Brazílie je zelená. Ve všech představitelných odstínech této barvy a všude, kam otočíte hlavu. O to nepochopitelnější je příjezd do Pantanalu, největší bažiny na světě.
I když je období dešťů na spadnutí, plahočíme se džípem z roku razdva vyprahlou krajinou, venku je téměř čtyřicet stupňů, rozpálený vzduch se chvěje a každý nádech skoro bolí. Nějak podobně si představuji prožitky ve spalovací peci krematoria.
„K čemu jsou ty klády?“
Míříme do nitra Pantanalu strávit dva týdny v indiánské vesničce tak malé, že se nejmenuje vůbec nijak. Navíc je tak nenápadná, že ani ve chvíli, kdy dorazíme na místo, nepochopím, že už „jsme tam“, a přitrouble sedím dál v autě. Náš průvodce, místní vesničan, si mě zachmuřeně měří pohledem. Už i jemu je jasné, že tentokrát neměl s výběrem turistů šťastnou ruku.
Cenné body jsem získala už po cestě, kdy jsem krátkozrace zamžourala na břeh vysychajícího jezera a zvídavě se zeptala, k čemu slouží ty klády. Johny velmi dlouho zíral před sebe a pak suše odvětil, že jsou to krokodýli. Dlouhý procítěný povzdech, který mu přitom mimoděk uklouzl, nepotřeboval žádného překladu.
V indiánské vesnici
Indiánské vesnice v Pantanalu tvoří několik ledabyle sbitých chatrčí na vysokých kůlech chránících jejich obyvatele v období dešťů. Jednotlivé chatrče jsou pospojovány velmi chatrnými prkennými můstky. To je sice praktičtější než slézat neustále po žebříku, nicméně by určitě i místním ulehčilo život, kdyby ta prkna byla přibita.
Zabránilo by se tak situacím, kdy člověk šlápne mimoděk na jednu stranu prkna – a to se vymrští do vzduchu. A stává se to i místním, nejenom hloupým cizincům.
V domcích se zařízením skutečně neplýtvá, stačí matrace v hlavní místnosti, polička na potraviny a luxusní chatrče mají jako bonus malou místnůstku s umyvadlem a čímsi podobným sprše. Coby vzácní hosté a zdroj výdělku dostáváme luxusnější variantu.
Je ovšem nutné spravedlivě se o ni podělit s dalšími obyvateli. V rohu sprchy hnízdí párek netopýrů, který se nenechá vyrušit ničím a nikým. Na obrubu umyvadla uplatňuje své domovské právo trojice vypasených žab rozměrů dobře živeného morčete.
Nepřetržitý kontakt s okolní přírodou zajišťují široké škvíry mezi přitlučenými prkny, které tvoří stěny chatrče. Brzy také zjistíme, že jakmile začne venku pršet, proudí jimi dovnitř nejrůznější pralesní havěť.
„Kapybary páchnou jako stará žena“
Náš průvodce Johny má kromě značných stopařských zkušeností ještě velmi specifický vztah k ženám. Jednoduše se tváří, jako kdyby neexistovaly – a pokud na něj promluví, vnímá to maximálně jako bzučení dotěrné mouchy. V praxi to znamená, že pokud na něj promluvím, buďto nereaguje, nebo odpovídá mému mužskému protějšku.
Jeho antiženská averze je skutečně všeprostupující. Při jedné z prvních výprav do nitra pralesa plašíme stádečko kapybar, největších hlodavců na světě. Johny se za nimi zasmušile dívá, jak s hlasitým dupáním mizí v nízkém podrostu, a znechuceně praví: "Nechápu, proč utíkají. My je stejně nelovíme. Jejich maso není dobré a páchne jako stará žena.“
„To je moc zvláštní had“
Při všech výpravách se samozřejmě logicky ukazuje, že jsme skutečnou pohromou zejména pro našeho nekonečně trpělivého průvodce. Zatímco on se po pralese pohybuje bos, my za ním dusáme v těžkých trekových botách a spolehlivě plašíme všechno živé v dosahu několika kilometrů kromě termitů.
Naboso jsme po vzoru našeho průvodce vyrazili jen jednou. "Vidíte, tady se plazil takový malý barevný had. Není to moc dlouho, stopa je čerstvá,“ děl nevzrušeně, když se na cestičce skláněl nad vlnovkami v písku.
"Asi nebude daleko. Je prudce jedovatý. Na jeho jed neexistuje protilék a stejně by se nestihl podat, protože oběti umírají do pěti minut,“ děl Johny a s uspokojením se po nás rozhlédl.
„Piraně jsou moc přítulné“
K Pantanalu patří samozřejmě i piraně. Místní je loví na nejprimitivnější prut, kde háček supluje ohnutý špendlík a olůvko stará matka. Na kousek syrového masa je tahají v minutových intervalech. Piraně jsou kovově lesklé, agresivní – a když se vytahují z vody, vydávají zvláštní mňoukavý zvuk.
Pokud máte mimořádnou smůlu a nechytíte piraňu, určitě dostanete alespoň cat fish. Je taktéž malá, duhová, zubatá a vzteklá a na suchu mňouká.
Jenže když ji vezmete do ruky, abyste se s ní vyfotili, přišourá se k vám přihlížející děda, ulomí jí hřbetní trny, za které jste ji chtěli původně popadnout, a sdělí vám, že jejich škrábnutí je smrtelně jedovaté.
Místní turistům velmi rádi tvrdí, že piraně jsou nebezpečné pouze ve stojaté vodě a v období sucha, kdy mají nedostatek potravy. V řece jsou prý naprosto neškodné, a koupání je tak naprosto bezpečné. Pak ji jeden z členů naší výpravy sundával z háčku a přišel o poslední článek prstu.
Domorodci svou verzi plynule změnili: piraně mohou ublížit, ale krokodýli, kterých jsou tady tisíce, jsou zcela mírumilovná zvířata.
