrojem. Je ale pravda, že původně jsem chtěl být strojvedoucí. Máma ale rozhodla, že budu lékař.

Vadí vám na doktořině něco?
Když stůňou děti, to mi přijde strašně nefér. Jinak mi na práci nevadí nic. Chirurg se musí naučit hrabat se v lejnech už od prvního okamžiku.

Nosíte si práci domů?
Chirurg zavře dveře sálu a práci nechá tam. Občas se mi ale stane, že o pacientech přemýšlím i doma.

"Na Haiti uděláte minimálně jednou denně výkon, který zachrání život nebo výrazně pomůže."

Na Haiti jste byl a vaše poslední mise to, jak říkáte, nebyla. Jaký jiný pracovní sen byste si rád splnil?
Chtěl bych být traumatologem, tedy člověkem, který je schopný opravovat nejenom zlomené kosti, ale i další orgány. Dovedl bych si sám sebe představit v lyžařském středisku. Nehledám žádnou velkou kliniku, netoužím stát se docentem, chci být neustále v kontaktu s pacientem.

V manželství má panovat rovnost

Poděkoval jste a odcházel?

Situace lékařů i zdravotnictví obecně není dobrá. Není to jen otázka peněz, ale i využití lůžkového fondu. Lékař by však měl být ohodnocen odpovídajícím způsobem. Výsledek vyjednávání s ministerstvem nepovažuji za úplně dobrý. Protest měl být daleko výraznější. Já ale dělávám věci, které nejsou úplně v souladu s přesvědčením většiny. Já poděkoval a odešel několik dnů po tom, co se kolegové s ministrem dohodli. Celou dobu mi přišlo, že bych to měl udělat, ale pořád jsem váhal.

Jaký jste zaměstnanec? Za všech okolností loajální zřejmě nebudete.
No, trochu obtížné to se mnou je. Potřebuju jistou míru svobody, občas mívám konflikt s autoritami. Jsem ale schopný ctít autoritu, která je fér.

Lékař bez hranic

Tomáš Šebek se narodil v roce 1977. Do Irska odchází po svém působení v Nemocnici Hořovice, kde pracoval jako sekundární lékař na ortopedickém oddělení  a zároveň jako její mluvčí.

Ve volných chvílích se věnuje například adrenalinovým sportům. "Začal jsem lézt po skalách a létat s kitem. Mám rád pohyb, nebaví mě sporty, kdy na konci nemáte pocit úplného vyčerpání," říká. "Po hodině kitingu toho máte plné zuby, na dno psychických i fyzických sil si sáhnete i při lezení. Já se navíc odjakživa bojím výšek, ale láká mě to. Chtěl bych zkusit paragliding a mnohem víc."

O prázdninách se chystáte s rodinou na rok do Irska. Co tam?
Táhne mě tam žena, má možnost pracovat na výměnném programu. Je neonatoložka. Člověk si tam vyzkouší, jak fungují lékaři v zahraničí, jak si jich tam váží, jak jsou ohodnocováni.

Zvládla by to vaše žena na Haiti?
Jsem přesvědčený, že ano. Určitě by ji to bavilo. Ona navíc byla víc studijní typ než já, tím jsem si zcela jistý. Já mám rád selský rozum, nemám rád teorii. Rád se učím za pochodu.

Co budete dělat v Irsku vy?
Budu se starat o rodinu. Pro děti to bude velká příležitost stát se kosmopolity dřív, než jsme měli příležitost my. Naučí se jazyk, samostatnosti, tomu, jak fungovat v jiném prostředí.

Bylo složité přijmout roli toho, kdo se bude "jen" starat o děti?
Ne. Už od školy jsme byli se ženou domluveni, že si budeme vycházet vstříc. Oba jsme měli a máme stejné šance, bylo by nefér, aby jeden uzurpoval druhého. Když se nám narodilo první dítě, rozložil jsem si jeden ročník studií já, pak si ho zase rozložila žena, takže jsme studovali oba o rok déle. Je to zcela přirozené, chlapi by se měli do rodinného života zapojit úplně stejně jako ženy.

Takhle mluví ideální muž.
Tím fakt nejsem, se mnou ženy trpí. Jsem průměr.

Co vy a domácí práce?
Žádné nedělám rád. Umím ale ovládat pračku, myčku, vytřu, vyluxuju, pověsím prádlo. Jen já ale čistím odpady. Na druhou stranu nemůžu do myčky naložit špinavé nádobí. Strašně se ho štítím.

Zajímavá "úchylka". Co použité chirurgické náčiní?
S tím nemám problém, to mi přijde jako čistá práce.

Nejčtenější

VIDEO: Mirek se vystavil nahý. Užil si se čtyřmi slečnami naráz

Miroslav se ukázal bez oblečení na Výstavě skutečných nahých mužů.

Miluje nahotu, bez oblečení chodí i doma před návštěvami a když se v Praze konala Výstava skutečných nahých mužů,...

Niño sicario: fenomén dětských vrahů ovládá drogové kartely

Klučina s rukama od krve. Edgar Jimenez Lugo dělal pro kartel tu nejšpinavější...

Jsou mladí, vlastně ještě děti. Přesto už pracují v žoldu drogových kartelů. Nejen jako kurýři nebo pašeráci. Zabíjejí,...

Dražte kalendář Pirelli. Nabídky již překročily 50 tisíc korun

Herečka a modelka Laetitia Casta představuje  ženu, která sní o umělecké dráze....

Skvostné fotografie, krásné a silné ženy i muži, působivé poselství. Kalendář Pirelli pro rok 2019 je zásluhou...

Další ochutnávka z kalendáře Pirelli: dražte ho 19. prosince

Postava zosobněná topmodelkou Gigi Hadidovou čtenářům připomíná, že ne každý...

Je intimní, ale ne lacině. Oslavuje krásu žen, ale i sílu jejich osobností. Kalendář Pirelli pro rok 2019 vypráví čtyři...

Jsem akční, romantická a naivní, prozrazuje MOgirl Vendy

Jsem romantická a snad i naivní, říká MOgirl Vendy.

Pochází z Chebu, nakonec si však splnila sen a začala tak trochu nový život v Praze. „Otevřelo se mi víc možností...

Další z rubriky

Hodiny jeho práce smyje déšť. Život je taky jen dočasný, říká umělec

Sklad pro Sněhurku, Mogilovo, Bulharsko: Malba vznikla v prostorách vinařství...

Jezdí po světě a maluje na zdi a chodníky. Jeho projekty vedou diváky k úžasu, ale také nutí přemýšlet nad smyslem...

Pořád vysmátí lidé jsou podezřelí, říká komik a básník Pavlásek

Svou sbírku básní Racek a moře vydal sám. Jeho nakladatelství se pyšní názvem...

Vyniká jako komik, je však též spisovatelem a ilustrátorem, vybojoval třetí místo ve Star Dance. Nyní vydává sbírku...

Podchlazení se podobá opilosti, říká Čech, který přeplaval Severní kanál

„Čekal jsem, že to bude horší,“ říká plavec ze Vsiska u Olomouce Jaroslav...

Ze sto padesáti plavců, kteří se ročně pokusí o zdolání Severního kanálu mezi Skotskem a Severní Irskem, uspěje pět až...

Najdete na iDNES.cz