Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Cementerio del Norte: hřbitov, kde živí našli klid vedle mrtvých

aktualizováno 
Jsou pořád naživu, ale tak chudí, že musí spát s nebožtíky. Jejich domovem se staly hrobky, náhrobní kameny jsou jejich postelemi. Severní hřbitov v Manile se stal místem, kde se svět živých a mrtvých dokonale prolíná. Každý večer tu usínají tisíce lidí, kteří si přejí, aby se tu druhý den nemuseli probudit.

Mrtví tam ulehli k poslednímu odpočinku, živí tam bydlí. Patří k tomu i odpolední šlofík. Cementerio del Norte je bizarním světem. | foto: Profimedia.cz

Severní hřbitov v hlavním filipínském městě je nejstarším svého druhu na celém ostrově Luzon. S rozlohou 54 hektarů je také největším, byť je jen jednou součástí celé funerální čtvrti. Třímetrová cihlová zeď, vymezující smuteční areál, navazuje na poměrně rušnou ulici Andrés Bonifacio Avenue, která vede dalšími dvěma hřbitovy. Padesátihektarovou Zahradou smrti a druhým nejstarším Čínským hřbitovem. Na toto seskupení pak navazují válečné pomníky a památníky, parky a několik církevních objektů.

Fotogalerie

Od druhé poloviny devatenáctého století tu pod zemí svůj odpočinek dohromady našlo přes milion a půl nebožtíků, z nichž většina odpočívá na přeplněném Cementerio del Norte, Severním hřbitově v Manile. Zanedbané i udržované hroby tu na sebe těsně navazují, náhrobky se tísní a překrývají. V některých částech jsou dokonce hrobky stavěny „na patro“.

Pro pietu tu už místo nezbylo. Severní hřbitov už dávno není tichým místem vzpomínek a rozjímání. Tady visí vedle smutečních věnců a květin šňůra, na které se suší prádlo. Tamhle kdosi používá tepanou lucerničku se svíčkou jako popelník, z nedaleké majestátní mramorové hrobky se ozývá hašteřivý křik malých dětí.

Nad věčným klidem mrtvých tu totiž každým dnem bdí několik tisícovek živých, kteří bydlí přímo na hřbitově. Jejich počet je těžké přesně odhadnout, protože se mění v závislosti na ročním období a také na jejich vratké ochotě nechat se počítat. Zdaleka ne každý, kdo tu žije, si může vybírat, kam v noci složí hlavu, ale je tu dost těch, kteří se tu cítí v bezpečí před zákonem. A ti o sčítání nebo identifikaci nemají zájem.

„Obyvatel Severního hřbitova není méně než šest tisíc a málokdy jich je více než 15 tisíc,“ soudí turistický průvodce. Během oslav Svátku všech mrtvých se sem navíc kvůli kořisti stahují bezdomovci z celé Manily. K pochopitelné nelibosti „starousedlíků“.

Místo výdělku i trvalá adresa

Některým z nich už je dnes kolem sedmdesáti let, na zdejším hřbitově vyrostli a v podstatě strávili celý život. Doufat v to, že zde budou i pohřbeni, však nemohou. Nemají dost peněz ani na zítřejší oběd, natož aby si mohli dovolit platit tu nájem i po vlastní smrti. Přežívají jen díky tomu, že se pozůstalým z celého Luzonu i okolních filipínských ostrovů starají o jejich zesnulé příbuzné pod zemí. První z těchto „dobrovolných údržbářů“ si našli cestu na hřbitov krátce po druhé světové válce. Většinu z nich tvořili veteráni a mrzáci, jejichž počet v průběhu neklidných revolučních let rychle narůstal.

Tato garda živých stínů se živila převážně žebrotou a také drobnými krádežemi či kapsářstvím. Vždy když se v deset hodin dopoledne otevřely brány hřbitovů, obklopili v zástupech truchlící. A jen málokterý pozůstalý je opomněl něčím obdarovat. Na Cementerio del Norte dojde k 50 až 80 pohřbům za den, a tak byl pravidelný přísun almužniček téměř nevyčerpatelný.

Na „nejvýnosnější“ smuteční obřady slavných osobností a umělců, kteří si přáli být pohřbeni na nejstarším manilském hřbitově, se vyplatilo počkat. A tak žebráci jednoduše překonali stud a začali přečkávat noci přímo na chodnících mezi hrobovými místy.

Proti jejich počínání se vlastně nikdo z městské správy neohradil. Co si chcete vzít na těch, kdo nic nemají? Od padesátých let platí na Severním hřbitově jen jediné pravidlo: brány se otevírají v deset a zavírají k páté odpolední. To je celé. Kdo by se rád dostal za zeď později, musí po žebříku. To už ale nevidí hlídkující policisté rádi. Po zavírací době se totiž na hřbitov stahují nejrůznější pochybné existence, které za zdí získají dočasnou imunitu před zákonem. Chodí si sem oddechnout zloději, vrazi, překupníci a drogoví dealeři. A o tom, co se zde často až do časných ranních hodin odehrává, se mrtvým pod zemí jistě ani nesnilo.

Panenka Marie dohlíží na opravu motorky.

Panenka Marie dohlíží na opravu motorky.

Staří, mladí i nejmladší. Na hřbitovu museli nalézt azyl chudí všech kategorií....

Staří, mladí i nejmladší. Na hřbitovu museli nalézt azyl chudí všech kategorií. Ti nejmladší zde nejspíš také zestárnou.

Původní kasta hřbitovních žebráků brzy odhalila jiný způsob, jak přijít k penězům kromě žebrání. Začali poskytovat ochranu majitelům hrobových míst, aby nedocházelo k poškození pietních míst podezřelými nočními návštěvníky, a starat se o hroby. Vymění vodu ve vázách, uhrabou pěšinku v písku, zbaví emblematický náhrobek ptačího trusu. Mohou vykopat hrob nebo přenést rakev. Postarají se o vaše zesnulé, když vy právě nemůžete. Brzy se skoro každý z nich stal „patronem“ alespoň desítky hrobů.

Jistě, o výnosné rodinné hrobky boháčů se tu a tam strhla pranice. Jenže co se stane v noci za zdí, nikoho ze světa venku moc netrápí. A jestli se nějaké pobodané tělo mrzáka objevilo ráno na chodníku vedle hřbitova? Filipíny nikdy neprosluly přílišnou akceschopností, pokud šlo o vyšetřování kriminálních činů v chudinských oblastech.

Jedno velké pracoviště

Mezi kryptami a náhrobky významných osob filipínské historie, od literátů přes slavné vojevůdce až po Sergio Osmena, bývalého prezidenta celé země, se dnes prostě žije jako v každém malém městě. Mezi jeho obyvatele se přiřadily i ženy s dětmi a často i celé rodiny bez domova. Spolu s tím se rozrostla i nabídka služeb.

Nechybí písmomalíři, kameníci, tesaři, stěhováci. Kromě servisu údržby a ochrany hrobů za pár dolarů si tu od místních můžete nakoupit čerstvé květiny, věnce a svíčky (často distribuované z jiného nedalekého hrobu), vodu a dokonce i občerstvení. A záhy už to nebylo jen o osvěžení v podobě balené vody, uzmuté nebo pořízené kdesi v obchodě, nebo balíčku sušenek. Na hřbitově začaly vznikat regulérní rychlá občerstvení, prodejny nudlí sari-sari a pohřební bistra, ve kterých vám uvaří kávu nebo nalijí skleničku něčeho ostřejšího. Na hygienu se tu důraz příliš neklade, stánky jsou stavěny tak, aby mohly v případě potřeby rychle zmizet. Pořídíte tu i sladkosti, konzervované sardinky, balíčky instantních nudlí nebo třeba předplacené karty do mobilních telefonů.

Neobvyklá místa světa

Co na tom, že za prodejní pult slouží masivní deska rodinného hrobu a že podle pohozené deky nebo spacího pytle poznáte, že tu prodavač trávil celou noc? Místní mladí výrostci se tu živí jako sběrači kovů. Ve škole by pro svůj pokročilý věk už byli považováni za „bobo“, hlupáky, a tak o vzdělání raději ani neusilují. Číst a psát na hřbitově umět nemusíte. Proto jsou tu velmi populární lidské „živé kroniky“. Bývají to letití znalci hřbitova, kteří vedou v patrnosti jednotlivé úseky a oddíly celého pohřebiště. Hledáte místo, kde je pohřben váš vzdálený příbuzný? Zeptejte se. A pokud je to v jejich „okrsku“, ke jménu přiřadí místo a popíší vám přesně cestu nebo s vámi za menší bakšiš pošlou jedno z místních dětí. Všichni se tu tak nějak znají. Živí i mrtví.

Jedno velké sídliště

Spolu s tím, jak narůstal počet živých obyvatel hřbitova, proměňoval se i způsob jejich života. Z hrobek a malých mauzoleí se staly obytné domy. Když nahlédnete přes zdobně tepané mřížoví dovnitř, uvidíte pro běžného smrtelníka neskutečnou domácnost. Památka zesnulých se stala kulisou všedního rodinného dne: Na falešném žulovém kvádru stojí kovová palanda s proplesnivělou matrací, mezi sošky andílků nalezl místo jednoduchý plynový vařič a otlučené hrnce, část bronzové výzdoby svícnů nyní slouží jako opora pro police s oblečením a dětskými hračkami. Některé „luxusní“ krypty disponují i přípojkou k elektrické síti a kromě rádia nebo televize mají i docela slušné připojení k internetu.

Na Severním hřbitově dnes bez problémů narazíte na malou dílnu, kde si můžete nechat opravit obuv nebo seřídit staré hodinky. Nakoupíte tu dřevěné uhlí v pytlích. Na chodníčcích se montují kola, motorky a mopedy, navzdory citelnému nedostatku vody tu je i provozuschopná prádelna. Na kbelíky se špinavým prádlem z výšky trpitelsky shlíží sádrový Kristus. Mezi hroby si místní děti kopou s míčem, jinde se přímo na hrobě hrají kostky nebo karty.

Cementerio del Norte si prostě stále více osobují zdejší živí, kteří se tu cítí jako doma. Většina z nich disponuje jakýmsi „potvrzením“, které prý podepsali majitelé hrobů. „Když se tu někomu staráte o kryptu, je normální, že vám v ní dovolí i bydlet,“ říká jeden z místních obyvatel.

Obyvatelé hřbitova se kromě nedostatku peněz a jídla musí vypořádávat ještě se dvěma problémy. Tím prvním je nedostatečná kapacita zdejších WC, druhým pak přemíra produkovaných odpadků. Oba tyto problémy totiž přímo souvisí s poněkud vratkou libovůlí majitelů hrobů. Jsou totiž schopni tolerovat, že se jejich rodinná hrobka změní na obydlí chudých, nikoliv však na skládku nebo toaletu. Ne všude se to daří. V určitých okrscích hřbitova, kde žijí převážně drogově závislí nebo lidé chovající drůbež, je situace přímo katastrofální. Vše se postupně komplikuje spolu s tím, jak se celý areál stává domovem stále většího počtu lidí.

Já a mrtví spolunájemníci

Někteří z nich se k obyvatelům hřbitova přidali dobrovolně. Třeba dvaapadesátiletý Mario Pomales, který je vyučeným sochařem. „Mám to prostě blíž do práce,“ říká. Bere deset dolarů za vytesávání jmen do náhrobků, týdně si přijde na 150 dolarů. „A to na Manilu nejsou vůbec špatné peníze,“ říká.

Život na hřbitově

Žena jménem Lita je dnes matkou šesti dětí. Na Severní hřbitov se přestěhovala v roce 1984, poté, co byla její rodina vyhnána vojáky ze slumu při pobřeží. Na hřbitově už tehdy žila její matka, se kterou pečovala o hroby do roku 2001, kdy po její smrti převzala živnost, včetně „práva“ na bydlení v kryptě i s dětmi.

Její živobytí spočívá v péči o dvacet alagas, hrobů, a několik hrobek. Omývá je a čistí, hlídá, aby je nikdo nepoškozoval nebo nerozkrádal jejich výzdobu. Jednou za rok, v listopadu, zinkasuje za jeden hrob 14 dolarů, takže už na konci ledna je obvykle bez peněz. Přežívá díky půjčkám od lichvářů, aby vydržela do dalšího „undas“, velkého výplatního dne. Občas ostatním pere prádlo, sbírá odpadky nebo vypomáhá na parkovišti. Svátky mrtvých jsou pro ni a její děti svátky hojnosti. Během „pabasy“, velikonočních svátků, nebo Dušiček, dostává od pozůstalých navštěvujících zesnulé štědřejší almužny a někdy i jídlo.

Pro jiné je život na tomto místě sentimentální volbou. Jako pro Steva Esbacose, který tu pracuje jako námezdní hrobník. „Nikoho už nemám. Tady leží moje žena a můj otec leží jen kousek odtud. A já prostě už nevím, kam jinam bych šel.“ Práce je to podle něj těžká, špinavá a někdy zapáchající. Ale vybírat si nemůže.

Jiní upřednostnili život na Severním hřbitově z čistě racionálních důvodů. Například manželé Ramil a Josephine Ravizovi, kteří tu žijí už třicet let. Jejich celý majetek, instalovaný v hrobce filipínského básníka, čítá větrák, ledničku, křeslo, mikrovlnku, podušky a matrace. „A šest hrobů, o které se staráme,“ dodávají. Nastěhovali se sem proto, že tu mohou bydlet zadarmo a že život na hřbitově Norte je podle nich daleko bezpečnější než v říčním slumu ovládaném gangy. „Tam bychom za elektřinu platili sedmkrát více než zde. I proto si tu můžeme dovolit posílat naši desetiletou dceru do školy.“

To, že 40 procent z 13 milionů manilských obyvatel žije pod hranicí chudoby, je dalším důvodem, proč se hřbitov plní živými. „Bydlení v chudinském slumu totiž ve skutečnosti není vůbec levná záležitost,“ zmiňuje Norberto Carcellar, duchovní z místní křesťanské charity. „Mafiánské syndikáty se postarají o to, aby z jejich obyvatel dostaly poslední cent. Platí se tam opravdu za všechno, ceny jsou zhruba čtyřnásobné. A přitom nemáte jinou možnost, než zaplatit.“

Život na hřbitově je podle něj klidnější, byť i zde teď stále častěji dochází ke konfliktům, zvláště s nočními kriminálníky. Nejhorší podle něj je, že obyvatelé hřbitova jsou pro vládu i správu města jakoby neviditelní. „A proto žijí v tiché hrůze, že by je odtud kdykoliv mohli vyhnat.“

Fotograf Anton Afanasjev navštívil manilský hřbitov poprvé v roce 2014 a své dojmy popisuje těmito slovy: „Je to jako výlet do světa, kde funguje naprosto běžný život, jenže obklopený náhrobními kameny. Většina zdejších obyvatel se tu živí něčím, co souvisí se hřbitovem a jeho provozem, od kopání hrobů po výrobu rakví. Dějí se tu naprosto běžné věci, tedy alespoň běžné v normálním městě. Někdo opravuje křeslo, jiný tu vaří nebo žehlí. A po celou dobu jsem se nemohl zbavit silného dojmu, že i když ti lidé nemají ani penny, pořád vypadají spokojeně a šťastně. Pořád se usmívají.“

Za pravdu mu v podstatě dává i Alberto Lagarda Evangelista, který nedávno oslavil 75. narozeniny. Stará se o dvacet hrobů, ročně si tím vydělá 360 dolarů. „Není to moc, a proto musím sdílet dům se sedmi dalšími nájemníky. Mrtvými. Ale je to dobrý dům. Nejlepší, v jakém jsem žil. Je silný, pevný a bezpečný a s docela slušným výhledem.“

Autoři:


Témata: Luzon, zákon, Filipíny

Nejčtenější

VIDEO: Míra žije v souladu s přírodou. Chodí po Praze nahý, bydlí v křoví

Míra už 12 let žije v souladu s přírodou. Nejraději chodí nahý, vše získává z...

Před 12 lety se Míra Ahimsa, kterému je nyní 39 let, dobrovolně rozhodl, že začne žít jinak. V souladu s přírodou....

Ostrov hrůzy: po dva roky byla hrstka osadnic v moci maniaka

Fotografie tyrana Álvareze se nedochovala, snímek nešťastného guvernéra...

Na ostrově odříznutém od vnějšího světa převzal vládu nad hrstkou žen a dětí psychopat, který dva roky vraždil a...



Jak se čachruje s loteriemi: obyčejné šejdířství i chytrá matematika

Radost šťastných výherců. Takto v roce 2013 slavili britští penzisté Dennis a...

Děti tahaly z osudí podle instrukcí jen ty těžší kuličky, prodejci losů lhali klientům a na jejich losy si sami...

Dražba kalendáře Pirelli vynesla 205 tisíc korun. Putují na léčbu rakoviny

Alenka zbavená nevinnosti: Duckie Thotová

Jeho jméno má ve světě umění to nejprestižnější renomé, desetiletí nasvěcuje ženskou krásu z mnoha úhlů pohledu, bývá...

Extrémní gastronomie: lutefisk vám rozleptá nádobí

Lutefisk v tradičním podání. S hrachovou kaší, bramborami a slaninou.

Obyvatelé severní Evropy onen pokrm pro intenzivní zápach a gelovitou konzistenci zavrhli už před staletími, jinde ve...



Další z rubriky

VIDEO: Míra žije v souladu s přírodou. Chodí po Praze nahý, bydlí v křoví

Míra už 12 let žije v souladu s přírodou. Nejraději chodí nahý, vše získává z...

Před 12 lety se Míra Ahimsa, kterému je nyní 39 let, dobrovolně rozhodl, že začne žít jinak. V souladu s přírodou....

Sex zajistí lepší spánek. Musí však vyvrcholit orgasmem, říká věda

Sex a spánek spolu souvisejí víc, než bychom si mysleli.

Nesnažte se usnout u filmu, odložte mobil i tablet, zapomeňte na knihu na usnutí. Chcete-li upadnout do spokojeného...

Kalendář Pirelli se představil i Česku. Vydražte ho na iDNES.cz

Kalendář na scénu uvedla Emma Smetana.

Představuje jinou Alenku v říši divů. Méně nevinnou, se stopou sex-appealu, ale i grotesknější, surreálnější. Kalendář...

Co chlapovi pod stromeček?
Co chlapovi pod stromeček?

Přečtěte si hned 35 tipů na dárky k Vánocům



Najdete na iDNES.cz