Jeho příběh a to, jak silné popularity došel, ukazuje, co vše musíte splnit, abyste měli šanci, že z vás vaše zločiny udělají celebritu.
Nezahálejte
Dobrodružství, které vám vynese sympatie, předně musíte podat ruku. Mesrine se narodil v prosinci roku 1936 a na skutečnou zločineckou dráhu se vydal až o třiadvacet let později, zato ale s vervou.
Za následujících dvacet let spáchal bezpočet ozbrojených loupeží, únosů a vražd, a to v šesti zemích na třech kontinentech. Páchal zločiny tu v Paříži, tu v Ženevě, tu v Montrealu. Fascinující ale není jen počet, ale též způsob provedení. Vždy drzé, sebevědomé, důvtipné. V Kanadě například se svým komplicem vyloupil tutéž banku během tří dnů dvakrát a tam i jinde s oblibou loupil několik bank téměř najednou. Zatímco policie měla plné ruce práce v první, on už s úsměvem bílil následující v přilehlé ulici.
Dokázal přitom ustát i situaci, kdy mu už teklo do bot. Když v roce 1973 bušila na dveře pokoje, v němž se skrýval, policie, udělal s ní dohodu: když mi dáte čas, otevřu vám a nebudu střílet. Dodržel ji. Mezitím spálil všechny svoje doklady, na postel vyrovnal úhledně veškerý svůj zbrojní arzenál, osprchoval se, oholil, oblékl do bezvadně padnoucího obleku a policisty uvítal se sklenkou šampaňského v ruce a tlustým doutníkem v ústech. "Tohle kolo jsi vyhrál," řekl policejnímu komisaři.
Někdy se mu dokonce podařilo vymotat se i z naprosto tragické situace. Když se v roce 1978 pokusil unést soudce, byl jeho kumpán zatčen, ale Mesrine ne. Policistům na schodech proklouzl s výkřikem "Rychle, nahoře je Mesrine!" a před domem připoutal jejich strachem plačícího kolegu k trubce jeho vlastními pouty.
Plastické operace lidé milují. Zesměšňování policie, soudců a bachařů ještě víc
Jedna z jeho přezdívek zněla Pan tisíce tváří a penězi za plastické operace skutečně nešetřil. Byl též mistrem převleků, policejní uniformy byly přitom jeho nejoblíbenějšími.
A trefovat se do ochránců pořádku je další z věcí, která může u lidí zabrat, protože zabrnká na strunu plebejské zlomyslnosti. Pan Mesrine brnkal rád.
Vězeňský systém pokořil celkem čtyřikrát. Poprvé v roce 1969, to se ale jen rozehříval na běžném quebeckém vězení. O rok později však přišla skutečná výzva: Saint Vincent de Paul, nejstřeženější vězení u Montrealu. Pod jeho vedením s ním odtud uprchlo pět dalších, jemu to ale bylo málo. Není přece spravedlivé, že ostatní tam zůstali. Spolu s kamarádem se pro ně vrátil, ale už musel sklopit hlavu, policisty se to tam totiž jen hemžilo. Dva z nich zranili a uprchli.
Jacques Mesrine za mřížemi. Obvykle se tam moc dlouho nezdržel.
Další šanci blýsknout se mu dala francouzská policie v roce 1973. Mesrine byl ale připraven. Už předtím preventivně kumpány seznámil s plánem, jak utéci ze soudní budovy před uvězněním, a tak jen zbývalo celou věc realizovat.
Jeho nejlepším kouskem však byl útěk z věznice La Santé v Paříži v roce 1978. Byla považována za nedobytnou, aby se to ale pojistilo, postavili pro Mesrina speciální křídlo. Nadarmo. Uprchl i s dalším spoluvězněm, jejich bachaři zůstali zamčeni v celách místo nich. A to dokonce předem ohlásil den útěku. Nakonec ho musel posunout o tři dny, 5. května totiž pršelo.
Mějte aspoň trochu pádný důvod. Nebo to předstírejte
K sympatiím veřejnosti vám dál může pomoci, zarámujete-li všechny svoje kriminální aktivity jakž takž uvěřitelnou příčinou. V Mesrinově případě přišla ke slovu válka v Alžírsku. Byla nejbrutálnější ze všech koloniálních válek, které Francie vedla, a mladý Jacques si z ní odvezl nejen medaili za chrabrost, ale nejspíš též trauma.
Co se "Jacky" vrátil, říkal jeho otec, nebyl nikdy docela v pořádku. Není divu, v Alžírsku se musel účastnit zabíjení vězňů poté, co byli mučeni. Podle svých vlastních slov se rozhodl napadat společnost za to, že v něm zničila lidskost kvůli falešné věci. Na to musela Francie, která se z alžírské zkušenosti nevzpamatovala možná dosud, slyšet.
Časem si Mesrine přidal ještě jinou obhajobu své zločinecké dráhy: byla v tom politika. Mohl za to nejspíš revolucionář Charlie Bauer, s nímž se potkal ve vězení. Asi právě díky jeho vlivu začal Mesrine mluvit o útoku na buržoazní stát a jeho banky. "Pokud jsem ze svého slovníku vymazal slovo lítost, je to proto, že jsem viděl příliš mnoho nespravedlností," prohlásil. A svou brutalitu ospravedlňoval brutalitou, která se měla odehrávat ve věznicích.
Má to svá slabá místa. Podle všeho měl totiž se svou povahou problémy ještě než do Alžírska vůbec odjel, a byl spíše individualistou fascinovaným svým vlastním obrazem než revolučním aktivistou. Nehledě na to, že hned po Alžírsku se zapojil do krajně pravicové nacionalistické a teroristické organizace.
Kolik lidí zabil, kolik zbraní prošlo jeho rukama a kolik peněz celkem uloupil, už nikdo nikdy nespočítá. Rád ale svůj "výdělek" utrácel. Nejen za plastické operace, ale hlavně za luxusní pití, drahá jídla a dárky krásným ženám.
I tak to ale zafungovalo.
Jak říká Vincent Cassel, který si ho zahrál ve dvojfilmu Veřejný nepřítel: "Chudí lidé ho skutečně měli rádi, protože povstal, byť byly jeho politické ideje mixem všeho možného a byly spíš pózou než realitou. Lidé se na něj ale dívali jako na někoho, kdo byl schopen vzdorovat vládě a policii."
Nepodceňujte public relations
Tohle je velmi důležitý bod a bez jeho dodržení by se Mesrine nikdy nestal TÍM Mesrinem. Že je chytrá hlava, ukázal poprvé v roce 1969, když jej po zatčení v USA eskortovali do Kanady. "Ať žije svobodný Quebec!" pozdravil na letišti reportéry a stal se hvězdou.
Byl prototypem moderního gangstera, který poznal, jak je důležité, jak se jevíte v médiích. Vždy byl ochoten dávat rozhovory, i v době, kdy čelil úpornému pronásledování.
Kvůli jeho změnám obličeje se mu říkalo muž tisíce tváří, stejně tak ale mohl dostat přezdívku gangster intelektuál. V rozhovorech byl zdatným sekundantem zpovídajících. Byl bojovný, sebevědomý, drzý, velmi chytrý a nešetřil vtipem. Okupoval titulní stránky prestižních časopisů, na nichž pózoval napůl maskovaný, s cigaretou v ústech a kalašnikovem v ruce. Mluvil o tom, co pro něj znamená láska či peníze, a o tom, jak je francouzská vláda zkorumpovaná a vězeňský systém nehumánní.
Navíc sám psal. A umně. Některé pasáže jeho knih Smrtelný instinkt a Vinen je nevinný podle listu The Independent připomínají Alberta Camuse. "Vybral sis, že překročíš hranici, protože víš, že to znamená, že se nebudeš moci vrátit zpět," píše a líčí sám sebe jako gangstera plného existencialistických pochyb.
Po zabití Mesrina se zvedla vlny kritiky za to, že byl zastřelen bez varování, vlastně popraven. Policie na ni odpovídala tím, že ji Mesrine několikrát varoval, že se nevzdá bez boje, a že se u něj našla zbraň a dva granáty. Mesrinova advokátka přesto víc než třicet let bojuje za to, aby se stát z vraždy jejího klienta zpovídal.
A muž, který tvrdil, že zabil 39 lidí (i když je to velmi nadsazené číslo), se nevyhýbal ani lyrice. "Závidím slepci, jehož svět se ve spánku nemění. Je-li jeho svět ponořen do temnoty, je alespoň milencem stínů," píše ve vydané intimní poetické sbírce dopisů a básní pro svou krásnou a mladou advokátku Maitre Malinbaumovou.
Když už se musíte nechat zabít, tak pod palbou přesily
Jak se stát zločincem – miláčkem lidu, bychom už věděli. Věc však má háček. Problém je v tom, že čím víc se vám to bude dařit, tím větší hrozbou pro stát budete a dřív či později se smyčka utáhne.
Filmová ikonaKromě bezpočtu dokumentů byl o něm natočen, v roce 1984, celovečerní film nazvaný prostě Mesrine. O čtyřiadvacet let později ukázala dvojice filmů Veřejný nepřítel č. 1 a Veřejný nepřítel č. 1: Epilog, že zločincův život má pořád magickou sílu. Například levicový list Liberation věnoval snímkům hlavní stranu. První díl se podle listu The Independent drží poměrně věrně jeho života, druhý se ale snaží tendenčně a přehnaně mýtus kolem jeho osoby zničit. Sylvia Jeancourtová proti němu protestovala s tím, že ve skutečnosti Mesrine nebyl tak násilný. Pozor, druhý díl nabízí skutečně hodně násilí. |
V případě Mesrina pohár přetekl v srpnu 1978. V době, kdy po něm pátrali všichni policisté v zemi, si střihl velký rozhovor pro prestižní Paris Match a navíc v něm přímo vyhrožoval osobně ministru vnitra.
Velké finále na sebe přesto nechalo čekat až do prosince následujícího roku.
Mezitím legendární zločinec popíjel v barech v pařížské čtvrti, kde bydlel, a když jeden ze sousedů prohlásil, že vypadá jako Mesrine, mohl se umlátit smíchy. Užíval si. Jezdil na Sicílii, do Londýna či Bruselu – a pak zase zpět do Paříže, aby vyloupil banku. Poté unesl bohatého podnikatele a vyinkasoval za to šest milionů franků.
Když ale se svou družkou Sylvií Jeancourtovou a psíkem uvízli v listopadu roku 1979 na pařížské periferii v dopravní zácpě, štěstí se na něj smát přestalo. Plachta dodávky před nimi se zvedla a policisté, kteří se objevili, spustili okamžitě palbu. Padlo 54 výstřelů, z nichž 14 (podle jiných zdrojů 15) gangsterskou celebritu zasáhlo. Sylvia utrpěla poranění paže s doživotními následky a přišla o oko, nebyla však z ničeho obviněna.
V jejich bytě našla policie neskutečný zbrojní arzenál a Mesrinovu závěť na kazetě. Po dlouhých letech, kdy ze sebe dělal nepochopeného hrdinu, na ní do tónů z filmu o mučení ve vězení Půlnoční expres říká: "Strašné je, že se někteří lidé budou snažit dělat ze mě hrdinu. Ve světě zločinu však žádní hrdinové nejsou. Jen lidi, kteří jsou za hranou, kteří nerespektují zákon."
