"Způsob, jakým by měl rodič vysvětlit dítěti onemocnění, které se vyskytlo v jeho okolí, je v první řadě závislý na věku dítěte," říká psycholožka Eva Malá. "Pro tříleté dítě je přirozeně potřeba zvolit jiná slova než pro třináctiletého dospívajícího."
Rozdíl bude i v charakteru informací, které svým různě starým dětem podáte. Zatímco u malých dětí je potřeba začínat od nejzákladnějších informací a ilustrovat je příklady, které již dítě zná, u starších můžete volit poněkud "odbornější" informace, například o charakteru nemoci a podobně. Nejlépe své dítě znáte vy sami a vy také dokážete nejlépe odhadnout, jaké informace dokáže vzhledem k svému věku a osobnostnímu založení přijmout i jak je podat.
Důležitá je také skutečnost, zda dítě už má zkušenost s podobně negativními událostmi (jako je například rozvod rodičů, úmrtí oblíbeného zvířete nebo dokonce někoho blízkého...). Pokud ano, znáte jeho reakci v takové situaci a můžete tomu přizpůsobit své vysvětlení a průběh rozhovoru.
Věku přizpůsobte i volbu slov a vysvětlení. U starších dětí si můžete vzít na pomoc například i obrázky a knihy, u nichž mu vysvětlíte, co nemoc obnáší a čeho se týká. Pokud bude součástí onemocnění hospitalizace v nemocnici, upozorněte na to dítě a vysvětlete mu, že jde o nutnou součást léčby. Zejména u starších dětí je vhodné použít přesné pojmenování nemoci místo toho, abyste pro ni vymýšleli eufemismy a dítě tak mátli.
Buďte připraveni na otázky
"Je zcela přirozené, že dítě bude mít ohledně tohoto tématu spoustu otázek. Buďte na to připraveni a vyhraďte si pro rozhovor dostatek času a klidné místo. Není nic horšího, než když musíte takto vážný rozhovor přerušit a dětské otázky zůstanou nezodpovězené," varuje psycholožka. I v případě, že se vás dítě neočekávaně zeptá v situaci, kdy nemáte dostatek času, pokuste se odložit rozhovor na pozdější dobu, kdy mu budete moci odpovědět na všechny otázky.
Jestliže se nemoc týká někoho, kdo je dítěti velmi blízký, očekávejte dotazy, které se týkají přímo souvislosti dítěte s nemocí. Nejspíš bude chtít vědět, jak se nemoc dotkne přímo jeho, kdo se o něj například bude starat (chodit s ním na fotbal, učit se matematiku...), mladší děti mohou mít pocit, že za nemoc zodpovídají ony samy, starší děti se pravděpodobně budou ptát na prognózu, případně přímo na možnost úmrtí.
Buďte na tyto otázky připraveni a dejte dítěti možnost, aby se zeptalo na cokoli, co ho zajímá. Jde o nejlepší prevenci proti tomu, aby za nemoc dítě trpělo pocity viny. "Pokud neznáte odpověď na otázku, kterou vám dítě klade, je v pořádku, pokud se přiznáte, že nevíte," říká psycholožka. "Rozhodně jde o lepší variantu než lhaní a vymýšlení si odpovědi. Děti mají na tyto záležitosti obvykle velmi dobrý čich." Odpovězte dítěti na otázky, které vám položí, ale nezabíhejte do zbytečných detailů.
Jednejte na rovinu
Upozorněte také dítě na důsledky, které s sebou nemoc nese, například změnu vzhledu nemocného, únavu, nevolnosti, změny nálad a podobně. Dítě nebude tolik zmatené, až se s dopady nemoci u blízkého člověka setká, bude znát jejich příčinu a nebude z nich například obviňovat sebe.
"Každé dítě je jiné a lišit se budou i reakce na oznámení onemocnění někoho blízkého," upozorňuje psycholožka. "Zatímco jedno dítě dává průchod emocím, jiné si chce o celé situaci povídat a dozvědět se co nejvíc a další se může uzavřít do sebe. Důležité je, aby dítě mělo podporu a zázemí svých nejbližších a vědělo, že má možnost si o tématu promluvit, nebo si například užít fyzickou blízkost, jako je objetí, pokud bude mít potřebu. Akceptujte jeho reakci, ať bude jakákoli."
Nebojte se dát najevo také své emoce a promluvit si o nich s dítětem na rovinu. Je rozhodně lepší, pokud řeknete dítěti otevřeně, že jste smutní, protože babička je nemocná, než když se budete tvářit, že se nic neděje. Dítě vás zná velmi dobře a pozná, že něco není v pořádku. "Častou chybou rodičů je snaha tvářit se, že jsou za všech okolností nad věcí. Přiznat před dítětem například svůj smutek není slabostí," říká psycholožka.
