Ital v kuchyni Emanuele Ridi: Komunisti vám zničili chuťové buňky

aktualizováno 
Před 17 lety odjel do Česka z rodné Elby ne zcela dobrovolně. Jako mladý rocker se nechtěl vzdát dlouhých vlasů a v Praze se schoval před vojenskou službou, kde by o ně přišel. Dnes má kytaru pod postelí a v Praze je jako doma. "Na Česko jsem si tak zvykl, že už ho potřebuju k životu," říká kuchař Emanuele Ridi.

Emanuele Ridi | foto: Jiří ŠvorcXman.cz

Do Prahy vás nalákal tatínek. Byl jste na něj někdy naštvaný, že vás sem vzal?
Jasně. Měl jsem ale dvě možnosti, buď jít v Itálii na vojnu, nebo přijet sem. Na vojnu jsem nechtěl, měl jsem dlouhé vlasy a odmítal jsem se jich vzdát.

Myslíte, že byste vojnu nezvládnul?
Teď je mi možná i líto, že jsem na ní nebyl. Ale velká škola to pro mě byla i tady, vlastně možná horší než vojna.

Bylo to těžké? Je podle vás Česko přátelské k cizincům?
Teď už docela ano. Ale když jsem přišel, úplně růžové to nebylo. Nebyli jste tu zvyklí na cizince, kteří by tady pracovali. Začátek byl docela tvrdý, ale jak jsem se pomalu učil česky, začalo mě okolí víc brát, víc respektovat.

Přišla i velká krize?
Určitě. Když jsem přijel, šly obchody dobře, ale pak nastaly problémy a začínalo se od nuly. To bylo kruté období. Do toho jsme proti vám prohráli fotbal. Nebyla to lehká doba. (smích)

Jak vznikl nápad usadit se tu nastálo a otevřít si restauraci?
V roce 1997 mě kamarád, pro kterého jsem pracoval, navrhnul, ať se zkusím udělat pro sebe. To už mi bylo čtyřiadvacet a řekl jsem si, že je asi opravdu čas začít něco tvořit. Jelikož jsem doma vařil a všem to chutnalo, bylo rozhodování snadné. Otevřu si restauraci.

Žijete tu už sedmnáct let. Co si myslíte o české společnosti?
Mentalita je v Česku oproti Itálii jiná. Třeba na Slovensku jsou lidé víc otevření, na Moravě také. Je to tak, Morava žije trošku jinak. Je mi bližší.

Proč tedy nežijete tam?
To už nejde. Jakmile poznáte Prahu a Pražský hrad, už nemůžete jinak.

Kdybyste se ale z Prahy nebo z Česka vůbec musel odstěhovat, kam by vás to táhlo?
K moři. Ale vždycky se asi budu vracet. Česko potřebuju, už jsem si tu zvykl.

Emanuele Ridi

Který z Čechů vám imponuje?
Asi Baťa, hodně toho dokázal. Pak Dvořák, Kafka.

Dokážete si představit, že byste žil v Československu před rokem 1989?
Já bych určitě utekl. Respektuji, co dělá ten druhý, ale chci, abych byl respektován taky. Tenkrát nebylo povolený udělat si něco svého, dělat něco podle sebe. Mimo to vám komunisti zničili chuťové buňky, přesvědčili vás, abyste jedli to, co chtějí oni. Hrůza.

Jaké máte vlastně občanství?
Italské. Ale doufám, že mi jednou dají i české. Zasloužím si to. I proto, že jsem snad přiložil ruku k nápravě těch chuťových buněk. (smích)

Můj otec? Neřízená střela

Vraťme se k vašemu otci. Jaký vlastně je?
Je to zvláštní člověk. Pán, co se mu strašně líbí žít. Žil vždycky naplno. Doma moc nebýval, hodně pracoval. Když se rodiče rozvedli, bylo mi deset. Spojila nás opět až Praha. Stal se pro mě takovým starším bratrem. Táta je neřízená střela, napadají ho neskutečné věci. Často si volám i s mámou, ale víc se vídám s tátou. Bydlí v Trentu, za šest sedm hodin jsem tam. Když mám volno, jedu k němu.

Vaříte mu?
Ne. On vaří mně.

A jde mu to?
Na mě nemá. Když jsem v Praze otevřel restauraci, na začátku mi pomáhal. Chtěl vařit každou sobotu. Miluje ale až moc feferonky, takže to vždycky bylo trochu pikantnější. Po čtyřech sobotních vařeních mu lidi říkali, aby toho nechal, že vařím líp. Bylo to pro něj fakt zklamání.

Co pro vás táta znamená?
Hodně jsem se díky němu naučil. Ukázal mi jak řešit dobré i špatné věci.

Jak často se dostanete na ostrov Elba, kde jste vyrostl a kde máte maminku?
Bohužel zřídka. Jednou ročně.

Jaké jste měl dětství?
Hezké. Formovala mě babička. A byla to občas drsná škola. Vzal jsem si z ní ale hodně věcí, především ty, které se týkají vaření. Rady, jak dobře a poctivě vařit. Rád na to vzpomínám. Emanuele Ridi

Dětství po boku babičky a maminky… To jste tím nejpovolanějším na otázku, jaký je rozdíl mezi českými a italskými ženami?
Takové ženy, které jsem poznal já, které by byly jako moje maminka a babička, už v dnešní době neexistují. Dnes jsou ženy emancipovanější. Ženu, která by uměla vařit, dnes najdete v Itálii už jen stěží. Dřív to tak nebylo. A zas tak zásadní rozdíl mezi Českem a Itálií není.

Litujete ženské emancipace? Jaké ženy máte rád?
To ne, nelituji. Nemám rád ženy, které sedí doma a nic neříkají. Musí mít názor, musí trošku bojovat. Ale rozumně. (smích)

Zapřisáhlý sparťan

Fotbal už jste zmínil. Jak moc je pro vás důležitý?
Velmi! Bez fotbalu se přece nedá žít. Takhle to máme hozené nejen my Italové, ale i Brazilci, Argentinci nebo Španělé.

V čem je pro vás fotbal tak výjimečný?
Je to sport, který se dá hrát kdekoliv. Stačí vám k tomu balon. Fotbal má velkou moc, dokáže klidně zastavit i války. Je plný emocí, zvratů, radosti, bolesti, smutku. Stejně jako život sám. Kolikrát se v něm odehraje i zázrak, fotbal je neskutečný zážitek.

Chodíte si občas kopnout?
Dřív jsem chodíval. V poslední době ale vůbec nestíhám. Moji kamarádi chodí buď v sedm, nebo okolo oběda. A to je pro mě problém.

Přiznejte se: Sparta, nebo Slavia?
Rozhodně Sparta. Z italských týmu jedině Florentina.

Tak to je skoro na ukončení rozhovoru…
Aha, tak vy jste slávista?

Emanuele Ridi

Od dětství. Slávista byl už můj děda, strejda, máma. Máme to v rodině.
Mně zase Florentinu vybral můj táta. Tak je to přece vždycky: z táty na syna.

Co podle vás potřebuje český fotbal, aby se dostal zase tam, kde byl dřív?
No, teď to fakt není nic moc. Bylo to úžasný v době, když byl Poborský, Nedvěd, Šmicer, to bylo neskutečné. Asi je chyba někde v práci s mládeží, pak není z čeho brát. Něco snad ale už roste. Důležitý je tým jako celek. Jsem optimista, bude lépe, uvidíte.

Jaký národní tým hraje nejhezčí fotbal?
Teď Španělsko. Dobře hrají ale i Nizozemci nebo Němci, to jsou velcí bojovníci.

Čekal jsem, že řeknete Italové.
Italský fotbal není vždycky hezký. Občas je moc svázaný taktikou. Pak se na to nedá dívat.

Rockerem na Elbě

Prozradil jste, že jste nechtěl na vojnu, protože jste nechtěl přijít o dlouhé vlasy. Prý jste se chtěl jako teenager stát zpěvákem?
Panebože to ne, já neumím zpívat. Ale když mi bylo kolem patnácti, měl jsem s klukama kapelu. Hrál jsem na kytaru.

Co jste hráli? Italský pop?
Ne. Hardrock, ten jsem miloval. Hráli jsme staré písničky, nějaké jsme i skládali, ale hodně jsme přebírali od jiných skupin. Dokonce jsme měli u nás na Elbě i několik vystoupení.

Posloucháte hardrock pořád?
Ne, teď si strašně rád pustím jazz, někdy zase pop nebo rock. Vlastně cokoliv. Když mám chuť a náladu, poslouchám vážnou hudbu.

Vzpomenete si, jak jste se jmenovali?
To si už nepamatuji. Je to strašně dávno. Ale kytaru mám pořád, byť zaprášenou pod postelí. Nikdy nevíte, kdy se hodí.

V mládí kapelu, teď vlastní pořad v televizi. Jste rád středem pozornosti?
Ale jo. Už učitelky ve škole říkaly, že jsem herec. A měly pravdu.

Emanuele Ridi

Prý jste uvažoval také o kariéře automobilového závodníka?
To je pravda. Než jsem šel do Česka, říkal jsem tátovi, že na Elbě zorganizuji rallye a pak teprve přijedu. Myslel jsem si, že ty závody vyhraju, získám peníze a budu mít v Česku něco do začátku.

Jak to dopadlo?
Táta mi řekl, ať neblbnu. A ze závodů nic nebylo.

Jaké máte auto?
Porsche.

Aha, Ital v rychlém autě…
Já ale na ulici nezávodím. Už nejsem nejmladší, teď už vím, co můžu ztratit. Nejrychleji jsem jel 290 km/h, bylo to v Německu. Ale to je opravdu dávno.

Co je pro vás tím pravým adrenalinem dnes?
Důležitý fotbalový zápas, to mě bere hodně. Skutečným adrenalinem bylo finále mistrovství světa 2006 v Německu, Itálie vs. Francie. To pro mě byl nejhezčí den života. Vyhráli jsme 2:1. To bylo neskutečný, gól v poslední minutě! Brečel jsem jako malej, užíval jsem si to, objímal se s ostatními. Ale ten úplně největší zážitek je pro muže narození dítěte. To je pro mě na prvním místě. Fotbal je až na druhém.

nic mi nechybí. jen čas

Spát chodí kolem jedné, takže nevstává před devátou. Nasnídá se a dá si hodinku boxu. "Odreaguju se a udržuje mě to v kondici. Občas si zatrénuji i s Rudou Krajem," říká s tím, že někdy vymění boxerské rukavice za tenisovou raketu. Po tréninku míří do práce. "Většinou v restauraci už nevařím, nebo jen málo. Dělám spíš jen porady, radím se s kuchaři."

Nezapírá, že zažívá šťastné období. "Nic mi nechybí, jen čas," bilancuje. Kdyby si mohl vybrat, trávil by dva měsíce v roce u moře. Restauraci by si tam ale rozhodně neotevřel. "To bych si léto neužil, jak se má. Mám kamarády, kteří mají restaurace u moře. Je lepší nechat se hostit," směje se.

Zatím má kupu práce. Chystá k vydání druhou knihu plnou svých televizních receptů a vyrovnává se s životem celebrity. Jak ho snáší? "Znáte to, když jste na lodi, musíte plout. Je mi to příjemné, občas jsem unavený, ale to se může stát v každém oboru. Je fajn, když se na mě lidi na ulici usmívají."

mýma očima

Rád vařím a rád mám i některé pořady o vaření. Nejsem asi jediný, komu učarovala lehkost Jamieho Olivera a kdo skrytě doufal, že jednou se něco podobného objeví i v naší televizi. Ital byl pro mě "zjevením". Jeho pořad mně díky nepodbízivosti a dětské hravosti učaroval od prvního momentu.

Přiznám se, že když Emanuele kývnul na rozhovor a pozval mě k sobě do restaurace, telelil jsem se vzrušením, že ochutnám nějaký jeho skvost. Nic takového se ale nekonalo. A došlo mi, že to ani nebylo možné. Když jsem totiž dorazil, končil jeden hodinový rozhovor a po tom mém ho čekaly ještě další dva. Kdyby měl hostit každého, může vydělávat jen na to.

Určitě si ale zase někdy uvařím jídlo podle jeho receptů. Ony totiž fungují. Vřele doporučuji třeba parmazánové rizoto. Je to, jak Emanuele podotknul, lék na všechny choroby.

Ital je v kurzu. Restaurace, natáčení, rozhovory. A při tom všem je takový, jako ve svém pořadu: milý, přirozený, vtipný a hlavně nenamachrovaný. Tohle je prostě Celebrita.

Marek Odstrčilík

Podle jaké kuchařské celebrity vaříte?

celkem hlasů: 4003

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 30. listopadu 2010. Anketa je uzavřena.

Nevařím podle kuchařských celebrit 1460
Podle Emanuela Ridiho 1059
Podle Zdeňka Pohlreicha 399
Nevařím vůbec 279
Podle Jamie Olivera 237
Podle Jirky Babici 203
Podle Kluků v akci 190
Podle Gordona Ramsaye 176
Autoři: , ,


Nejčtenější

Každý je světec. Než ke mně přijde s kapavkou, říká dermatovenerolog

"Můj obor je vedle plastické korektivní dermatologie či kosmetologie popelkou...

Je to pohyb na tenkém ledu. Diagnóza pohlavně přenosné choroby je velmi intimní verdikt. I proto je většinou reakcí...

Miluji kuře na paprice od mamky a pět knedlíků, říká MOgirl Lenka

Touhy, sny, plány mám, ale žiji současným dnem, říká MOgirl Lenka.

Podle vlastního soudu je neústupná, sebevědomá, energická. A nezastírá, že též tvrdohlavá a sarkastická. „Jsem taková,...



VIDEO: Různé tváře orgasmu. Jinak vypadá v Evropě a jinak v Asii

Zřetelné výrazy obličeje interpretují bolest i potěšení napříč kulturami.

Bolest se do našich tváří vpisuje docela stejně, bez ohledu na to, z které části planety jsme. Orgasmus však nikoli. My...

Udělat vibrátor nebo tramvaj je podobné, říká designérka Marešová

Anna Marešová získala za designovou kolekci erotických pomůcek pro ženy hlavní...

Její vibrátory byly oceňované a nepřehlédnutelné. Nemá však pocit, že by její práci přespříliš poznamenaly, že by...

VIDEO: Bez sil. Reportér zkusil práci hasiče, muže nechal ležet v kouři

Reportér iDNES.tv Matěj Smlsal si zkusil výcvik, kterým procházejí letištní...

Je to náročná prověrka fyzičky, ale i orientace v zakouřeném prostředí či zacházení s dýchací technikou. Test na...

Další z rubriky

Hodiny jeho práce smyje déšť. Život je taky jen dočasný, říká umělec

Sklad pro Sněhurku, Mogilovo, Bulharsko: Malba vznikla v prostorách vinařství...

Jezdí po světě a maluje na zdi a chodníky. Jeho projekty vedou diváky k úžasu, ale také nutí přemýšlet nad smyslem...

Věřím, že žraloci pod hladinou nečekají na mě, říká česká dálková plavkyně

Když jste sám v oceánu, z arogantního pocitu, že jste pán tvorstva, vás to...

Utkává se silnými vodními proudy, číhají na ni medúzy, hrozí jí setkání se žraloky. Hlavně však ve svých výzvách musí...

S bagrem couvám líp než s fabií, říká žena, co řídí obří nakladače

„Je to práce, kterou musíte mít rád,“ říká.

Gigantickými kleštěmi manipuluje s těžkými kládami, patnáctimetrovým nástavcem na kolovém nakladači shazuje převisy...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!



Najdete na iDNES.cz