V roce 1942 měla válka v Tichomoří dost jednoznačný trend. Císařská armáda projela Asií jako horký nůž máslem. Japonci obsadili Singapur, Thajsko, Francouzskou Indočínu, vylodili se na Papui Nové Guineji. Spojenci kapitulovali na Jávě a Sumatře, dobyty byly Filipíny, Austrálie mohla být bezprostředně ohrožena invazí.
Jedni z mála, kdo v celém regionu japonskému vojenskému tlaku ještě trochu vzdorovali, byli Číňané. Nikoliv beze ztrát a ne zrovna úspěšně. I tak byla třetí bitva o Čchang-ša v lednu 1942 vůbec první významnou porážkou Japonců. Američané si tehdy byli dobře vědomi toho, že pokud by byl jejich čínský spojenec poražený, mohlo by Japonsko upřít své plné síly na ně. A proto se ze všech sil snažili Čínu podporovat materiálem a zbraněmi. Kupovali si tím čas.
Zapeklitý transfer
Nesmíme však zapomínat, že Čína byla ve válečném stavu s Japonskem minimálně od roku 1937, takže její síly, navíc ještě rozdělené mezi dva znesvářené politické proudy, byly už notně opotřebované. A čím fragmentovanější čínský odpor vůči Japonsku byl, tím bylo zásobování ze zahraničí složitější.
Zprvu materiál putoval 20 tisíc kilometrů v podpalubí lodí do barmského přístavu, pak do Lashia a odtud 1 200 kilometrů na korbách náklaďáků do čínského Kunmingu. Jenže po pádu Barmy se nejbližší spřátelený přístav v celém regionu nacházel až v Indii. A odtud se zboží mohlo do Číny dostávat jen letecky, přes tzv. Velký hrb, tedy pohoří Himálaje. Vyhlídky to nebyly zrovna radostné a let přes velehory nebyl bez rizika. Čína si žádala desetitisíce tun materiálu, jenže Američané byli v prvních měsících schopni dopravit maximálně stovky.
Hiró Onoda: voják, který bojoval druhou světovou válku až do roku 1974 Byl velkým vlastencem, ale též velmi paranoidní. Proto nevěřil příbuzným, novinám nebo rádiu. Všechny zprávy o konci druhé světové války byly americkou lstí. Bojoval tedy skoro dalších třicet let. Nakonec ho vysvobodil knihkupec. |
Vzhledem k turbulentní situaci na bojišti se také nejednou stalo, že nezbytné zásoby končily v rukou nepřátel. Namísto klasického leteckého zásobovacího mostu tak spojenecký štáb zaujala myšlenka na zásobování s pomocí domácích čínských organizací, spřátelených hnutí a civilistů, odpůrců japonské okupace. O transfer nákladu k bojujícím vojákům by se podle úvah starali sami Číňané.
Jenže riziko takového podniku bylo ohromné. Japonci, kteří okupovali a kontrolovali celé provincie, totiž jakékoli sebemenší náznaky odbojových aktivit potírali s jednoznačnou brutalitou. Za odhaleného rolníka podporujícího odboj platila životem celá jeho rodina, mnohdy dokonce i vesnice.
Potřebujeme jehlu skrytou v kupce sena
Proto spojenecké síly potřebovaly, aby zbraně letecky dodávané Číně v nejlepším případě vůbec jako zbraně nevypadaly. Na svérázný požadavek zareagoval Úřad pro strategické služby, tedy historický předchůdce CIA, netradičním způsobem. Trhavinou, která měla „dokonalé krytí“. Vypadala, a dokonce prý chutnala jako obyčejná mouka na pečení.
Výbušný produkt, který dostal pracovní název podle populární značky pečicí mouky amerických hospodyněk Aunt Jemima, byl přitom nezamýšleným produktem expertního chemika a harvardského profesora George Bogdana Kistiakowského. Muže, který vešel ve známost spíše pro své další, neméně explozivní aktivity.
Byl totiž jedním z průkopníků projektu Manhattan, který dal Spojeným státům atomovou bombu. Jeho doménou byla kreativita v oboru ničení, postupně se vypracoval do pozice prezidentova odborného poradce. Do jeho profesního životopisu je však třeba přičíst též vývoj průbojných a reaktivních střel nebo nitrátových vysoce-explozivních trhavin označovaných RDX a HMX.
Právě druhá z nich, oktogen HMX, se jevila pro čínskou partyzánskou misi jako ideální. Nevypadala ani trochu nebezpečně. Měla totiž podobu sypkého, jen poněkud hrubého prášku šedivé barvy. Ano, vypadala jako mouka. Neškodná kuchyňská surovina.
Mouka rozsévající zkázu
Při několika laboratorních pokusech Kistiakowsky chemicky vylepšil barvu HMX a smíchal ji se skutečnou moukou. Výsledek byl ohromující. Dočista nevinně vypadající prášek se od mouky nelišil texturou ani pachem.
Dal se zabalit do pytlů a bez obav shodit nad válečnou zónou. U japonských vojáků mouka nevzbudí žádné podezření, člen odboje ji může bezpečně dopravit na místo určení. A poté? Pyrotechnicky proškolený voják z ní snadno vykřeše její výbušný potenciál. Pro skrytou přepravu, nenápadné skladování, diverze v týlu nepřítele a sabotážní mise to bylo naprosto ideální.
Tedy, skoro ideální. Jednou z podstatných výhod sice bylo, že Aunt Jemima nebyla náchylná k předčasným explozím, například v důsledku otřesů. Na druhé straně však byla neduhem první várky poměrně vyšší citlivost na přehřátí. A jak se ukázalo, HMX měl toxický charakter. Tyto prvotní nedostatky byly však nakonec Kistiakowského asistenty odstraněny a „mouka“ byla doladěna.
Dokonce tak, že po její úpravě rafinací se z ní dalo i péct. I když k jídlu zrovna nebyla, velitel americké mise Úřadu pro strategické služby v Kunmingu Frank Gleason vzpomínal, že jeden z jeho mužů se jí nehezky přiotrávil. „Myslel si, že si tu dobrotu necháváme jen pro sebe,“ líčil.
V terénu při vojenském použití však výbušná mouka fungovala skvěle. S její pomocí se týmům Úřadu pro strategické služby a čínských partyzánů podařilo zničit stovky mostů, vyhodit do vzduchu bezpočet kolejí, demolovat komunikační systémy a způsobit neuvěřitelný logistický zmatek za liniemi japonské okupační armády.
„Slušně řečeno, byli jsme malá banda cvičených teroristů a naším posláním bylo cvičit další takové a vnášet chaos do organizace japonské císařské armády,“ vypráví Gleason. Výbušná mouka byla nedocenitelná, protože se jí přes japonské kontroly postupně podařilo propašovat bez povšimnutí patnáct tun. „A s patnácti tunami výbušniny na správných místech můžete klidně vyhrát i válku,“ skládá jí hold Gleason.
