Ráno, v poledne, pořád.
Snažil jsem se o dvě věci – zamatlat ty boláky v obličeji máminým pudrem a neutrápit se k smrti.
Podařilo se mi jen to druhé.
Záznam ze sedmadvacátého května se stydím číst. Stěžuju si v něm na svoji dívku, že se už tři týdny nechce milovat. Propiskou jí v sešitě vyčítám, jak je frigidní. O řádku níže ale přiznávám, že když se večer pokoušíme mazlit, zásadně si na sobě nechávám triko.
Ano – byl jsem kostlivec.
Na slušnou postavu jsem si potřeboval počkat. A trvalo to skoro patnáct let.
Pálíme podkožní tuky
"Tak co, dáme bojovky?" zeptá se v pondělí trenér Vašek. Přikývnu, ačkoliv netuším, oč jde.
Venca mě vede do jiné tělocvičny, na dveřích je cedulka s nápisem BOJOVÉ SPORTY. Uvnitř visí boxovací pytle, na stěnách žebřiny.
Tomáš Poláček dává sbohem rachitické postavě.
"Tak," říká Venca, "dneska zostra zahájíme rýsovací trénink. A žádný činčičky, cvičíme s naturáliema."
Předvede mi pět různých cviků na prsa a bicepsy, při jednom vypadám jak Pepek námořník. V každé ruce dlouhé lano, půl minuty s těmi provazy švihám. Napříč sálem se dělají vlny, bicepsy pálí.
Potom běhám půl minuty dokolečka a hned jdu na další cvik. A zase běhám...
"Proč pořád to běhání, Vašku?"
"Díky tomu máš pořád vysokou tepovku," křičí na mě, "pálíš podkožní tuky. Chceme ty svaly odkrýt, aby byly vidět!"
Začínám chápat, o co při rýsování jde. Necvičím už na maximum, jenom tak na šedesát procent. Kdybych moc chtěl, zvedl bych skoro dvakrát větší váhy – což ale neznamená, že by teď cvičení nebolelo.
Všechno totiž dělám mnohem déle, mnohem svižněji. Pořád jsem v pohybu, najednou nemám přestávky.
Občas pak zvedám nicotné závaží, ale hekám jako zvíře, protože už toho bylo moc. "Snižujeme sice zátěže, ale zároveň to je totální devastace svalů," vciťuje se do mě trenér. A na závěr tréninku mě potom přivede k úžasu.
Taková obyčejná kočka
"Dáme si ještě břicho," odvede mě na žíněnku. "Klekni si na čtyři, udělej obyčejnou kočku."
Rozkaz, jsem na kolenou.
"A teď musíš zpevnit pánevní dno, takže si představ, že si chceš přitáhnout pindíka k pupíku."
Překvapením se mi prohnou záda.
Některé cviky dávají zabrat, i když by to do nich člověk neřekl.
"Taky si představ, že přerušuješ čurání," pokračuje Venca. Je to zvláštní, ale poprvé v životě cítím ve svém těle cosi jako pánevní dno. Opravdu jsem tam dole v podbřišku něco zaktivoval.
"No a teď zkus zastrčit lopatky dolů, do imaginární kapsy," říká trenér, "do žíněnky tlač vnitřní stranou dlaní a špičkama u nohou"… a tohle a tamto... Přestávám vnímat.
Nestíhám plnit zadání, ale fascinuje mě to. Pořád jsem jenom na čtyřech jak kočka, skoro se nehýbu, ale uvnitř mě se něco děje, tělo tam posiluje samo.
A pak jdu prvně do solárka, minuta stojí jak malé pivo.
"Potřebuju se do týdne hezky opálit," vysvětluju, "prvního mám být kulturistou a budu se fotit."
Když mi řeknou cenu, požádám o tři minuty.
"To nestačí," radí mi paní, "vezměte si jich aspoň šest a v dalších dnech si ještě přidávejte."
Takže tohle mě teď čeká – dlouhé postávání v modrém světle solária. Pozoruju se. Například na břiše mi rostou jenom tři chlupy, zato dlouhé. Ty musím před focením ostříhat, ale o moc víc už toho nezmůžu.
Za týden je tu mé osobní finále.
Už za týden bych měl vypadat jako korba. Anebo jako ten mramorový David z Florencie. To by mi vlastně i stačilo.
