Na začátku toho všeho přitom bylo jedno líné odpoledne roku 2003 v Melbourne. "Seděli jsme s kamarády na pláži a pili pivo. Někdo jen tak z nudy říká, pojďte, necháme si narůst knír. Schválně! Tehdy se k nám přidalo ještě třicet statečných," vzpomíná rozložitý Australan, který si říká jen J. C.
Tak to celé vzniklo. Do světového fenoménu by ale nápad nevyrostl, kdyby nezískal další rozměr: "Vymysleli jsme celou tu věc, že zkusíme propojit skutečné chlapy se skutečným knírem, kteří budou mluvit o skutečných chlapských problémech, že změníme vnímání mužského zdraví. A teď mám radost, protože Movember díky nám a všem těm, co jsme je tenkrát nadchli, existuje už v jednadvaceti zemích. Je to fenomenální úspěch."
"Než si chlap vůbec přizná, že depresi má, tak se uchlastá nebo usportuje nebo udělá se sebou cokoli. Jen si nepřipustit, že už mi není jen smutno, že jsem nemocný. Chlap udělá všechno, jen nejde k doktorovi. Rakovinu prostaty někomu někde diagnostikují každé čtyři hodiny," je si J. C. jistý, že si s kníráky zakladateli vybral správný cíl, "samozřejmě jde o různé nemoci, ale podstata je stejná. Jde o to, kolik drsných chlapů, kteří si nepřipustí, že mají problém, nakonec deprese nebo rakovina zabije. Muži žijí v průměru o šest let kratší životy než ženy."
Proto se během Movemberu vybírají peníze na výzkum nemocí a vývoj léků. Taky se ale o chlapských chorobách mluví – a záminkou je právě dnes už velmi nezvyklá pánská ozdoba.
Patříte k těm frájům
"Když mě před rokem organizátoři oslovili s tím, zda bych nepřispěl k boji s rakovinou prostaty, řekl jsem: Ano, ale jak? Myslel jsem, že třeba padesátikoruna to vyřeší, ale ono je to o mnoho sofistikovanější," ví už dnes i herec a režisér Jakub Kohák.
"Bylo mi odpovězeno: Nech si v listopadu narůst knír! Což o to, v chlupovém porostu – co se mého těla týče – jsem docela přeborník, takový knír umím dodat za několik málo dní, ale kde je ta pomoc, jak tím knírem něčemu přispěju? ptal jsem se stále," vzpomíná. A právě v tom je ten vtip: "Když totiž potkáte známého či kamaráda, který normálně knír nenosí, tak se většina lidí zeptá, proč najednou taková změna. A právě zde je místo na osvětu, vysvětlení a šíření myšlenky dál."
Jde ale i o to, že patříte k vyvoleným, ke komunitě těch, co sdílejí společnou misi. "Dobré jsou taky situace, kdy se v hospodě sejde třeba deset kníráčů, u kterých je evidentní, že je to právě jen listopadová záležitost. Sedíte, tak nějak vnitřně se naparujete, a kam se podíváte, tam je kníratej," kochá se Kohák, "já osobně už o svém kníru ani nevím, po čase se s ním tak nějak naučím žít, ale někteří kolegové s ním neustále bojují. Svědí je, píchá je, neustále ho hladí a kontrolují. Ale holíme to až na samém konci listopadu. To je zákon."
