Od minulého týdne se však všechno mění k lepšímu – prvního září jsem se rozhodl, že se stanu svalovcem. A to rychle, během dvou měsíců. Na dlouhé cvičení bez výsledků nemám dost trpělivosti.
Pevně věřím, že se rozrostu nejmíň na dvojnásobek, už teď to na sobě cítím.
Právě jsem totiž dokončil svoji čtvrtou hodinu v tělocvičně, ještě si chvíli zaklušu na jezdícím pásu. A najednou cítím, že mi skáče levé prso. Tohle není možné, říkám si, ale skutečně – na mém odjakživa plochém trupu se objevil náznak prvního hrbolku!
Bohužel jenom jednoho, takže to na plážový striptýz pořád není, ale stejně jsem za to své premiérové prso rád.
Rohlíky jsou průšvih
"Může se nám to podařit," přemýšlí nahlas můj první životní trenér Vašek Rázl. "Dva měsíce jsou sice šibeniční termín, ale když se budeš snažit, nějakou svalovou hmotu nabereš."
Slibuju mu, že se snažit budu. Celý svět totiž řeší jenom tlusťochy, jenže i my, hubeně beztvaří, kvůli svým postavám trpíme. A jsme na tom hůř než oni, jelikož nás nikdo nechápe. Na co si stěžujete, vždyť jste štíhlí, říkají nám.
Já nechci být štíhlý, já chci mít buď bicepsy, nebo aspoň tricepsy. Vykračovat si po barcelonské ulici La Rambla jenom v džínách, bez košile, a nemuset se stydět.
"A co jsi například dneska snídal?" vyptává se trenér Vašek. Myslel jsem, že se hned vrhneme na činky, a on se zajímá o mé rohlíky... "Dva rohlíky s máslem," chlubím se a Vašek odvětí, že to je průšvih.
Jak, průšvih?
"Rohlík s máslem ti nedá nic, jenom prázdný kalorie, navíc jsou to rychlý cukry..." Pak říká ještě něco, ale já přestávám vnímat, protože zásadám zdravé výživy zatím rozumím zhruba stejně jako rozdílům mezi bicepsy a tricepsy.
"O jídle musíš přemýšlet, ode dneška si ho plánuj," zachytím po chvíli zase něco srozumitelného, ale hned se ztrácím, protože Vašek mluví o tom, jak potřebuju bílkoviny a sacharidy, a to jsem zase mimo.
"Co pivo?" přeruším ho těsně poté, co si s několika otazníky poznamenám, že bych měl sníst denně aspoň 140 gramů bílkovin.
A Vašek mě poprvé potěší. "Pivo trošku zatěžuje játra a ledviny, ale ty se nepřipravuješ na olympiádu a nejdůležitější je pro tebe vyvážená psychika. Tak se netrap, jenom si dej místo deseti piv čtyři..."
V tuto chvíli si plácneme a akce "korba" může začít.
Ale stejně bych ještě potřeboval pochopit, co mám celé dva měsíce jíst – bílkovinu a sacharid jsem nikdy neviděl, neumím si je představit.
Co třeba snídaně? "Vajíčka ti vaděj?" ptá se Vašek.
Miluju vajíčka.
"Dobře. Na snídani si udělej čtyři vejce natvrdo. Šílení kulturisti by si dali jenom osm bílků, protože bílky mají víc proteinu než žloutky, ale jak říkám – ty se nepřipravuješ na závody."
V duchu si říkám, jestli se Venca náhodou nemýlí. Pokud bude kolem Vánoc nějaké otevřené mistrovství v kulturistice, třeba se přihlásím, popřemýšlím.
Chvíli ještě mluvíme o jídelníčku a v zásadě to chápu. Mám jíst pravidelně, pětkrát denně. Do práce si vzít vaničku tvarohu, nezapomenout na kus masa, pokud možno rybího nebo kuřecího, a určitě i zeleninu, která mi tu doposud nikdy nepoznanou nálož v žaludku pomůže rychle zpracovat.
Pak taky ovoce, čočku, kefíry – asi si dovedete představit. To všechno je pro mé svaly dobré.
Mám prý pravidelně jíst a taky dobře spát: "Když budeš pařit a potom spát jenom pět hodin denně, tělo nevyplaví dost růstového hormonu..."
Rozumím, všechno je jasné. Budu spát.
Září je tady, můžeme začít.
Nějak se potím
O samotném cvičení až příště – tento týden se spíš rozkoukávám a zjišťuju, jak na tom jsem. Fakt špatně.
"Nemůžeme do toho vlítnout bez přípravy," brzdí mě dopředu Vašek, "první dva tři týdny tě čekají komplexní cviky na celé tělo, aby se připravily například i tvoje šlachy a vazivo. Aby sis neublížil."
A tak dělám cviky, o kterých jsem netušil, že se dělat dají, aby se moje svaly vůbec naučily spolupracovat.
Tak třeba – zavěsím se botami do řemenů visících od stropu kousek nad koberec a dělám takové vychytanější kliky. Peru se s gravitací, celý se přitom třesu.
Pak je tu taky nějaký kosmický přístroj, který vibruje, z něj jsem dost v šoku. Stoupnu si na plošinku a nohy mě začnou příšerně brnět. Dělám kupříkladu dřepy, a jak je můj mozek zblblý z těch vibrací, spustí pud sebezáchovy a svaly pracují mnohem víc, než kdyby pode mnou nic nebrnělo.
Nějak se potím.
Nějak hodně.
Přece jen by se hodilo, abych si alespoň trochu začal s činkami. Mí budoucí kolegové kulturisté často porovnávají svoje výkony v bench-pressu, což je ten cvik, kdy vleže tlačíte co nejtěžší činku nad sebe. Takže já si ho teď taky prvně zkusím.
Ty bláho! Sedmkrát jsem vytlačil činku o váze 45 kilo, pak už jsem nemohl. A doufám, že se na mě kromě Vaška nikdo nedíval, že to moje sedmero zoufalých vzdechů nikdo nepočítal...
Nyní mám tedy za sebou čtvrtou lekci a příšerně mě bolí dva svaly kousek pod podpaždím. Ale přistupuju k baru v tělocvičně a udělám to, co mi na cvičení imponuje. Objednávám si sacharidový nápoj s příchutí vanilky.
Sice ještě přesně nevím, k čemu je mi tenhle drink dobrý, ale svalovci ho po náročných výkonech pijí.
Teď už je mi dobře – příště si zacvičím až pozítří. Jak mi totiž řekl Vašek, "odpočinek je úplně stejně důležitý jako zátěž, bez něj by to nešlo".
Zítra se tedy hodlám flákat. Občas jenom zkontroluju, jestli mi nezačíná bobtnat taky pravé prso.
