Je nás šest, v čele s Liborem "Járou" Koubkem, favoritem našeho týmu. Je pátek večer, stojíme na trati a představujeme si, jak se to tu za dva dny zaplní lyžaři. Nikdy jsem neviděl tolik stop vedle sebe – asi padesát. Teď je tu ale klidné ticho před bouří.
Nejvyšší bod závodu má 528 metrů nad mořem, jsou to tedy takové naše Brdy. Jeli jsme přes půl Evropy běhat do "Brd". Ovšem do jedinečných "Brd". Cesta se vine podél zamrzlých jezer, občas je překračuje. Břízky se střídají se smrkovými porosty a sníh je tak bílý, jak to my ve střední Evropě neznáme.
Třetí vlnu si vzít nedám
Sobotní odpoledne je věnováno alchymistickému rituálu mazání lyží, večer se nikomu nechce usnout. A když už člověk konečně podlehne neklidnému polospánku, ostře ho ukončí ve tři ráno budík. Chabá snídaně, venku je mínus 16, spolu se stovkami dalších lyžařů nastupujeme za tmy do autobusů.
Jedeme z Mory, cílového místa, do 100 km vzdáleného Sälenu, odkud budeme startovat. Zprvu to jde hladce, pak se ale tři kilometry před konečnou zhroutí doprava a my se posouváme po decimetrech.
architekt na lyžíchV cílovém městečku Mora se na sebe domy dívají v uctivé vzdálenosti. V centru strmí k nebi špice protestantského kostela a na dvacet skluzů od ní dřevěná zvonice. Je tu také rozlehlé nádraží a stejně nepřehlédnutelné je i jezero, které se přímo dotýká centra. Dřevěné domy jsou cudně vzdáleny jeden od druhého i ve vsi Eldris, asi devět kilometrů od cíle. Prohlížíme si barevně rámovaná ostění oken a dveří. Otevřené zádveří je vždy nejvíce zdobnou částí domu. Až turisticky obhlížíme všechny detaily, neboť příští den při závodu bude strhané oko vnímat pouze chaotické segmenty krajiny. |
Když zbývá do startu šest minut, Jára Koubek to čekání nevydrží. Rozrazí dveře autobusu, zběsile vytahuje lyže z kufru a mizí mezi běžci, kteří zapadají do hlubokého sněhu. Křivda osudu žene Járu po zasněžené pláni, až se konečně registruje u vstupu do třetí vlny, kterou si svými letošními výsledky vyjel.
Běží poněkud drze vlnou způsobně čekajících seveřanů až do první brázdy, těsně za startovací síť. Mezi stopami si obuje jednu lyži, ale když si chce nazout druhou, jeden ze severských lyžařů, úplně ojíněný, zmrzlý a naštvaný, mu ji sebere a odhodí kamsi dozadu. Vytoužené místo si vystál tři hodiny v šestnáctistupňovém mrazu.
Vlak radosti i masochismu
Všichni se nakonec dostáváme do svých vln a závod startuje. Zástupy střemhlavě uhánějí padesáti stopami k prudké sjezdovce, aby si tam odstály několik desítek minut ve frontě "na maso". Až se oněch padesát stop smrskne do dvaceti.
Čekám ve svahu, zavěšen s vypětím sil jak hadr na hůlkách, bez možnosti dát lyže do stromečku, který by neujížděl. Muži jsou tu propleteni s muži. Jen občas je ve změti hůlek a lyží vklíněna i žena. Hůlky se lámou, odlétávají šály, rukavice, mikiny a bundy. Brýle ani nepočítám.
Nahoře, na nejvyšší kótě závodu se najednou vše rozředí, ve čtyřech stopách se rozjíždí nekonečný vláček radosti, krásy, utrpení a masochismu.
Hlavně se nezbláznit
V první zastávce se téměř neobčerstvuji a letím dál, přeskakuji ze stopy do stopy. V průběhu prvních pár kilometrů se ale uklidňuji: Nejsi tady pro závodění, ale pro šťastný návrat do cíle. Pokorně přijímám tempo ostatních.
Snažím se myslet na pracovní úkoly, v duchu si komponuji přednášku na Dobešce. Většinou jedu soupaž, ale po třiceti kilometrech mě ruce přesvědčí, že takhle dál sloužit nebudou. Měním čím dál častěji na střídavý běh.
Opouštím myšlenky na přednášku a postupně vítězí hra čísel, která vydrží až do cíle. Soustředím se na tabule s ukazateli kilometrů podél cesty. Kilometry již uběhnuté poměřuji se zbytkem do cíle, což se mísí s čísly na zádech ostatních závodníků. Devadesátikilometrový Vasův běh je hlavně o psychice, aby se člověk z té porce, co je před ním, nezbláznil.
Na čtyřicátém kilometru toho mám dost. A to jsem teprve na pomyslném startu Jizerské padesátky.
Jako v potrhaném filmu se mi odvíjí zkratkovité obrázky prohánějících se skůtrů, které brázdí březové lesy a se severským mlčením se zastavují u tratě. Jenom občas někdo zakřičí "Heja, heja!". Řada přihlížečů si vyhrabala ve sněhu zákopy. Jsou vystlané větvemi nebo termopoduškami a většinou tam hoří oheň, na němž se peče maso ze skandinávských losů a sobů.
A je tu nejdelší sjezd, kde se občas někdo vyválí a tím pádem s sebou strhne dalších pět lyžníků. Všichni naštěstí jedou velice pozorně a hned přeskakují ze stopy. Při jednom přeskoku nechávám hůlku trčet do sousední stopy. Tvrdým úderem mi ji viking jedoucí vedle narovná do správné polohy. Na severu se ctí slušnost, ale jak ji porušíš, hned dostaneš asertivní varování.
Po půlce se dlouhé pláně prvních kilometrů mění v motokrosové houpáky, které prověří fyzickou odolnost běžců. Polykám další kilometry, snažím se klouzat s radostí a vézt se za číslem, které je mi sympatické.
Sirup lyžím nesvědčí
Trať se častěji kroutí přes malé osady a přetíná zamrzlá jezera. Všichni už slevují z krásného stylu a urputně se snaží mít závod prostě ze sebou. Tedy skoro všichni. Najednou mne předjíždí neuvěřitelně harmonickým, dlouhým, elegantním skluzem místní lyžařka. Je mi oživující injekcí a inspiruje mě k návratu ke střídavému běhu. Téměř až do cíle ji vidím na horizontu před sebou.
Na posledních občerstveních už vůbec nemůžu pít sladké borůvkové roztoky a vysloveně se těším na obyčejnou vodu. Lyže už tolik nejedou, zvlášť poté, co se na skluznice na občerstvovačkách napatlaly rozlité sladké borůvkové šťávy a přilepily všudypřítomné kelímky. Někdy se pak lyže úplně zastavují. Podél trati jsou roztroušeny mazací servisy, už to ale chci doválčit bez jejich pomoci.
Posledních devět kilometrů mi připomíná atmosférou závěr Jizerské padesátky. Vše se sune, hrne, klopýtá a poskakuje do cíle. Městečko Mora však stále nepřichází. Poslední kopečky jsou zničující. Dva kilometry před cílem se cítím jak zbičován. Už vidím věž protestantského kostela, na níž hodiny ještě neodbily čtyři odpoledne.
Mám 15 minut, abych v klidu proklopýtal poslední stovky metrů a přitom si splnil svou metu – zaběhnout Vasák pod osm hodin. Zvolňuji a sto metrů před cílem začínám fotit. Kolem mě vášnivě finišují ostatní běžci. Opouštím stopu a podle mantinelů v pomalém tempu pořizuji závěrečné snímky. Je hotovo, nedosažitelný sen z mládí se splnil.
Splněný sen. V cíli!
Dostáváme karamelové mléko. Autobus mě odváží na druhý konec města, kde nacházím na fotbalovém stadionu opuštěný pytel s oblečením. Začínám prochládat, zkřehlé ruce už nic neudrží.
Konečně jsem ve velké tělocvičně, kde se na igelitem pokryté podlaze mísí bláto, sníh, zbytky jídel, rozšlapávaných bosými chodidly. V mlžném oparu se mísí nahá a polooblečená těla, atmosféra mezi gladiátorským rynkem starého Říma a koncentračním táborem.
Až sprcha mi navrací důstojnost. Až teď jsem schopen dát o sobě zprávu rodině a hledat ostatní.
Přečtěte si, jak se David Vávra s Petrem Pravdou zúčastnili Marcialongy 2010
Překvapuje mě SMS od Petra Pravdy, že mě viděl v přímém přenosu na internetu, jak v cíli fotografuji. Svět je propojený a svázaný. Volám domů i Petrovi, který mi dává zprávu o celém závodu, jak kdo běžel včetně mne a hlavně jak fantasticky Standa Řezáč vybojoval pro Česko opět 3. místo.
S ostatními se scházím v hospodě, kde si vyprávíme zážitky. Jára Koubek zajel pro mě fantastický čas pod 6 hodin a dostal medaili, kterou získává každý, kdo dojede v čase vítěze plus 50 procent.
Celoživotní "souvenir" však dostal každý z nás. A hlavně, nikdo si neodvezl žádná zranění, vlky a odřeniny nepočítáme. Do noci docinkávají poslední láhve plzeňského piva a symbolické kalíšky moravské kořalky. Spíme tvrdě.
