„Na závodech Alfons Cup v disciplíně parkurového skákání soutěžila jezdkyně Filppa na koni Charmi, dánském teplokrevníkovi. Arabskou klisnu jménem Jadwa pak vedla při drezuře,“ zněla zpráva z jedné soutěže ve Finsku, kterou cituje ve svém článku o skandinávském fenoménu list The Wall Street Journal.
Cituje ji s úžasem a těžko ji navíc nečíst s pobavením , víme-li, že závodnice neproháněly živé koně, ale dětské dřevěné makety koníků. Celé Finsko se však onomu sportu nepošklebuje. Zvyká si, i když stále ještě s údivem, že mezi krocením živého a ze dřeva vysoustruženého koně nemusí být velký rozdíl.
Přesné kořeny sportu nejsou známé, podle serveru finland.fi nabral na síle kolem roku 2010 a přes skandinávské teenagerky se převalil jako tsunami. Podle tamní asociace, která sdružuje jezdkyně na tyčkách s koňskou hlavou, se onomu sportu aktivně a organizovaně věnuje přes deset tisíc lidí, přičemž tento počet dál roste. Na soutěže chodí stovky diváků. Zápolení, tréninky, reporty ze soutěží, všechno se bere velmi vážně.
Ano, je to sport, vyžaduje koordinaci, fyzičku, akrobatické dovednosti, vždyť nakonec místo koní skáčou samy slečny. Mezi dívkami od deseti do dvaceti let se ale zakořenil především jako subkulturní fenomén. Nejen proto, že dřevěného koně si, na rozdíl od živého, může pořídit každý.
Komunita, terapie
Když se na bizarní společenství v dokumentu Hobbyhorse revolution podívala filmařka Silma Vilhunenová, zprvu se jí nedařilo zachovat si vážnou tvář. I proto, že sama má zkušenosti s jízdou na skutečných živých koních. Rozhodla se ale dívky cválající a poskakující s tyčí mezi nohama pochopit.
S kamerou je navštěvovala se vší otevřeností. Nakonec ji vášnivost, s níž se svému hobby věnují, pohltila. „Připomíná to tanec, je to posilující, zábavné, je skvělé se na to dívat,“ uvedla Vilhunenová pro server standard.co.uk. „Děvčata se stále zlepšují, skáčou stále výš. Objevují se nové talenty.“
Nejzásadnějším rysem nového fenoménu je však komunita. „Ta mě na něm přitahuje nejvíc,“ přitakává ve zmíněném dokumentu závodnice Elsa Salo. „Je naprosto tolerantní, přijímáme každého takového, jaký je.“
Někdejší závodnice Alisa Aarniomäki, která zůstala propagátorkou jízdy na dřevěném koníkovi, byla pro agenturu AP ještě konkrétnější. Komunita kolem tohoto sportu je podle ní vyjádřením myšlenky „girl power“, dívčí moci a síly. „Tenhle sport má podle mě feministický náboj,“ svěřila se. „Nejsou tu žádní kluci, kteří by za dívkami chodili a říkali jim, co mají dělat.“
„Náš sport má svou terapeutickou stránku,“ cituje pak Aarniomäki server HobbyhorseRiders.com, „prošla jsem si různými trampotami a s pár věcmi pořád bojuji. Moc mi pomohlo, že jsem mohla s kamarádkami prostě jen odcválat do lesa.“
Představivost, vážnost a legrace
Florentský fotbal spojuje MMA, fotbal a ragby |
Vilhunenové dokument navíc odkrývá paradoxní rys absurdního sportu. Je totiž hlavně pro odvážné a přestože první reakcí na něj může být posměšek, pustit se do něj chce notný kus odvahy. „Je kolem něj spousta napětí, dívky hovořily i o šikaně,“ uvedla filmařka v rozhovoru pro magazín Point of View.
Dále je tu aspekt představivosti, na němž je tento koníček založený. A nakonec mluví její film i o vztahu mezi seriózností a nadhledem. Jakkoli měla režisérka ke zpovídaným „jezdkyním“ respekt, v rozhovoru pro magazín The Gate přiznala, že se během natáčení občas jejich světu zasmála. Dodala ale, že dívky překvapivě také. Dokonce i v těch nejvážnějších chvílích.
„Myslím, že dovedou být hravé a uvolněné, ale zároveň vážné. Z jednoho do druhého přístupu umějí přepínat tak rychle, že oba dva musejí existovat souběžně, což je podle mě velmi zajímavé,“ upřesnila.
Svěřila se rovněž, že mnohé momenty filmu vzbuzují smích zcela přirozeně. Zejména ve chvílich, kdy jedna ze zpovídaných se vší vážností hovoří o svých jezdeckých výkonech. „V téhle souvislosti je podobná zanícenost prostě komická,“ prohlásila režisérka.