V soutěži Esquire Man je Jakub Štáfek nominován v kategorii ART, ale klidně by to mohl být sport. Má za sebou vítězné duely v boxu i v drsném MMA. Pohled na svět mu to však nezkalilo: „Chlap není ten, kdo dělá bojový sport. Musí být hlavně rovný a držet slovo.“
Je spokojený s tím, co dnes dělá, a štěstí zažívá také v osobním životě. Na jaře se snoubenkou Dominikou přivítali na světě dceru Olivii. „Byl jsem u porodu, přestříhával jsem pupeční šňůru. Viděl jsem, co všechno musí ženy zvládnout a vydržet. My jsme vlastně proti nim hrozný chcípáci,“ vysvětluje.
V co nejvíc věříte?
Sám v sebe.
Proč sám v sebe?
Protože vím, co si můžu dovolit, a rád překonávám své limity.
Vyplácí se v práci, v životě velká sebedůvěra?
Určitě. Podle mě je naším největším nepřítelem hlava. Strachy, které si s sebou neseme. Ať už jsme ovlivněni politiky, sportovními cíli… Mně se už párkrát v životě vyplatilo věřit si.
Co pro vás znamená úspěch?
Spokojenost s tím, co dělám. Pocit radosti a vnitřního klidu. Nedostávat se do stresu a neřešit zbytečnosti. Proto například nechodím do projektů, u nichž necítím, že by mohly být dobré. Nevidím možnost, že by mě vnitřně naplňovaly.
Materiální motivace u vás neexistuje?
Ne, tu nemám.
Takže tlak, že potřebujete vydělat peníze, jste nikdy necítil?
V minulosti ano, složenky se nějak zaplatit musí. Ale nakonec se mi osvědčil jiný postup, když jsem udělal krok mimo komfortní zónu a šel do projektů, u nichž nebylo na první dobrou jasné, co z nich za čtrnáct dní bude. A najednou se začalo dařit. Ale musíte tomu jít naproti.
Jak například?
Podívejte se, hrál jsem čtrnáct let v jednom nekonečném seriálu (Ulice – pozn. red.), byl jsem tam permanentně pořád. Příjem jsem měl jistý, celkem zajímavý, ale chtěl jsem dělat něco jiného a ono to nepřicházelo. Až v momentě, kdy jsem udělal krok mimo komfortní zónu a odešel, aniž bych věděl, co bude, začaly se objevovat jiné projekty.
Jaká je tedy pro vás ideální práce?
Chtěl bych dělat s partou fajn lidí, ideálně kamarádů, a jít do něčeho, čemu věříme, co nás baví a co bude i generovat nějaké peníze. Ale ty nikdy nesmějí být prvořadé.
Držet slovo
Jste nominován v anketě Esquire Man. Co podle vás ve 21. století definuje muže? Změnilo se jeho postavení?
Trochu ano… V poslední době cítím, že muže dělá „držet slovo“. Málokdo to umí.
V naší společnosti běžně fungují muži, kteří své sliby neplní a dost často jsou to hodně sebevědomí „borci“…
Ale jsou to pitomci. Dnes nejde o svaly a o to, jestli dělají bojový sport, ale o to, být rovný a držet slovo. Mít koule ve správným slova smyslu, když je potřeba, člověk musí umět říct ne, a když to situace vyžaduje, naplno zabrat.
Zrovna od vás zní zvláštně, že chlapáctví nespočívá v tom, dělat bojové sporty.
Bojový sport souvisí s úplně jinými hodnotami… Samozřejmě, v bojových strukturách se pohybují lidé, kteří mají pocit, že si rvaním dokazují, že jsou chlapi a frajeři. Ale je tam i spousta sportovců, kteří jsou rovní a přímí a mají atributy skutečného muže. Záleží též na vývoji. Také jsem býval jiný, musel jsem všechno naučit, v toho chlapa trochu dozrát. I já jsem uměl být chcípák.
Jakub Štáfek jako Matěj Jordán v Ulici
Vážně?
Samozřejmě, nemůžete očekávat, že ve dvaceti letech budete hotovej chlap. Řekl bych, že do třiceti má člověk nárok dělat koniny, je to taková doba hájení. Ale to je individuální, někdo dospěje dřív. Může to změnit třeba narození dítěte.
Vy jste se stal otcem poměrně nedávno.
Cítím teď, že to je takový nějaký jiný… Téměř všichni v mém okolí si udělali „koronavirové děti“. Moji nejbližší přátelé jsou teď tatínkové a maminky a moc se těšíme, až budeme společně jezdit na hory, do kempu pod stan. Až děti budou větší, až se z nich stanou samostatné jednotky.
Mluvíte o správných chlapech. Máte nějaký vzor? Je někdo, ke komu vzhlížíte?
Takových lidí je… Ale leze mi z toho nejvíc David Attenborough.
Proč?
Protože si myslím, že v rámci osvěty životního prostředí toho udělal strašně moc. Za prvé, jeho příběh je fenomenální, narodil se do 20. století, do doby, kdy civilizace udělala největší technologický pokrok. Měl ještě možnost odjet do džungle a vážně tam odjel, což už dnes moc nejde. A celý život zasvětil zkoumání přírody, zvířat a nějakým způsobem se to snaží zaset do nás, abychom v jeho díle pokračovali. A ačkoli jsou jeho příběhy a dokumenty často dost depresivní, on v nich nakonec nachází nějaké optimistické řešení, hledá východiska. A navíc mám rád lidi v podobně úctyhodném věku, kteří nikdy neměli žádné skandály.
A v Česku je někdo podobný?
Na poli České republiky mě napadá Zdeněk Svěrák. A bojím se toho, že takoví lidé budou za pár let odcházet. Kdo přijde místo nich? Kdo nastoupí na jejich místo? Někdo musí hlídat, aby naše generace zastávala podobné hodnoty jako tito lidé se svým obdivuhodným celoživotním dílem. Takže víc lidí, jako je Zdeněk Svěrák.
Když zlá energie nemá šanci
Kde berete motivaci?
Poslední dobou mě motivuje nejvíc moje snoubenka. Všechny diskuze s ní mě nabíjejí a posouvají dál. Ona je mým hnacím motorem. Když jsem v nesnázích a nevím kudy kam, ona mi dá podněty, abych se zamyslel a zvážil další kroky.
I co se týká pracovních věcí?
Můžu s ní probírat úplně všechno. Je také z branže, rozumí filmovému světu a na rozdíl ode mě je nezkažená, její pohled je vždy střízlivý, není zaujatá a můžu s ní probírat úplně všechno – byznys, rodinu, volnočasové aktivity… Ne vždy se shodneme, ale o tom to je. Pokud bychom měli na všechno stejný názor, moc by to nepomohlo.
Herec a režisér Jakub Štáfek v Rozstřelu (30. července 2021)
Co vás nejvíc sblížilo?
Narození dcery. Jsem dojatý vlastně doteď. Byl jsem u porodu, chtěli jsme rodit doma, nicméně došlo ke komplikacím, takže na grande finále jsme jeli do porodnice a byl to velký, intenzivní zážitek. Když byla dcera venku, přestříhával jsem pupeční šňůru, hned jsem sundával triko, dával si ji na sebe… Na to jsem se těšil moc a mám velký respekt vůči ženám. My jsme vlastně hrozný chcípáci proti nim, co ony musí všechno zvládnout a vydržet.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Čeká mě velká příprava na další duel, na to se těším moc (Štáfka čeká v únoru boxerský souboj se slovenským bojovníkem MMA Gáborem Borárosem – pozn. red.). Druhým momentem je, že finišujeme práci na filmu Vyšehrad a nemůžu se dočkat, až půjde na jaře do kin. Konečně dostaneme zpětnou vazbu. Ta je nesmírně důležitá, jsme v té naší bublině přesvědčeni o tom, že máme vtipnou a kvalitní věc, ale rozhodující bude pohled diváků. Těch, kteří mají odstup. A doufám, že pozitivní reakce převáží.
Jakub Štáfek
|
Divácký úspěch by mohl přijít, seriál Vyšehrad byl hodně populární.
Ano, fanouškovská základna není malá, ale na kina to nestačí. Musíme přesvědčit i lidi, kteří seriál neznají, aby přišli do kina. Aby se nebrali úplně vážně a šli na něco, co není konzervativní, co je pobaví, co je trochu ztřeštěný. Myslím, že je ideální období, aby se lidé smáli. Aby se po tom šíleným roce, po tom všem, co jsme zažili, lidé zase bavili. Těším se, až budeme s filmem objíždět republiku, je to takové naše malé dítě.
Na co rád zajdete do kina vy?
Zbožňuju horory s tématikou paranormálních jevů. Mám rád duchařiny. Nevytrhne mě, když bude běhat zamaskovanej týpek s motorovou pilou v Texasu a řezat to hlava nehlava, ale duchařiny miluju. Například V zajetí démonů. Problém je v tom, že nemůžu koukat sám, potřebuju k tomu „buddyho“, ale tohle období už je pryč a žena na horory koukat nemůže, je strašně lekavá.
A proč zrovna „duchařské“ filmy?
Mám je rád i proto, že jsem na tyto věci relativně senzitivní. V našem vinohradském bytě jsme nějakou takovou energii dřív měli. Předtím tam zemřela paní, sice v poklidu, ale žila sama. Když na návštěvu přišla jedna kamarádka, která je hodně senzitivní, ani jsem ji nemusel nic říkat. Hned povídá: „Jojo, vím o ní, tu energii cítím celou dobu.“
A jak se duch v bytě projevoval, tedy kromě energie?
K žádnému ubližování nedocházelo. Ale například se v noci kolem třetí hodiny sama zapnula rychlovarná konvice. Seděl jsem na gauči, otevřely se balkonové dveře, prošel vánek, pohladil vás po rameni a šel dál… Kamarádi mi hlásili, že se tam rozsvící a zhasíná… Ale teď už je to dva roky pryč.
A jak se to vyřešilo?
Byl to takový staromládenecký byt, žil jsem tam sám, měl jsem černý nábytek, celkově to bylo tmavé, temná energie… Dnes je byt jiný, dýchá a negativní energie nemá šanci. Když se člověk cítí v pohodě, změní se jeho vnitřní nastavení a zmizí vnitřní nespokojenost. Když do bytu přijde láska a nový, malý tvor, nemají zlé energie šanci.
