V kteroukoli hodinu z nich vyplouvají na ulici chlapi, kteří právě vypili pár piv a snědli svíčkovou. V břiše jim bublá, tělo měkne, dech táhne, na zadku fialové skvrny.
Takový jsem byl v srpnu i já, napadne mě, ale nikomu nemluvím do života, vždycky jen pyšně vystrčím prsa a promnu si dlaně, ze kterých nemizí puchýře od činek.
Mezi všemi těmi výčepy je jediná prodejna pro mě, zdravá výživa. Koupím čtyři zelené biopapriky a sedmičku kozího kefíru, který sice chutná jako moč po krevetách, ale je to poznávací znamení.
Takhle žijeme my – krásní lidé, kteří o sebe pečují. Nevím, jak je tomu vedle u žen, ale v pánské šatně je to skutečně jak v ráji, zatím jsem tu nepotkal jediného tlusťocha, nikoho s malým přirozením.
Osobně už teď chlastám jenom o víkendech. Mívám pak výčitky svědomí – v přímém přenosu sleduju, jak mi mizí rysky z břicha, ale to se nedá nic dělat, to je daň za Bohemku.
Kdo viděl v neděli zoufalou remízu s Duklou a neopil se, to je buď profesionální řidič, blázen anebo ještě větší kulturista než já.
Proč kreatin nepůsobí
Stoupnu na váhu. Za sedm týdnů jsem přibral tři a půl kila svalů, ale stále ještě mě nikdo na ulici nezastavuje s tím, že bych mu nápadně připomínal například mladého Chucka Norrise.
"Hele, neměl bych si začít něco píchat?" pozdravím trenéra Vaška. "Za čtrnáct dnů mám bejt kulturistou a zatím nevím nevím."
Vašek mě i s pícháním pošle do háje, on je klaďas, a tak si jen tajně míchám do vody kreatin. Zpočátku na mě ten prášek vůbec nepůsobil, ačkoli jsem si dával do lahve každé ráno dvojnásobnou dávku. Až po čtrnácti dnech jsem si přečetl text na krabičce a všechno pochopil – tenhle monohydrát se musí vypít okamžitě, protože po hodině přestává účinkovat.
Takže jsem se naučil pít na ex a je to celkem znát. Vždycky před cvičením například kilometr sprintuju, abych se zahřál, a když potom spadnu z běžeckého pásu, chtějí mi lýtkové svaly prorazit kůži.
"Tenhle týden ještě děláme objemovku, ale pak už začne rýsování," bodne mě Venca do srdce. Ta věta byla nevyhnutelná, ale bolí. Přeložím: co nenaberu do neděle, to nenaberu nikdy – od příštího pondělí už budu jenom týden pobíhat po tělocvičně, zvedat lehčí váhy a dávat těm třem kilům nového svalstva nějaký tvar.
Pije jen o víkendu, holduje kozímu kefíru a biozelenině a dopřává si kreatin. Tomáš Poláček vzal svou kulturistickou dráhu se vší vážností.
"Jo, Tomáši, a co kdybysme si dneska zatrénovali spolu?" nepřestává Venca šlapat po mém sebevědomí. "Já se už tejden nehnul, jdu se převlíknout, a pak si to uděláme takový vostřejší, v tempu. Zasoutěžíme si."
Pravidla naší soutěže jsou jasná. Co zvednu já, to zvedne Vašek dvakrát. Buď dvojnásobný počet, nebo dvojnásobnou hmotnost. Je to tak trapné! Já na benč vytlačím dvanáctkrát padesát kilo, on si naloží stovku.
Pak děláme takové obrácené kliky na řemenech, visících ze stropu. Koukáme nahoru a přitahujeme se, z čehož pálí předloktí jak nikdy. Já se vytáhnu osmkrát, Vašek čtyřiadvacetkrát – a asi by ještě mohl. Hnus.
Krása na extenzní lavici
Jak jsem už pravil, chodí sem překrásní lidé. A to občas cvičení ovlivní.
"Radši se ani nekoukej na tu extenzní lavici támhle vlevo," radí mi Venca. Ne, nekouknu se. Ani nemůžu, protože zrovna dělám šílený cvik, při kterém vypadám jako mažoretka. V náručí svírám velkou trubku, která je do poloviny naplněná vodou, a dělám pukrlata – trenéři tomu říkají výpady. Jak se voda přelévá z jedné strany tubusu na druhou, pořád ztrácím rovnováhu.
Docvičím. Zafuním: "Prosím tě, co je to extenzní lavice?"
Venca ukáže bradou na div světa, na tmavou dívku, která se zapřela patami o gumový válec, ale jinak levituje směrem k nám, a jelikož má volnější triko, vidíme její prsa detailně jako doktoři. Její trup pomalu stoupá a klesá, hýždě se klíží a rozkližují, Venca mě posílá na jednoručky, ty prý už zvládnu i bez něj. Sám se pak vydává za onou figurou, za novou generálkou naší armády krásných lidí. Že prý jí musí vysvětlit, jak by mohla cvičit ještě efektivněji nebo co.
V zrcadle sleduju, jak kráska vděčně poslouchá Vaškovy rady a jak už je rozhodnutá, že si nechá od svého milence zasponzorovat drahou klubovou kartu.
Nazdařbůh a osiřele pohazuju činkami. "Já," švihnu s nimi poprvé, "jsem", švihnu podruhé, "taky," potřetí, "krásnej," naposledy, "člověk!"
A pak si jdu sníst svoje čtyři biopapriky.
