A ve svalech to šimrá, Apolena už má nějakých dvanáct kilo...
Dcera není zrovna geniální dítě, takže zatím dovede jen několik slov. Máme takovou hru, kterou bavíme návštěvy:
"Apolenko, řekni HOUBA," dávám děvčeti povel.
"HOOOBÁÁÁ," rétoří vesele.
"Řekni auto."
"AVTÓÓÓ!"
"A řekni TATÍNEK."
Až do včerejška na to pokaždé odpověděla tak, aby se každý zasmál: "MAMINKA!"
Teď však změna, pravila něco jiného. Překvapila.
"Apolenko, řekni TATÍNEK."
"TINTÍTKO"
Cože?
Dávám jí druhou šanci.
"NÍTĚNKA," mění názor dcerka.
Tento její pohled na otce si poněkud protiřečí s kalendářem na kuchyňské stěně, v němž mám zakroužkovaný termín pátého až šestého listopadu letošního roku – tehdy se koná v indické Bombaji mistrovství světa v kulturistice mužů.
Noční křeče
Pokud mě redakce do Bombaje pošle, uznávám, že nejspíš nezvítězím, ačkoli svaly těsně nad kolenem už mám podobné jako Pavol Jablonický, s nímž si teď rád čítávám rozhovory v siláckém magazínu Ronnie.
Šampiónem se tedy nestanu, ale můj trenér Vašek, ten už šampiónem je. I když on je skromný, sám mi to nepřiznal.
Jak jsem tak včera po cvičení vysíleně lelkoval posilovnou, všiml jsem si jeho fotky na zdi – pod obrázkem několik základních údajů. Ty bláho, říkám si. Vašek Rázl byl mistrem republiky v řecko-římském zápase. To jde.
Dcera Apolena říká tátovi, že není kulturista, nýbrž tintítko. Nítěnka.
"Jak se cejtíš?" ptá se mě vždycky na začátku.
Výborně.
"Že bys mohl skály lámat?"
To zas ještě ne...
"Pojď na jednoručky, dneska jedeme prsa."
Do každé ruky mi chce strčit patnáctikilovou činku, tím mě trochu děsí.
"Už seš velkej kluk," přeceňuje mě.
Tlačím tedy činky nad sebe, ale aby to nebylo jednoduché, střídavě dělám i takové divné kliky. Položím lokty na dva velké nafukovací míče a tlačím je od sebe, k sobě, od sebe, k sobě.
Venca mi vždycky ke každému cviku dává přednášku, ale já si nemůžu pomoct – jsem hlupák, většinou mu moc nerozumím. Pokusím se interpretovat, oč jde právě teď, ovšem bez záruky: na modrých balónech si prsní svaly předunavím, a o to víc je potom zvětším s činkami.
Cvičení je prostě věda.
Na závěr jednoho z tréninků děláme tricepsové kliky, na to se těším. To bude brnkačka za odměnu, říkám si, kdo by neuměl kliky, že jo. Chodidla na špičkách, dlaně na žlutém válci, lokty k tělu, ramena dolů, zpevnit střed těla... Udělám pět kliků a u šestého na pár vteřin ztrácím vědomí.
V noci mě teď občas budí křeče. Celý víkend mě bolel loketní kloub. Takové maličkosti ovšem Vencovi přiznávat nemůžu, protože tenhle kluk si idealisticky myslí, že je mé zdraví důležitější než svalový objem.
Kdybych mu svůj loketní kloub přiznal, třeba by mi naordinoval týdenní pauzu, což si nemůžu dovolit. Korbou se mám stát už za necelý měsíc.
No future
Ještě v srpnu jsem býval extremista a skoro vůbec nejedl. Ke snídani kafe, k obědu kafe a cigáro, večer si dát třeba párky s kečupem nebo tak něco. Tenhle systém mi vyhovoval od chvíle, kdy nebydlím u našich.
Jenomže teď, co cvičím, nevydržím bez jídla ani dvě hodiny. To jsou třeba: dva tvarohy, kuře, rýže, pět krajíců chleba s kefírem... Zrovna v téhle chvíli mám po jedné straně klávesnice jablko a po druhé zelenou papriku.
Ve všech ohledech se snažím, umírám vysílením – a potom mi moje vlastní dcera řekne, že jsem tintítko.
Asi jsem neměl být tím anarchistou, pankáčem, demonstrantem proti náckům a Velké pardubické, asi jsem neměl být sedm let ortodoxním vegetariánem.
Babičky plakaly a máma nadávala, když jsem se od svých patnácti cpal jenom sójou a různými nezdravými látkami, ale nedal jsem si říct.
Tak teď to mám.
Pokud se nedostanu na mistrovství do Bombaje, bude to krutá daň za všechna ta léta, kdy jsem myslel, že nic nemá budoucnost.
Když jsem teď konečně pochopil, že smyslem života může být kvalitní muskulatura, asi už je pozdě.
Mé zhuntované tělo se zatím probouzí jenom pomalu.
