Na tiskovou konferenci, kterou 13. května roku 1998 uspořádal indický premiér Atal Bihárí Vádžpejí, svět jen tak nezapomene. V krátkém proslovu předseda vlády suše oznámil, že Indie se jednou provždy stala plnohodnotnou jadernou velmocí. A že funkčnost jejích nukleárních zbraní potvrdila pětice cvičných explozí, realizovaná v předchozích hodinách.
Po tomto prohlášení na sebe mezinárodní diplomatické zemětřesení nenechalo dlouho čekat. Stávající pětice jaderných velmocí indický krok patřičně zkritizovala. Rusko, Velká Británie a Francie hovořily o velmi znepokojivém vývoji, Čína nezakrývala své pohoršení a jen špatně maskovala obavy z možné ztráty dominantní pozice v asijském regionu.
A Spojené státy americké? Ty uvalily na Indii rozsáhlé embargo, stejně jako řada nejaderných zemí včetně Japonska.
Rozmáchlá veřejná gesta však zakrývala jednu podstatnou skutečnost. Prakticky nikdo ve vedení tajných služeb světa netušil, jak se to Indům mohlo povést.
Nikdo nic nevěděl
V americké ústřední zpravodajské službě CIA proto padaly po 13. květnu hlavy. Právě tady na denní bázi po dlouhá léta sledovali každý krok indického jaderného programu. Vyhradili tomu speciální tým profesionálů a nemalou část nákladů na operace v Asii. Všechny hypotetické destinace na indickém subkontinentu, které by mohly mít něco společného s nukleární misí, byly pod nepřetržitým dozorem čtyř různých satelitů a dalších prostředků dálkového průzkumu, které pořizovaly snímky každých šest hodin.
Každý indický odborník na štěpení či jadernou fúzi měl v CIA svou vlastní složku a byl alespoň teoreticky sledován. Přesto Indové dokázali, i pod tak bedlivým dozorem, připravit a realizovat pětici explozivních testů, aniž by si toho někdo z americké rozvědky všiml. Americký senátor Richard Shelby proto ohodnotil činnost americké rozvědky slovy: „Je to největší selhání našich zpravodajců za posledních deset let.“
Na obranu CIA je však třeba říct, že s utajením svého jaderného programu si Indové skutečně dali záležet.
Indie do jaderného klubu nesmí
Jaderný sen začala Indie snít v roce 1944 a oficiálně se k němu přihlásila o dvě léta později. Tehdy nastupující premiér Džaváharlál Néhrú prohlásil: „Dokud se svět nezmění, bude muset mít každá země zařízení pro svou ochranu. Věřím, že atomová síla je využitelná pro budovatelské účely. Ale bude-li Indie ohrožena, musí být schopna bránit se všemi dostupnými prostředky, včetně jaderných zbraní.“
Toto prohlášení přišlo Indii draho, protože na ni začaly všechny země disponující potřebnou technologií uplatňovat důsledné informační embargo. Indičtí vědci pracující v zahraničí tak prakticky neměli možnost „nakouknout“, jak se zbraně hromadného ničení vyrábí jinde.
Náš bůh měl 24 druhů letadel, zaznělo na vědeckém kongresu v Indii Z ohýbání vědy podle potřeb hinduistického nacionalismu viní kritici premiéra Módího. Newtonova teorie gravitace je mylná, její indická verze, pojmenovaná po tamním premiérovi, je dokonalá. Za objev dinosaurů vděčí svět bohu Brahmovi. A bůh Ravana měl 24 typů letadel. Indický vědecký kongres přinesl mnohá odvážná tvrzení. Tak to dopadá, když se do vědy míchá nacionalismus, říkají kritici. |
Bez odborného vedení a technické podpory byl navržený trojfázový jaderný výzkum Indie velmi nákladný. Průběžně tedy v různých obdobích ekonomických a politických krizí usínal a probouzel se většinou jen krátce, ve vyhrocených obdobích příhraničních konfliktů. Ne že by jich bylo málo.
S Pákistánem se Indie potýkala v roce 1947 a znovu v roce 1965, pokaždé o sporné území Kašmíru a státu Džammú. Z části himalájské hranice si v roce 1962 ukousla Čína a v roce 1971 začal třetí spor s Pákistánem, který se nemalým dílem přenesl na území Bangladéše. I s přestávkami ve vývoji tedy Indie měla silnou motivaci k získání jaderných zbraní. V roce 1974 pak v rámci Operace smějící se Buddha provedla první řízenou explozi radioaktivního materiálu, s využitím plutonia získaného z reaktoru v Kanadě. Byl z toho pořádný poprask: materiál byl totiž do Indie dodán pro potřeby civilní energetiky a nikoliv vojenské experimenty.
Indie se tak propadla do ještě tužší mezinárodní izolace a zvláště Spojené státy americké na ni vyvíjely silný nátlak, aby se svých jaderných ambicí vzdala. A právě tehdy se CIA zaměřila na nepřetržitý dohled indického jaderného programu. Je trochu paradoxní, že právě tou dobou od USA čerpá inspiraci pro vlastní nukleární arzenál sousední Pákistán. Obavy z tohoto nepokojného souseda tak Indii nutily v programu diskrétně pokračovat. Své kroky přitom pečlivě plánovala, prakticky každý detail vývoje i případných testů byl připraven v dvouletém předstihu.
Pod přísným dohledem
Své o tom věděl například 58. regiment polních inženýrů. Tito ženisté a experti na vojenské stavby se stanou hlavními hrdiny utajené operace, známé jako Pokhran-II (nebo také Shakti–98). Jejich mise? Připravit v Thárské poušti místo pro cvičné podzemní odpaly vyhotovených jaderných zbraní. Aby si toho nikdo nevšiml.
Jaderné zbraně mír nepřinesou, když je mají i sousedéPodrobnosti o jaderném programu objasnil po pokusech početnému indickému národu jeho prezident Abdul Kalám. Zdůraznil, že nukleární zbraně země potřebovala z důvodů národní bezpečnosti. Za posledních 2 500 let Indie ani jednou nenapadla cizí zemi vně svého teritoria, ale přesto musela bezpočtukrát čelit invazím v různých částech indického subkontinentu. Zavázal se také, že Indie nikdy nepoužije jaderné zbraně jako první a že je nikdy nepoužije proti zemi, která je nevlastní.  Chtělo by se říct, že atmosféra v Indii byla 13. května roku 1998 skoro až vznešená a navzdory čerstvě osvojeným ničivým zbraním byla blíže míru a pokoji než kdy předtím. Jenže už za devět dní přispěchal s podobným prohlášením o nabytí jaderného zbrojního potenciálu i Indii poněkud nemilý soused Pákistán. Místo klidu, který měl zajišťovat preventivní odstrašující arzenál, teď žije Indie v konstantní hrozbě z nukleární války. V současnosti Indie disponuje přibližně 75 až 140 kusy jaderných zbraní a má materiál i technologický potenciál k výrobě tisícovky dalších. |
Byl to trochu problém, protože na rozdíl od sousedního Pákistánu nemohli své experimenty krýt v hlubokých údolích mezi pohořími. Cílová destinace se bohužel nacházela na rovné otevřené planině, jen řídce porostlé křovím. Tedy na očích amerických špionážním satelitům, které byly prý tak výkonné, že dokážou spočítat zelené pruhy na ramenních výložkách indických vojáků. Jenže Indové satelitní technologií už také disponují, což si Američané nejspíš neuvědomili. Inženýři a ženisté na zemi jsou tak velmi podrobně informováni o tom, co jde vlastně vidět. A umí to skrýt.
Za noci jsou i satelity slepé
Veškeré stavební práce, úpravy povrchu, hloubení šachet v odpalištích nebo výstavba pozorovatelen, to vše probíhalo na pokhranské testovací střelnici za úplné tmy, kdy zvědavé satelity nezaostřily detaily. Jakmile se setmělo, vyrazily stroje z krytých garáží a pustily se do díla. Práce trvala jen do tří hodin ráno, protože pak bylo zapotřebí uklízet.
Vojáci osmapadesátého regimentu pak s lopatami zahazovali pískem vyjeté koleje, maskovali položenou kabeláž trsy travin a křovin a dávali místu naprosto netknutý vzhled. Okopy kryli uměle navršenými písečnými dunami, jejich směr odpovídal převažujícímu větru. Velmi si dávali záležet na tom, aby každý džíp nebo náklaďák ráno skončil zaparkovaný přesně na tom samém místě, jako v předvečer předchozího dne. Proto rutinní kontrola satelitních snímků v CIA neodhalila žádné stavební práce v místě a střelnice vypadala pořád stejně ospale.
Příliš mnoho krycích jmen
Indové pochopitelně předpokládali, že se Američané neomezí jen na dálkový průzkum a že ve hře budou i odposlechy. V rámci skutečně rigorózních opatření tak prakticky každý termín spojený s připravovaným testem dostal své krycí jméno. Nebo hned několik, pravidelně se obměňujících.
Mělo to samozřejmě háček. Za chvilku už ani sami vojáci často netušili, co je to vlastně „Bílý dům“, „Tádž Mahal“ a „whisky“, tedy šifry označující jednotlivé stavební práce. Jaderný fyzik Rajagopala Chidambaram, který pokusy dozoroval, si na to několikrát stěžoval: „Vyznat se v pokročilých fyzikálních výpočtech je pro mě osobně mnohem snazší, než se orientovat v té matoucí záplavě krycích jmen.“
Nebylo divu, jeho vlastní jméno bylo v interní komunikaci jednou vedeno pod heslem Natraj, podruhé zase jako Bhabha nebo jako Abdul, a když se potřeboval zajet podívat přímo na střelnici, dostával další fiktivní jméno a vojenskou hodnost.
O přípravách vědí jen vyvolení
Ostatně, nikdy se nestalo, že by se v přípravné fázi na střelnici potkali dva význační indičtí fyzikové současně. To by prý mohlo pokus kompromitovat. Prohlídky probíhaly jednotlivě, vědci a výzkumníci se při nich pohybovali zásadně jen v uniformách řadových vojáků. To aby v očích případných nezvaných pozorovatelů splynuli s davem.
Že se přehnaná opatrnost vyplácí, si vojáci z 58. regimentu několikrát vyzkoušeli na raketové střelnici v Balasore. Pokusili se tu naoko vytvořit repliku testovací plochy a pak indická rozvědka jen zpovzdálí sledovala cvrkot v amerických zpravodajských sítích.
Potvrdilo se, že jakýkoliv pokus provedený bez patřičného krytí by stěží unikl americké pozornosti. O chystaném testu věděly maximálně stovky lidí. Výzkumníci, prezident, rozvědka, pár vojáků. Ministr energetiky ano, ale například ministr obrany nikoliv.
Indové byli prostě lepší
Finále známe. Indie nad ránem 13. května 1998 provede sérii pěti podzemních jaderných explozí, aniž by si toho americká rozvědka všimla. Přesněji řečeno, analytici CIA z podrobných snímků zaznamenají, že na pokhranské střelnici zmizely ploty a došlo k výraznému narušení půdního povrchu. Ale tou samou dobou už hovořil indický premiér ve vysílání národní televize.
Mluvčí americké Ústřední zpravodajské služby a Agentury národní bezpečnosti (NSA) museli okamžitě na slyšení Senátu, kde jim kladli dost nepříjemné otázky: „Měli jsme nějaké varovné signály, co se Indové pokouší udělat?“ „Žádné, pane,“ zněla neuspokojivá odpověď. „Chcete tedy říct, že Indové dokázali realizovat tři jaderné výbuchy, aniž by to náš pokročilý dálkový a elektronický průzkum zaznamenal?“ Ani tentokrát reakce nepotěší: „Přesně tak. A v jejich televizi říkali, že těch výbuchů bylo dohromady pět.“
Je to trapas, který bude o pár let později s úsměvem na tváři mírnit indický vyslanec v USA, Naresh Chandra: „Nejde tedy o to, že by CIA vyloženě selhala. Jejich zpravodajská činnost fungovala velice dobře, jen naše schopnost utajit své záměry byla prostě lepší.“
