Pamatujete si film Kód Navajo, kde hrál Nicolas Cage jednoho z indiánů, kteří spolu jako spojaři mluvili rodným jazykem a Japonci se mohli zbláznit, protože tento kód nemohli rozluštit? Film teď připomněla smrt Chestera Neze, posledního z 29 vojáků kmene Navajo, kteří dokonale mátli Japonce. Podle filmu by se zdálo, že Američané na tak jednoduchý trik přišli za druhé světové války, ale to je omyl.
Přišli na to ve Francii v roce 1918. Jen se to skoro neví. A dokonce není ani jasné, koho to tehdy napadlo. Příběh má totiž dvě možné verze.
Ta první: mezi vojáky kráčí kapitán Lawrence a najednou uslyší něco divného. Vojíni Solomon Louis a Mitchell Bobb spolu hovoří zvláštním jazykem. Zeptá se jich, co je to vlastně za řeč. "To je náš jazyk, pane. Jsme indiáni kmene Čokto, pane," odpoví mu muži. Kapitána najednou osvítí duch svatý a uvědomí si, že těch vojáků je u 142. pěšího pluku víc.
Pak vezme vojáky s sebou a udělá malý pokus. Každý je na jedné straně linky polního telefonu. Jeden dostane vzkaz v angličtině, odříká ho indiánsky do sluchátka. Na druhé straně poslouchá další Čokta a co slyší, to rovnou zapíše v angličtině. Funguje to dokonale, kapitán nechá přivést další indiány od pluku, a tak se zrodí Čoktská telefonní četa.
A tady je druhá verze začátku: v zákopech u 142. pluku sloužil vojín Albert Billy. Lámal si hlavu nad tím, jak ztížit Němcům na druhé straně fronty situaci, protože ti odposlouchávali americké telefony jako diví. A najednou ho to napadlo. Nahlásil se u svého velitele a řekl mu, že by bylo nejlepší, kdyby do telefonu mluvil on a vojáci z jeho kmene. A tak se také stalo.
Aspoň to tak vyprávěl své dceři, která to zase vyprávěla pracovníkům Texaského vojenského muzea, kde mají tuto verzi.
Fricek slyší všechno
Za první světové války byl docela problém udržovat spojení. Vojáci neměli moc možností. Klasické signály, například barevnými raketami vypalovanými ze signální pistole, byly sice účinné, ale poskytovaly velmi omezené možnosti. Bylo to, jako byste mluvili s někým, kdo ovládá jen pět slov. Mohli jste se domluvit na tom, že zelená znamená ustupujeme, bílá přeneste palbu, červená pošlete posily. O moc víc možností jste neměli. Pak jste mohli samozřejmě vyslat spojku. Jenže to bylo často k ničemu, protože spojky měly větší ztráty než běžní vojáci v zákopech. Museli jste počítat s tím, že vaši spojku někde palba přibije k zemi, nebo ji rovnou zastřelí, takže zpráva nedojde.
Velké problémy měli právě Američané, možná proto, že v tom na frontě ještě neuměli chodit. Němci jim zkušeně napichovali dráty a odposlouchávali telefony, hravě vždy rozlouskli jednoduché slovní kódy a velmi úspěšně si vedli i při chytání amerických spojek, neboť dostali každého čtvrtého vojáka, který vyběhl se zprávou.
Ale také už byly poslední týdny bojů, Američanům se zrovna podařilo Němce přinutit k ústupu, takže se najednou octli v jejich zákopech, kde měli Němci donedávna své vlastní dráty, které američtí spojaři rádi používali, neboť netušili, že jsou napíchnuté.
Vyprávěly se historky, že aby si to vojáci ověřili, úmyslně po telefonu pustili zprávu o poloze hlavního zásobovacího skladu divize a do třiceti minut na to místo uprostřed ničeho začaly dopadat německé granáty.
A pak někoho napadlo prosté řešení. Dneska už je skoro jedno, jestli to byl kapitán, nebo vojín. Dobové armádní hlášení, které o tom v lednu 1919 sepsal velitel 142. pluku plukovník Bloor, stejně žádné jméno neuvádí.
V dokumentu je pod rubrikou Předmět hlášení napsáno: Přenášení zpráv v čokštině. A po vylíčení těžkostí plukovník uvádí: "Někdo si vzpomněl, že u pluku je rota indiánů. Mluví šestadvaceti různými jazyky nebo dialekty, z nichž jen čtyři nebo pět jsou psané. Byla šance tak jedna ku milionu, že by Fricek mohl těmto jazykům rozumět, a tak jsme přijali plán využít tyto indiány při přenášení zpráv telefonem."
"Pluk měl štěstí, že u něj slouží dva indiánští důstojníci, kteří ovládali několik kmenových jazyků. Nakonec byli vybráni indiáni z kmene Čoktů a každého jsme posadili k jednomu telefonu."
"Poprvé jsme je využili při vydání rozkazu k obtížnému stažení dvou rot 2. praporu z Chufilly do Chardoney v noci na 26. října. Tento přesun byl proveden bez následků, přestože oslabený 3. prapor tak zůstal bez podpory. Indiány jsme znovu použili i při přípravách útoku na Lesní statek následující den. To, že nepřítel zůstal zcela překvapen, je důkazem, že zprávy nedokázal přeložit."
Jasný úspěch. Ale ve zprávě už nebylo, že indiáni vlastně porušovali armádní předpisy.
Bál se jich i Hitler
Je to opravdu tak. V těch dobách se americká vláda snažila kvůli asimilaci indiánů co nejvíce omezit jejich jazyky a nahradit je angličtinou. Proto měly indiánské děti ve školách zakázáno hovořit mezi sebou řečí svých předků. A podobně to bylo v armádě.
Pokud se nějaký kapitán opravdu zeptal dvou indiánů v uniformě, jak spolu mluví, nemusela za tím být jen zvědavost, ale trest. I když na frontě se podobná nařízení asi nebrala vážně.
Nakonec bylo čoktských telefonistů devatenáct. Ale ani Čoktové nebyli první. Tento jednoduchý trik vymysleli údajně měsíc předtím Čerokíové, kteří bojovali v jedné americké divizi po boku Britů v druhé bitvě na Sommě.
Na Němce zřejmě indiánské jazyky udělaly velký dojem. Existují dobové legendy, podle nichž Němci věřili, že Američané zkonstruovali přístroj, který jim umožňuje mluvit pod vodou, a tak zkreslují slova. Tak divné jim indiánské jazyky připadaly.
Něco na tom bylo. Indiáni museli "kódovat" vlastní řeč, protože pro mnoho vojenských slov v ní už neměli výrazy. Například kulomet byl "malá rychle střílející puška".
Do konce války seděli u telefonů i další indiáni: Assiniboinové, Čipevajové, Oneidové, Kríkové, Vraní indiáni, Kiowové či Siouxové.
Zdá se to zcela neuvěřitelné, ale podle materiálů z výstavy organizované přímo americkým ministerstvem vnitřní bezpečnosti se indiánů bál dokonce i Adolf Hitler. V rámci příprav na druhou světovou válku proto poslal do Ameriky skupinu třiceti filologů, aby se naučili co nejvíc indiánských řečí a dialektů.
Zřejmě to nezvládli všechno. A tak u telefonů seděli na frontě indiáni i za druhé světové války. V severní Africe to byli indiáni kmene Meskwaki z Iowy, v Evropě Komančové. Jen při vylodění v Normandii jich bylo čtrnáct a později přibyli další, kteří s armádou táhli až do Německa.
Ale Komančové se už jistili, a tak radši tankům říkali želvy, bombardér byl těhotný letoun a kulomet šicí stroj.
Japonci tak dopředu jako Němci neviděli, a pak se v Pacifiku divili. Ale kromě kromě Navajů tam měli jazyk, který by na Divokém západě nenašel ani Karel May. V námořní pěchotě totiž sloužilo u telefonů také několik desítek Basků.
