Závod přes Aljašku byla drsná výzva. Nejen pro Jana Kopku.

Závod přes Aljašku byla drsná výzva. Nejen pro Jana Kopku. | foto: archiv Jana Kopky

Na kole Aljaškou: vlci pronásledovatelé i město duchů zlaté horečky

  • 13
Putování po území, kde nikdo nežije, kde stačí k ohrožení života chybně odbočit, netrefit cestu, znamená 1 600 kilometrů po zamrzlém Beringově moři, Yukonu, po zasněžených pláních a zmrzlé půdě. Čech Jan Kopka zvládl výzvu extrémního závodu Iditarod Trail Invitational za třináct dnů a skončil pátý.

Letos přitom bylo počasí k účastníkům shovívavější než při předchozích ročnících. Mrazy se držely mezi mínus sedmi a mínus pětadvaceti stupni, výjimečně dosáhly mínus třiceti. Kromě oblastí, kde je vítr neustále, foukalo relativně málo. Přesto závod, který začal 23. února v Anchorage, znamenal extrémní zatížení, unikátní zážitky a neopakovatelné chvíle. Tady je několik z nich, jak je zachytily reporty Jana Kopky.

Na kole po moři, které mluví

Část trasy vedla po zamrzlém Beringově moři. "Před sedmi lety jsem na něm zažil peklo," přiznával Jan Kopka. "Byl to jeden z několika dnů, kvůli nimž jsem se na tenhle závod nechtěl už nikdy vrátit. Je to tam vždycky těžký."

Letos byly podmínky o něco lepší, ale i tak tento úsek v kategorii "peklo" zůstal. "Sjel jsem krásným sjezdem až dolů k zamrzlým močálům a moři a nastalo to, čeho jsem se bál. Úplně hladký, skelně průhledný led vydávající zvuky. Děsí vás, že se propadnete," popisuje. Ale to nebylo všechno. Ohromnou silou se do něj z boku opíral vítr a hrozil, že ho ze skluzavky, do níž vichr ledové i sněhové plochy vycídil, smete: "Na kole se na ledě nešlo udržet, ale vlastně ho nešlo ani vést."

Do vesnice, která byla cílem této etapy, dorazil po dvaceti kilometrech a třech hodinách psychických muk. Světlo na konci tunelu ale jen zamžikalo. Žádný happyend. "Vesnice byla stejně ledovatá a bičovaná větrem jako celá cesta sem. Eskymáci z ostatních vesnic nechápou, jak a proč tu místní vůbec žijí," líčí. Vesnice je totiž zakousnutá do moře, tvoří ji jen řada domků, za nimi ční po obou stranách výhružně moře.

Už potřetí

Jan Kopka se závodu zúčastnil už potřetí. Před sedmi lety si střihl stejně jako letos dlouhou trať, a tehdy dokonce vyhrál, v roce 2003 při své premiéře zkrácenou, která končí po 563 kilometrech v McGrathu. Od onoho roku však udělalo vybavení borců takový skok, že by je přenesl přes celé Beringovo moře. "Tenkrát každý přišel s kolem vyrobeným někde doma v garáži. Co kolo, to unikát, šíře ráfku do pěti centimetrů a pneumatiky dva a půl až tři palce,“ vzpomíná. Dnes se podle něj startuje na profesionálně vyrobených kolech vážících pod 10 kil včetně karbonových ráfků o šíři až 10 centimetrů, pneumatiky mají až pět palců. 

Zatímco před sedmi lety dojel za třiadvacet dnů, letos za pouhých třináct. Spolu s dalšími čtyřmi kolegy přijel před psími spřeženími (předtím se to v historii povedlo jen třem bikerům) a celá pětice překonala patnáct let starý rekord 15 dnů.

Výsledky Iditarod Trail Invitational 2014:

Jeff Oatley: 10 dnů, 2 hodiny, 53 minut.

Aidan Harding: 11 dnů, 4 hodiny, 5 minut

Phil Hofstetter: 12 dnů, 6 hodin 

Pavel Richtr: 12 dnů, 21 hodin, 34 minut

Jan Kopka: 13 dnů, 5 hodin, 40 minut

Život je na Aljašce drsný obecně. Když dojel do vesnice Nulato, zjistili, že v ní někdo právě spáchal sebevraždu. "V těchto severních, drsných vesnicích to není úplně nezvyklé," komentuje Jan Kopka.

Bizarní setkání aljašského typu

Lecčemu se divili i místní, když potkávali bizarní osamělé poutníky. "Odkud jedeš?" zeptal se Jana Kopky Eskymák, co chytal ryby u vesničky Unalakkleet. "Z Anchorage na kole? Měl bys jít k doktorovi," kroutil hlavou po závodníkově odpovědi. A dlouho se prý smál.

Domorodci však též věděli, co se při takových setkáních sluší a patří. "Mladej tlustej Eskymák se s námi dává do řeči," popisuje ve svém deníku, jak se s dalším českým závodníkem Pavlem Richterem potkal na pláni s domorodcem na skútru, "pak vytahuje vodku, jestli si dáme. Nedali jsme si. Evidentně zklamanej to zvládá za nás. Zastrčí lahev, rozloučí se a upaluje směr Ruby."

V Ruby to ostatně evidentně žilo. "Potácíme se mezi dřevěnejma baráčkama, některý připomínají spíš chatrče, a snažíme se najít něco, kde bychom se mohli trochu vyspat," vrací se k tomu, když s Pavlem Richterem přijeli utahaní do Ruby. "V jednom domku se svítí, bouchám tam a lezu dovnitř. Strašnej bordel, smrad, běží televize, jeden špinavý indián spí na něčem, co vzdáleně připomíná postel, druhý úplně ožralý na židli. Vysvětluju mu, že si potřebujeme lehnout. Moc mu nerozumím, velice těžká artikulace, posílá mě někam dolů a doprava." Druhého dne zjistili, že rozvernost je Ruby vlastní. "Každý je tu namazaný," stojí v Kopkově zápisníku z nadcházejícího dne.

Nocleh tam tehdy sehnali, a jaký! Včetně jídla, dostali dokonce pomeranče a navrch jim paní domácí vyprala bundu.

Pohostinnost v ledové zemi

Aby nezkreslila historka s opilými Eskymáky realitu, hned dodejme: bez předpisového pohostinství místních by byl závod mnohem, mnohem těžší. Někde na závodníky čekaly balíčky, které si připravili dopředu před startem a které jim shazovalo na trasu letadlo, nebo jim je pořadatelé rozváželi po vesnicích, někde se otevřela náruč domácí kuchyně. Závodníci se ve vesničkách cpali, protože věděli, že do sebe soukají jídlo na dlouhou dobu dopředu.

A tady je jejich autor. "Vládne tady nekonečná pohostinnost a přátelská...
Jeho proteiny se hodily.

A místní se snažili. Mezi mnohými dalšími příklady Jan Kopka zmiňuje obrovské omelety a chlapácké palačinky u Petera a Tracy, noclehy v budovách škol, něco piv se starými známými nebo starou paní, co nabídla čaj ve vesnici Takotna.

A především Eskymačka Joanna ve vesnici před White Mountain! Hned nabízela teplý chléb, obrovskou porci soba, ale také vytahovala pekáč z trouby a chlubila se, že připravila "kolač". Už sedmým rokem se stará o závodníky. Tehdy náhodou potkala jednoho z nich. Šokovalo ji, že se někdo do takové šílenosti pouští, a vzala ho k sobě na přespání. Od té doby prý vyhlíží závodníky každým rokem. Letos si dokonce zjistila, že mají soutěžit i dva Češi, že v jejich zemi jsou tradiční pochoutkou koláče, a proto je připravila, kdyby se u ní ocitli zrovna oni.

"Joanna a její sousedi mají tvrdé živobytí a návštěvy lidí z celého světa jsou pro ně vlastně výletem do světa," líčí Jan Kopka. A koláč? Vypadal prý jako štrúdl, ale nechutnal tak. A nechutnal ani jako koláč. Byl dobrý jinak.

Omrzliny, ale i halucinace

I když letos bylo na Aljašce počasí teplejší než obvykle, pořád se drželo aljašských tónin. A ozývaly se staré omrzliny, jimiž Jana Kopku poznamenal závod před sedmi lety, kdy teploty dosahovaly mínus čtyřiceti stupňů. Letos s jejich následky bojoval od třetího dne závodu. "Po prvním omrznutí je kůže v oněch místech velmi citlivá a náchylná," vysvětluje.

Nikdy nevěř místním

"Tenkrát se jezdilo hodně 'napřírodno', jen s kompasem, mapy nebyly," vzpomíná na svou premiéru v roce 2003 Kopka. "Já si koupil autoatlas, kde byla celá Aljaška, i když tam silnice nejsou. Vytrhl jsem si tři listy, kde pravděpodobně vedla trasa. Mělo to jen psychický efekt, stejně jsem v té hrubé mapě nevěděl, kde jsem, bylo to jako jet podle globusu," směje se už dnes.

"Dokud jste nedojeli do správné vesnice, nebyli jste jisti, že jste na dobré trase. Ve vesnici nebyl internet. Informace o stavu trasy i o počasí jste museli získávat ve vesnici někde v baru. V té době vznikla hláška 'Nikdy nevěř místním'. Často byly totiž mylné."

V roce 2007 už jel s GPS, ale mapové podklady v ní byly chabé a k trase ještě chabější. V mrazu prý navíc moc nefungovala a rychle se vybila. "Dnes jsou mapové podklady v GPS poměrně podrobné a přístroj funguje bezchybně. Hodně vesnic má už i místní pokryti telefonním signálem. Závodníci spolu z vesnic komunikují chytrými telefony přes Facebook," vysvětluje, ale dodává, že závislost na technice se může nevyplatit, pokud selže a závodník si neumí poradit jinak.

Mohlo však být mnohem hůře. Hluboké vrypy nechala letošní aljašská anabáze na Davidu Johnstonovi, který vyhrál závod chodců v novém chodeckém rekordu čtyři dny, jedna hodina a osmatřicet minut. V podstatě šel nonstop bez spaní. "Rozdrbal boty, měl halucinace," vypočítává Kopka útrapy, která vítězi připravila chodecká trať, která je kratší než trasa bikerů a musherů.

Dalšímu ze závodníků skončila výzva hned zkraje, 24. února. V noci si na řece otočil nohu v koleni a do rána se dostával mnoho hodin na nejbližší checkpoint. "Nikdo nejel kolem, aby mu pomohl nebo zavolal pomoc. Mrzl, strašně trpěl, ale dostal se sem," zapsal si Kopka.

Na rozdíl od musherů nemají bikeři trackery, jimiž by je pořadatelé mohli sledovat. "Nikdo na nás nikde nečeká, nikdo o nás neví, dokud se sami neozveme z vesnice. Musíme se spolehnout opravdu jen sami na sebe. Pokud by se vůbec organizovala nějaká záchranná akce, bylo by to těžký, protože by nikdo ani netušil, kde můžete být," shrnuje.

Vlci po vás jdou celé míle

Drsné počasí nebylo pro závodníky jediným zdrojem obav, Aljaška, to jsou i divoká zvířata. Třeba vlci. Narazíte-li na jejich stopy, které sledují stopu kol závodníka, co jede před vámi, na klidu to nepřidá. Jan Kopka je viděl několikrát. "Místní mi pak potvrdili, že vlci pronásledují bikery i několik desítek mil," píše. "Odpovídá to tomu, co jsem sám zažil na vlastní kůži při minulém startu. Tehdy mě neopustili ani při bivakování." A dodává historku chodeckého účastníka Tima Hewitta. V noci prý musel křičet, aby ho vlci nechali na pokoji.

Druhým nevítaným společníkem se lidem může stát los. "To zvíře je velké jako mamut a vzteklé a útočné, je lepší se mu vyhnout," varuje Kopka. Letos jej potkal naštěstí jen jednou. Jeden obrovský exemplář se vztyčil těsně před ním, nakonec však odešel. Kopkovy obavy ze severského velikána přitom nejsou zbytečné, respekt před losem má i jeden z organizátorů závodu Bill. Když prý jednou losa potkal na jediné cestě z vesnice, kterou opouštěl, věděl, že prostě musí počkat, dokud nevyzpytatelný kolos neodejde. Los tam však ožíral stromy a půl dne se odtud nehnul. Dobrodruh se raději vrátil do srubu a vyrazil až druhého dne.

Bezpečnost především

Zkušení odvážlivci vědí, že na Aljašce se nesmí nic podcenit. "Jakákoli chyba vás může stát život," zdůrazňuje Jan Kopka. Důkazů má spoustu, jeden z nich poskytl kolega závodník Billy Koitsch. Při brodu přes mrazivou vodu mu sklouzl z nohy nepromokavý návlek a on měl dvě možnosti, buď ho zachytí, ale to by musel z rukou pustit kolo do vody, nebo ho nechá sjet a zachrání vybavení na kole v suchu. "Na druhý břeh došel vodou bez návleku. Stálo ho to dva prsty na noze," konstatuje Kopka.

Přes zamrzlé Beringovo moře. Vážně zamrzlé?

Dá se tomu věřit?

Rezolutní obezřetnost proto zachovával i sám. "Není tam ale někde otevřená voda, bude led až na konec?" ptal se sám sebe na cestě přes mořský záliv na konci závodu. "Kdyby se bortil led, zůstal bych tam napospas. Zastavuju a kolem mě to začalo hrát tink, tink, tink, jak začal led pracovat. Vyděsilo mě to a rychle jsem se posunul. Pořád stejná písnička." Nakonec se obrátil ke břehu, kde našel na břehu stopy skútru, čtyřkolky a kola: "Pokud by to bylo bezpečný, proč by jel někdo se skútrem těžce tady po břehu, když to jde snadno přes záliv? Volím bezpečnost a jdu, jedu, tahám kolo po břehu." Přes záliv by mu to trvalo asi půl hodiny, okolo po břehu to byly dvě. Jenže bez rizika, a to se v tak zlomyslných podmínkách počítá.

Unikátní chvíle

Předně však byl závod rámován božskou scenérií: neobydlené vnitrozemí, nekonečné sněhové pláně, nablýskaný led na Yukonu, západy slunce, kdy se obloha duhově barví od ledově modré přes nafialovělou do tmavě modré. Světelná show, kterou dokáže připravit jen polární záře přes celé nebe.

Město duchů Ophir

Zastavil se zde čas.

Nebo město duchů Ophir. Více než čtyřicet let opuštěnou vesničku tvoří jen ruiny domů a vraky aut, nikde ani živáčka. "Místo působí mysticky, jako by chtělo vyprávět všechny příběhy z dob zlaté horečky, co se tu odehrály," píše Jan Kopka.

Ve dvou, nebo sólo?

Většinu trasy absolvoval Jan Kopka s Pavlem Richterem. Trefili se do tempa, sedli si, míjela je ponorková nemoc. Nakonec se od něj Richter v samotném závěru trhnul, po jedenácti dnech společné podpory mu ujel beze slova. Těžko říci proč, přemítá ve svém deníku Kopka. Nejspíš přepnul do dimenze běžného maratonu, zvítězila motivace a začal závodit. "Ale proti komu"? ptá se. Jeli na čtvrtém a pátém místě, od předchozího závodníka je dělil jeden celý den a rozdíl neměli šanci stáhnout, od toho za nimi dny dva, takže se těšili bezpečnému odstupu. Mohl po společných útrapách říci "Hele, chci jet sám, ahoj", myslí si.

A zvažuje, jaký je rozdíl mezi sólovou jízdou a jízdou ve dvou. Sám zná obě varianty, před sedmi lety spoléhal jen sám na sebe. "Jet s někým má obrovskou výhodu z hlediska bezpečnosti i z hlediska psychiky," tvrdí. "Pokud ale člověk jede sám, líp se pozná, má čas sám na sebe, na svoje myšlenky, přemýšlí o svém životě. Je to nebezpečnější, ale svobodnější. Pokud jste s někým, podvědomě se na něj pořád soustředíte."

,