1. Na velikosti záleží
Muži věnují sexu víc mozkového prostoru než ženy. Preoptická oblast hypothalamu, která reguluje naše sexuální chování, píše na serveru AlterNet.org Liz Langleyová, je u mužů více než dvakrát větší než u žen a obsahuje též dvojnásobný počet buněk. A rozcházet se v tomhle ohledu začínáme brzy, rozdíl začne být zjevný u čtyřletých dětí.
2. Není mazlení jako mazlení
Vaše partnerky vám to určitě říkaly a jistě jste to četli v bezpočtu článků: stimulace vaginy a dráždění klitorisu opravdu nejsou identické činnosti. Vědci to však umí doložit též měřeními. Výzkumníci z Rutgers University za použití magnetické rezonance zjišťovali, které oblasti v mozku jsou spojeny se stimulací vaginy, klitorisu a bradavek. A výsledek? Všechna tři místa, o něž se během intimních chvilek pečuje, jsou napojena na jiné destinace v mozkové kůře.
3. Dnes určitě ano, mám migrénu
Vztah mezi prudkou bolestí hlavy a milostnými hrátkami je zřejmě jiný, než jak ho popisuje košilatý vtip. Studie vědeckého týmu z Wake Forest School of Medicine, kterou vydal server Live Science, tvrdí, že lidé, kteří trpí migrénou, mají větší libido než ostatní, prý až o dvacet procent – ano, i to se dá zřejmě změřit. Pro nastavení spojení mezi migrénou a libidem je podle vědců klíčový serotonin. Zatímco jeho vysoké hladiny se pojí s nízkým sexuálním apetitem, oběti častých migrén mají hladinu tohoto neurotransmiteru nízké, tedy stejně jako "majitelé" velkého libida.
Studie z roku 2001 zveřejněná na serveru About.com navíc uvádí, že 30 procent zpovídaných žen, které zažily sex při migréně, pocítily pokles bolesti, u 17,5 procenta bolest dokonce zmizela, zatímco jen 5,3 procenta žen uvedlo, že se migréna zhoršila.
4. Tandem dopaminu a oxytocinu, "starého" a "moderního" mozku
Na sousloví "jsem opilý láskou" či "omámila mě vášeň" něco je. "Slovo opilý či omámený je velmi důležité," vysvětluje psychiatr Joseph Shrand z Harvard Medical School. Ve hře je opět jeden z neurotransmiterů, tentokrát jménem dopamin. Ten se totiž pojí se vzrušením, odměnou, touhou, rozkoší a některými druhy závislostí.
"Když se do někoho zamilujeme, myslíme jen na dotyčnou osobu, je to významný pocit a přináší potěšení. A má to obrovský biologický význam," poznamenává psychiatr a dodává, že stejné je to se sexem: "Orgasmus je příjemný způsob, jak říci: chceme to příště znovu. Chcete to tak často, jak jen je to možné, a když nemáte, s kým byste to dělali, pomůžete si jinak."
Tím to však nekončí, jde o to, donutit ke spolupráci limbický systém, tedy onu část mozku, v níž sídlí bazální touhy a motivace, s novou kůrou mozkovou, vývojově nejmladší oblastí mozku, díky níž umíme zvažovat příčiny a následky. "Musíte být schopen v mozku přeřazovat rychlosti a plánovat, jak si dotyčnou osobu získat, jak si ji udržet, chápat následky toho, co děláte, což není zdaleka snadné, protože váš mozek je zaplaven dopaminem a silnou touhou," popisuje vědec a sám v ohromení nad spletitostí celého mechanismu volá: "Je vlastně neuvěřitelné, že jsme vztahů vůbec schopni."
Jenže samotný dopamin vás k osobě, která vaši touhu ztělesňuje, nepřipoutá. To je doménou oxytocinu, hormonu lásky a něžností. Právě ten vytváří pocit tepla, bezpečí, důvěry a vzájemného pouta. "Je hlubší, mocnější a také modernější podobou lásky," skládá mu poklonu Shrand. "Oxytocin je mnohem komplikovanější chemickou látkou, což tedy naznačuje, že je relativně novější než jednodušší látky, jako je například dopamin."
Jinými slovy, když je uvnitř vás ve sváru chtíč s city, utkává se ve vás právě starší chemie s moderní.
5. I oxytocin umí svést na scetí
Ani na "moderní" a sofistikovaný oxytocin však nelze sázet jen tak. Pokud by tomu tak bylo, jak by se mohlo stát, že nás tenhle vznešený hormon připoutá k někomu, kdo za to vůbec, ale vůbec nestojí?
Problém je v tom, že oxytocin zaplavuje naše tělo nejen při něžnostech, ale též při orgasmu. Výsledkem je, že se můžete cítit připoutáni intimním poutem k někomu, kdo umí vyrábět orgasmy, ale jinak je to ta potenciálně nejmizernější partnerka na světě. Obráceně to samozřejmě platí též.
6. Ach, můj bože!
Ano, pozemské sexuální zážitky jsou prý zcela srovnatelné s extatickými duchovními prožitky. "Andrew Newberg z Jefferson University skenoval mozky modlících se katolických jeptišek a buddhistických mnichů," píše v knize The Scientific American Book of Love, Sex and the Brain Judith Horstmanová, "a shledal, že se jejich nervová aktivita překrývá s nervovou aktivitou sexuálně vzrušených subjektů (skeny jejich mozků získal od kolegů výzkumníků).
Podle Newberga to dává smysl. Sex zahrnuje rytmickou aktivitu podobně jako náboženské praktiky, jako jsou zpěvy, tanec a opakování manter. Náboženská zkušenost produkuje vzrušení, překročení svého já a jednotu s milovaným, která se podobá extázi orgasmu. Možná právě proto někteří mystici, jako svatá Tereza, popisují své náboženské vytržení romantickými, či dokonce sexuálními slovy."
7. Testosteron: pán loutek
Z nebe seskočme zpátky na zem. Na hřiště je totiž třeba vpustit dalšího aktéra a tím je testosteron. Ten může za to, že muži dělají věci... o nichž někdy ani nevědí, že je dělají.
Příkladem je erekce. V knize Mužský mozek píše Louanna Brizendineová o "reflexivních erekcích, které se liší od skutečného sexuálního vzrušení, protože vycházejí z nevědomých signálů z míchy a mozku, ne z vědomé touhy mít sex. To, co aktivuje mužovu celou sexuální síť, jsou testosteronové receptory na nervových buňkách v míše, ve varlatech, penisu a v mozku. Ženy překvapuje, že penis může fungovat na autopilota, a ještě víc to, že muži někdy ani neví, že dostávají erekci... My ženy často zaznamenáme, že vlna stoupá, dopředu."
8. Nakonec se přizpůsobí
Tak docela zajatci testosteronu však nejsme. Marlene Zuková, profesorka ekologie, evoluce a chování na University of Minnesota, v právě vycházející knize Paleofantasy: What Evolution Really Tells Us About Sex, Diet and How We Live polemizuje s názorem, podle něhož muži nejsou "stavěni" na dlouhodobé vztahy.
Popisuje studii antropologa Lee Gettlera z Northwestern University, které se účastnilo šest set mužů z Filipín. Vědec jim po čtyři a půl roku měřil hladiny testosteronu. Zjistil, že ti, kteří se jako bezdětní pyšnili nejvyššími dávkami tohoto hormonu a později se stali otci, po letech svého otcovství ze špice hitparády vypadli.
"Došlo k něčemu zajímavému," popisuje Zuková, "otcové vykazovali dramatický pokles testosteronu jak ve srovnání se svými vlastními, před-rodičovskými hladinami, tak ve srovnání s muži, kteří zůstali svobodní. A co víc, hladiny testosteronu byly nejnižší u otců, kteří se alespoň tři hodiny denně starali o své syny či dcery."
Studie je významná v tom, že dokazuje, že se množství testosteronu v těle může měnit podle prostředí a okolností. A že muži nejsou evolučně naprogramováni k opakovaným hledáním nových a nových sexuálních partnerů.
9. Super-rychlost
V roce 2008 lékaři Stephanie Ortigueová a Francesco Bianchi-Demicheli zjistili, že mozku trvá rozhodnout se, zda se mi osoba v plavkách na fotce líbí, či ne, 0,02 vteřiny. A jen někdy to funguje tak, jak bychom čekali: informace běží od orgánů, které zpracovávají zrakové vjemy, k vyšším místům, která rozhodují. Jindy ony nadřízené části, které mají na starost empatii a sebeuvědomění si, samy rovnou napovídají očím, kdo je atraktivní, a emocionálním centrům, co k němu mají cítit.
10. Velká polemika: Kdo je atraktivní? A kdo je atraktivní pro mě?
Ani tohle rozhodování není jednoduché, i při něm svádí mozek interní boj.
Při pohledu na přitažlivého člověka se aktivuje ventromediální prefrontální kortex, jenže je v tom háček. Zalarmuje se totiž, když se díváme na někoho, kdo je přitažlivý pro většinu lidí obecně, má však spoludiskutéra. Je jím rostromediální prefrontální kortex, který se ptá: OK, tohle je atraktivní člověk, ale je atraktivní právě pro mě?
Na podobné otázky je to ta pravá část mozku, protože je důležitá pro sociální rozhodnutí. Mezi soudy, které má na starosti, patří i porovnávání, nakolik se nám kdo podobá, a díky ní si dokážeme vybrat někoho, kdo se hodí zrovna k nám.
