Mrknul jsem se dokonce do mobilu, jestli nemám číslo na tu bývalou od Saudka, co fotí mužské akty.
Nemám. Škoda.
Někdy od té doby se mi ale kazí nálada, přichází první krize.
Po zápase Bohemky s Libercem oslavujeme v hospodě bod, všichni rozjívení, a když už není co říct k fotbalu, začnou si přátelé všímat mé postavy. "Vždyť seš pořád stejnej," bodají. "Za kulturistu by tě možná považovali tak někde v lágru..."
A já? Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Na tom jejich posměchu něco bude, a na to nejsem zvyklý. Vždycky mi totiž všechno vyšlo – když jsem se rozhodl, že dojedu stopem do Pekingu, za tři týdny jsem tam byl. Když jsem se poprvé zavěsil k padáku, přivezl jsem medaili z mistrovství republiky v paraglidingu. A tak podobně.
Jenomže teď mi dochází, že už jsem v poločase cvičení – začal jsem prvního září, korbou chci být posledního října. Problém je, že mám svaly vždycky jenom těsně po cvičení, o den později jsem zase už ta stará krysa z kanclu.
Musím přidat.
Prášky s tygrem
"Všechno děláme rychleji, než bysme měli," vítá mě v pondělí trenér Vašek, "takže už bohužel začneme s objemovým tréninkem." Tuším, co tím myslí. Nastal čas nafukovat svalstvo.
Mlčky přikývnu. Myslím na to, že smrdím. A že je zvláštní, jak jsem ulepený už nyní, na začátku akce. Dochází mi, že ostatní kulturisté trička a trenýrky pravděpodobně perou, ne jako já, co je jen hodí v redakci na studené topení a zítra si je obleče znovu.
Fakt nemám dobrou náladu a Vašek si toho všímá. "Co je s tebou?" O čem mu mám vyprávět? O tom, že jsem přes veškerou snahu silákem z koncentráku?
Na benči teď zvedám pětačtyřicet kilo, vždycky osmkrát. Krátká přestávka a znovu.
Ne, povyprávím Vaškovi něco optimističtějšího. On to taky nemá snadné, když mu tu skoro denně zapáchám.
Všechny cviky je nutné dělat správně. Trenér Vašek vždy ukáže, jak na to.
Jednou jsem byl, Venco, ve starém Pekingu. Zašel jsem do krámku, nakoupit dárky, a on to byl sexshop. Číňan začal s pantomimou: "Když si koupíš moje prášky s tygrem na obalu, budeš takhle silnej." Přiložil si mocnou a dlouhou tyč k poklopci.
Balení po čtyřech pilulkách stálo dvacet korun, tak jsem si těch krabiček koupil půl igelitky.
Tři jsem si nechal, zbytek rozdal kamarádům v Praze. V noci jsem spolkl první prášek a nechápal jsem – ono to fungovalo mnohem líp, než naznačoval šikmooký mim. Já vám byl několik týdnů nadsamec, a když prášky došly, obvolával jsem kamarády, jestli někomu z nich něco nezbylo, že bych to případně odkoupil zpět.
"No a?"
Vašek mě vede ke kladkám, ty nenávidím.
Potom prášky došly a já byl zase chabrus, až teď! Vždycky po cvičení se mi vrací ony pekingské pocity síly, ta touha.
Už proto sem chodím rád.
Ať už to s mojí postavou dopadne jakkoli.
Kápézetka s kreatinem
Včera jsem myslel, že začneme s klasickým vzpíráním, že budu Ota Zaremba, ale Vašek mě, jako vždy, překvapil. "Jo, budeš vzpírat, ale jenom jednou rukou," rozkázal. "A víš proč? Protože tím pádem musíš pořád vyrovnávat balanc, tyč tě bude táhnout ze strany na stranu. A proto neposílíš jenom biceps, ale taky střed těla, to je pro tebe pořád hrozně důležitý."
Což už chápu.
Všímám si několika kolegů v posilovně, kteří vypadají jako typičtí zlí vyhazovači anebo jako mužatky – spojuje je fakt, že nosí při cvičení velký opasek.
Sice zvednou třikrát větší závaží než já, ale jinak je to, co jsem tak pochopil, hloupost. Když na sobě mají opasek, nemusí zapojovat právě ty důležité svaly kolem páteře uprostřed těla, takže pak mívají vyhřezlé plotýnky a vypouklá břicha – že jim to stojí za to.
Jenže já sice cvičím zdravě, pod Vaškovým úzkostlivým dohledem, ale bohužel se zvětšuju pomaleji, než bych chtěl.
Opasek si přesto nepořídím, to by trenér nevydýchal. Ale vyhlédl jsem si už velikou dózu kreatinu, a ta by mohla být ve druhém poločase posilování mojí tajnou kápézetkou.
