Před pár dny jsem nejrychleji zvládl osmi kilometrovou trať s převýšením 600 metrů. Když k tomu připočítáte, že jsme běželi po alpských vrcholcích ve výšce kolem 2000 metrů nad mořem, není to špatný výsledek. Zvládl jsem to za čtyřicet minut.
Když přišla pozvánka na hikeový výlet do Alp, jehož součástí bude účast na čtvrtfinálovém zápase fotbalového Eura, byl jsem, myslím, jedním z prvních, kteří na ni zareagovali. Tyrolsko miluju, fotbal také, nebylo nad čím váhat.
Údolí Pillerseetal je nádherné, klidné místo, kam je radost zamířit a je jedno, jestli v zimě nebo v létě. Turistům nabízí hned pět kopců - Fieberbrunn, Hochfilzen, St. Jakob in Haus, St. Ulrich am Pillersee a Waidring, všechny sjízdné buď na lyžích, případně snowboardu nebo na kole. Cyklisté mají k dispozici 800 kilometrů pěkně upravených tratí, pěší o půlku méně.
Start v pravé poledne
Přestože většina z nás dorazila večer, druhý den byl budíček brzo ráno. Prý proto, abychom nezávodili v tom největším popoledním pařáku, ale stejně jsme se tomu nevyhnuli. Z st. Ulrichu, kde jsme přespali nás na vrchol Buchensteinwand vyvezla lanovka.
Startovní listinu tvořili sportovní novináři z několika evropských deníků, časopisů, internetových serverů a televizí. Start byl vinnou klasických organizačních zmatků přesně v poledne. Ale ve tři čtvrtě na 12 už jsme měli všichni na rukou gps a mohli vyběhnout.
První část tratě sváděla k lehkému vyklusávání a kochání se okolím. Po necelých dvou kilometrech ale už začalo jít do tuhého. Značení nás navedlo do prudkého svahu, kterým se sebíhalo na lesní cestu. Kdo nepochopil, že na ní musí sebrat co nejvíc sil a zahřát všechny svaly před stoupáním, v půlce nemohl.
Česko-italské přátelství
Na třetím kilometru jsem se spároval s Italkou Veronikou Mazzola z Gazzety de la Sport. Drobnou, štíhlou, krásnou, se svalnatými lýtky, v běžeckém dresu. Věděl jsem, že se se mnou bude chtít střídat v čele, táhnout se do toho příšerného, dlouhého krpálu, jehož konec byl v nedohledu daleko v lese nad námi.
Této taktiky jsme se drželi více méně celé stoupání, než jsem se zhruba půl kilometru před jeho zdolání začínal pomalu utrhávat. Nechtěl jsem se s ní honit po závěrečné rovince. Stehenní svaly mi sice už pěkně tvrdly, ale sil jsem měl pořád dost, dechu také.
Vyplatilo se. Postupně jsem na Veronicu získal slušný náskok, který jsem si udržoval střídáním klusání a rychlé chůze. Čas od času jsem se otočil, aby ji zkontroloval. Jedna jsem se ujišťoval, že je v závěru opravdu náročné trati v pořádku a za druhé jsem nechtěl náskok ztratit.
V cíli jsem měl na Veronicu náskok skoro minutu, na třetího jedenáct. Nevím, co se dělo za námi. Možná se na to kromě Veronicy a mě vybodli. Ale každopádně mě výhra těší, v klání evropských sportovních žurnalistů se XMAN díky tomu vytáhl.
