Tým italských badatelů, vedených inženýrkou Merylin Monaro, sice přiznává, že jejich práce stojí teprve na samém počátku, ale jsou si téměř jistí, že mají správný směr a šanci dojít do cíle. Vycházejí ze svého pokusu, při němž v počítačové pracovně Univerzity v Padově zasedlo čtyřicet pokusných subjektů. Dvacet z nich tam však bylo proto, aby neříkali pravdu. V dostatečném předstihu se dopodrobna naučili informace o lidech, za které se dnes budou vydávat. Adresy trvalého bydliště, jména partnerů a dětí, rodná a telefonní čísla. Od těch, co budou říkat pravdu, je Merilyn Monaro na první pohled nepozná. Komunikovat s nimi bude jen přes počítač.
Lež je stejně snadná jako pravda. Do jisté míry
Nejprve je na řadě malý rozstřel. Všech čtyřicet testovaných lidí musí na počítači odpovědět na jednoduché „klikací“ otázky. Například: „Je Julia vaše křestní jméno?“ nebo „Narodil jste se v roce 1990?“. Tímto prvním nenáročným testem se vytvořil kontrolní vzorek. Není asi překvapivé, že si v něm vedli lháři stejně dobře, jako ti, co říkali pravdu.
Pracovali totiž s dostupnými informacemi nekomplexního charakteru, a ty si není těžké zapamatovat.
„Lhaní je ve své podstatě stejně snadné jako mluvit pravdu,“ říká forenzní psycholog Bruno Verschuere z Amsterodamské univerzity. Jeho úkolem bylo celý experiment kriticky vyhodnotit a po prvním kole se žádného překvapení nedočkal. Hned v dalším testu však změnil názor.
Monaro totiž začala klást pokusným subjektům neočekávané doplňující otázky: „Narodil jste se ve znamení Býka?“ nebo „Je Ravenna hlavní město kraje, ze kterého pocházíte?“ Tyto dotazy měly jasný vztah k pravým i falešným identitám zpovídaných osob. „A tady už byl patrný jasný rozdíl,“ potvrzuje Verschuere. „Naučit se cizí datum narození totiž není to samé, jako vědět, jaké znamení zvěrokruhu s ním koresponduje.“
Hra kočky s myší
Pokusné subjekty, ať už říkaly pravdu, nebo si vymýšlely, měly po této fázi hotovo. Práce badatelů ale teprve začínala. Testovaní lidé totiž nevěděli, že počítače, za nimiž během experimentu seděli, jsou napíchnuté. Monaro spolu s kolegy tak mohli vyhodnotit nejen to, zda správně odpověděli na položené otázky a kolik času jim taková odpověď zabrala, ale i to, jakou dráhu vykreslil kurzor jejich myši po obrazovce.
Jak špatně lhátŠkolení lháři často dokážou odvyprávět bez chyby vymyšlený příběh, a nešetří přitom detaily. Pravdou však je, že naše paměť je děravá jako cedník a schopnost vybavit si ty nejmenší popisné detaily hovoří z hlediska posuzování pravdomluvnosti spíše v náš neprospěch. Máme mezery, výpadky, nejsme si často jistí. Lháři naopak s jistotou a konkrétními informacemi operují velmi často. Nepřesný popis nějaké situace od pravdomluvného člověka nepodléhá zásadním proměnám v čase. Ale lhář, který dovypráví svou historku, naopak rychle zapomíná. Důležitý je i tón hlasu. Pravdomluvného člověka ovlivňují emoce a síla jeho hlasu, tón i výška se nepředvídatelně proměňují. Dobrý lhář umí uronit slzu a přecházet v dramatický šepot nebo vzlykání, ale činí tak v místech svého příběhu, kde se to hodí. Pracuje podle scénáře. Přednes pravdu říkajícího člověka je oproti tomu neškolený. Lháři poněkud hůře artikulují, hovoří spíše v popisných obratech a srovnáních. Často se také „distancují“ od svého příběhu: méně používají osobní zájmena a jména osob, které například lží chrání. |
„Zatímco pravdomluvní lidé odpovídají na doplňující otázky automaticky, lháři potřebují čas,“ říká Monaro. „Tento nedostatek zautomatizované pohotovosti se pak odráží nejen v reakční době, ale také pohybu myši, stejně jako v počtu nesprávných odpovědí.“
První výsledky jsou přitom až nečekaně dobré. Konvenční přístup zajišťuje u neškolených jedinců úspěšnost rozpoznání lži kolem 65 až 70 procent. Programové vyhodnocení odpovědí počítačovým algoritmem z hlediska rychlosti odpovědi pak zvyšuje pravděpodobnost odhalení lháře na 77,5 až 85 procent a monitorování pohybu kurzoru myši zvyšuje šance na usvědčení podvodníka na 95 procent. Testovaný prototyp italských badatelů si tak stojí lépe než reálně využívané metody k odhalování lži.
Má to ale háček. Celá metoda funguje dobře v univerzitní počítačové laboratoři, ale bránu do světa má zatím uzavřenou. Nejúčinnější prvek inovativního přístupu, a to sledování pohybu myšky po obrazovce, není možné aplikovat v praxi. Velkého bratra, který by skenoval a vyhodnocoval pohyb myši po obrazovce, v sobě totiž počítače zabudovaný nemají. Prostor pro využití tu však je.
Budoucí využití se podle badatelů nabízí ve forenzní praxi, při ověřování identity osob nebo potvrzování jejich svědeckých výpovědí. Počítače opatřené skenerem pohybu myši a algoritmem by mohly na své potenciální oběti čekat v policejních vyšetřovnách nebo checkpointech pro podávání žádostí o azyl.
Podle spoluautora studie Guiseppe Sartoriho by metoda mohla například vyhodnocovat alibi osob podezřelých z kriminálních činů nebo potvrzovat identitu. „V tom je ta síla doplňujících otázek. Pamatují si například, která ulice se kříží s domem poblíž jejich adresy? Pamatují si jméno restaurace, která je naproti jejich práci?“ ptá se řečnicky.
O poznání skeptičtější však byl Giorgio Ganis, který se jako kognitivní neurovědec na experimentu také podílel. „Je to chytrý nápad jak chytat nešikovné podvodníky a hloupé teroristy. Ale bezchybná a superúčinná tahle metoda nebude,“ soudí.
Skuteční profesionální podvodníci se totiž podle něj doučí svůj příběh do všech detailů. „Na druhé straně, pokud to pomůže odhalit alespoň ty hloupé teroristy, je to lepší než nic,“ říká však i on smířlivě.
