Pryč od sterilní módy. Nežijeme v bílé kostce, říká návrhář Jan Černý

Jako neznámý kluk z Hodonína prorazil mezi českou návrhářskou elitu už během studií a svým neotřelým pohledem na oblékání získává stále více pozornosti. „Česká móda mi občas přijde strašně sterilní. Ale my nežijeme v bílé kostce,“ říká Jan Černý. A jeho cesta za úspěchem je stejně zajímavá jako jeho modely. I proto byl nominovaný na cenu Esquire Man 2021.

Přehlídka Jana Černého v Amsterodamu, návrhář jde vpředu (16. července 2017) | foto: Profimedia.cz

Poprvé o sobě dal vědět už ve 23 letech, když na přehlídce Mercedes-Benz Prague Fashion Week zaujal neotřelou kolekcí pánské módy. A jedinečný přístup slavil úspěch také při spolupráci s výrobcem obuvi Prestige, jeho tenisky si oblíbil jeden z nejrespektovanějším modních tvůrců světa Virgil Abloh, s nímž se Jan Černý setkal na stáži v módním domu Louis Vuitton.

Po seznámení s jeho životním příběhem si budete říkat: Jak je to možné? Na co sáhl, s tím uspěl, kam přišel na pohovor, otevřely se mu dveře.

Po rozhovoru s ním budete mít jasno. Honzík, jak mu všichni říkají, má kromě geniálních nápadů také ohromné osobní kouzlo. Pohoda, klid, upřímnost, slušnost a přirozenost z něj vyzařují každou větou. Ani náznak nezdravého sebevědomí či nemístné hrdosti na svou tvorbu. Střízlivě a kriticky hodnotí bez skrupulí sebe i svůj život, což je i ve světě české módy jev nevídaný.

Je smutné, jak to dnes vypadá v zemi, která bývala módní velmocí.

Jan Černýmódní návrhář

Jak se vůbec dostane kluk k módnímu návrhářství? Všímal jste si už jako školák, jak se lidé oblékají?
Něco tam bylo. Vždy jsem na první dobrou řešil estetickou funkci věcí. Už před střední školou mě hodně zajímaly časopisy o designu, architektuře a obecně se mi líbilo, když věc byla promyšlená a hezká.

Na gymnáziu jste dokonce přemýšlel nad tím, že půjdete na architekturu. Proč zvítězilo módní návrhářství?
Chtěl jsem pracovat s estetickou stránku věcí, jejich vzhledem a v prostředí maloměstského gymplu mě prostě nenapadlo, že bych šel studovat oblečení. Navíc, u kluka by to bylo pro mé okolí trochu divné. Z Hodonína se jde studovat buď právo, nebo doktořina. Ale nakonec jsem si, na poslední chvíli, přihlášku dal.

Takže jste měl pocit, že se od vás očekává něco jiného?
Přesně tak. Táta je chirurg. Kdybych šel na medicínu, bylo by to super, spoustu věcí by mě naučil. Ale já jsem věděl, že bych lékařství nedal. Neumím dělat, co mě nebaví. Naopak, když něčím žiju, jsem schopný pracovat s třikrát takovou vervou. A za to bych chtěl rodičům poděkovat, vždy mě podporovali v tom, co jsem chtěl dělat, i když to třeba nechápali.

Dá se označit zlomový moment, kdy jste vyměnil architekturu za návrhářství?
Asi ten nejzásadnější přišel, když jsme jeli s gymplem na výlet do Prahy. S kámoškou jsme se šli podívat na Fashion Week a viděli show Jakuba Polanky, u kterého jsem později čtyři sezony stážoval. Najednou jsem se ocitl v jiném světě, byla to nádhera. Hned jsem věděl, že tohle chci dělat.

Tehdy jste se rozhodl, že budete módní návrhář?
Přesně tak, dodnes na to vzpomínám jako na zlomový okamžik. Proto jsem šel do Zlína na Univerzitu Tomáše Bati na design oděvů. Trochu byl problém, že jsem neměl odbornou střední školu, ale na přijímačky jsem hodně dřel a povedlo se. A potom už to jelo.

Co jelo?
Začal jsem se učit, jak se správně vyrábějí věci, technologicky i konceptuálně, a vznikly moje první vlastní kousky.

A poměrně rychle jste se dostal i do zahraničí.
To je pravda, ve druháku jsem šel na stáž k již zmiňovanému Jakubovi Polankovi, který mi říkal, že bych měl zkusit zahraničí, poznat jiný svět. Když jsem měl první přehlídku na Fashion Weeku, kam jezdí mezinárodní hosté, dorazila i Nana Suzuki, která má PR agenturu v Londýně a zastupuje nějaké značky. V jedné z nich mě doporučila a byl jsem tři měsíce na stáží v Cottweileru. Asi se mnou byli spokojeni a nasmlouvali si mě, už na placenou pozici, na další sezonu.

Takže do světa velké módy jste vstoupil v Anglii?
Dalo mi to hrozně moc. Viděl jsem, jak funguje špičkové studio, každý den jsem se učil něco nového. A nejen ve světě módy. Pro mladého kluka bylo úžasné žít v tak velkém, krásném a dynamickém městě.

Pro kolekci jsem využil schválně rozmazané fotky, přiznal módní návrhář

A za rok jste už byl v Paříži, v Louis Vuittonu...
Za to také vlastně může Nana Suzuki. Když jsem končil v Londýně, řekla mi: „Teď máš praxi v malé značce a ještě potřebuješ velký, prestižní house.“ Seděl jsem tam, poslouchal ji a myslel si, že tam se student z Hodonína nemůže nikdy dostat, vždyť na světě jsou tisíce módních škol.

A jak se to povedlo?
Dostal jsem kontakt na jejich skautku a poslal jsem jí portfolio. Pozvala mě na pohovor, takže jsem si kupoval letenku do Paříže na dvacetiminutovou schůzku. „Snad se to vyplatí,“ říkal jsem si. Naštěstí mě vzali.

Dřina bez kreditu

Přehlídka Jana Černého v Amsterodamu (16. července 2017)

Louis Vuitton je módní kolos, jistě tam budou zástupy stážistů, můžete tam vůbec na sebe nějak upozornit?
Také mě to překvapilo, ale moc stážistů tam není. Firma je rozdělená na designérské týmy – oblečení, boty, kabelky, doplňky, látkové doplňky... A na oblečení jsme tam byli celého půl roku jen tři.

A kolik má oddělení designérů?
Vzhledem k tomu, jaká kvanta věcí tam vznikají, je to hodně málo. Na oblečení s námi dělalo tak čtyři pět zaměstnanců.

Kromě toho jste už tehdy pracoval na své první kolekci bot Prestige, která vás v Česku hodně proslavila.
Musel jsem na škole dělat i něco jiného, než jezdit na stáže. Dostal jsem se na Prague Fashion Weeku do soutěže pro mladé talenty a Jakub Polanka mě představil pražské scéně, takže jsem brzo začal dělat samostatné přehlídky. V té době přišly i „prestižky“.

Jak jste se k nim vlastně dostal?
Ve Zlíně jsme dělali studentskou přehlídku a požádali jsme Prestige, zdali by nám poskytli své boty k našim modelům. Měli parádní kousky a říkal jsem si, že je jednou oslovím, až přijde správný čas. Vždy mi vadilo, že nemám své boty, které vznikají spolu s modely. Jako návrhář jsem chtěl lidem ukázat kompletní look, od hlavy až k patě. A jakmile jsem měl přehlídky na Fashion Weeku, řekl jsem si, že by je to mohlo zaujmout, a vrátil se k nim. V Prestige jsou hodně otevření lidi, i lidsky, hned jsme se domluvili a začal jsem u nich dělat „své“ boty. Dodnes máme super vztah.

Takže se dostáváme k momentu, o kterém se dost psalo. Jak se k vašim botám Prestige dostal šéfdesignér pánské kolekce Louis Vuitton, který v nich chodil i se s nimi fotil?
No, chodil jsem v nich na tu stáž. Virgil Abloh mě zastavil a ptá se, co je to za boty. „Ty jsem dělal já,“ řekl jsem mu. Byl nadšený, hned si je chtěl zkusit a tak půl hoďky jsme se bavili. Což je strašně vzácné, on většinou ani nemá čas řešit s designéry všechny věci, jezdí tam jednou za jeden dva týdny.

Zatím sypete jedno pozitivum za druhým, přitom módní průmysl má i pověst světa tvrdých loktů. Setkal jste se třeba v Louis Vuittonu i s něčím negativním?
Opravdu jsem tam nezažil jedinou špatnou věc. Snad jen, jak jsem nad vším víc přemýšlel, trochu jsem začal mít pochyby o celém systému módy. Myslel jsem si, že dělám hodně, ale tam jsou designéři, kteří makají od rána do noci, v podstatě nemají vlastní život. Dělají pro majitele, miliardáře, a ať přinesou za den jeden, deset nebo sto skvělých nápadů, nemají za to žádný kredit. Jen vždy stejný plat. A přitom si řeknete: Wow, nádherná práce ve Vuittonu... Ale realita je občas tristní. Takže jsem se ke konci těšil, až budu zpátky a budu dělat svoje věci.

Teď jste zpátky v Česku, chcete ještě do zahraničí?
Spíš to teď nepotřebuji. Vrátil jsem se před rokem a půl a hned jsem šel na pozici kreativního ředitele do brandu KARA, kde jsem byl spokojený. Zázemí a čistý příjem. Ale potom zkrachovali, od ledna jsem tam nebyl a jedu celkem úspěšně sám na sebe.

Jak jste na tom s podnikatelským duchem? Jste dobrý v prodávání své módy?
Od začátku mi pomáhali kluci z The Room by Basmatee, což je pražský koncept store zaměřený na pánskou módu. Jako první mi dali byznysové a marketingové rady. Na druhou stranu si myslím, že jsem to v sobě trochu měl, vždy jsem dělal věci i s tím, že jsem je chtěl ukázat.

Zapomenutá tradice

Máte vytyčené nějaké cíle?
Postupně růst a dostávat se do zahraničí. Což se celkem daří, před rokem koupilo moje věci evropské Zalando, začaly se tak dostávat do Česka oklikou, přes jejich celoevropskou centrálu. Letos jsem většinou vyráběl pro ně.

Existuje něco jako „česká móda“? Dá se nějak popsat?
Přijde mi, že česká móda není blízko lidem. U spousty věcí je pro mě nepředstavitelné, že by si je někdo oblékl. A jak většinou designéři neprezentují kompletní vzhled i s doplňky, je to strašně sterilní. Ale my jsme živí tvorové, nežijeme v bílé kostce. Na druhou stranu si myslím, že čeští a slovenští designéři se za poslední dobu hodně posunuli. Ale chce to čas. Je smutné, jak to dnes vypadá v zemi, která bývala módní velmocí.

Myslíte v období první republiky?
Třeba. A myslím všechny ty firmy jako OP Prostějov, měli jsme tu obrovské vlněné závody u Krnova, ze kterých jezdili před čtyřiceti lety do Paříže na veletrhy, a byly i jiné fabriky, jež dělaly nádherné kožené věci. Dnes jich je málo, některé už nejsou, jiné skomírají a je to hrozná škoda.

Návrhář Jan Černý v bundě ze své kolekce, která vznikla ze spolupráce s DJem Nodobylisten pod záštitou Jagermeisteru a Footshopu.

Vy sám se považujete za představitele české módy?
Teď už ano, neskromně. Když to vezmu technicky – mám pravidelně show, moje věci se tady prodávají, tak asi ano.

Viděl jsem vaši přehlídku, za kolik své věci prodáváte?
Jak co. Moje čistější věci jako mikiny stojí kolem pěti tisíc, trika do dvou tisíc. Pracnější věci, které vznikají v jednom kusu na objednávku, jako třeba bunda s mým motivem Rorschachova testu, ruční práce, ta stojí přes patnáct tisíc. Vždycky si myslím, že to je hrozně drahé, ale potom se podívám do Pařížské a přejde mě to.

Čeho byste chtěl ještě dosáhnout?
Pro mě by byl životní úspěch, kdybych měl úplnou svobodu a nemusel řešit nic, co mě nebaví.

Vždyť už děláte sám na sebe.
To ano. Ale stále s tím souvisí spousta věcí, které musím dělat a nemám je úplně rád. Pracuju každý den a můj sen je „nemuset“. Nemít problém s tím na pár týdnů ze všeho vyskočit, a když budu chtít, udělat klidně tři sta kolekcí.

Takže jednou mít život jako nekonečnou dovolenou? V Česku?
V domečku u moře na jihu Španělska. Předpokládám, že budu stále pracovat, ale tam. Tady už jsou zase čtyři stupně a bude to trvat tři čtvrtě roku a mně je o moc příjemnější být celé dny zalitý sluncem.

Jste nominován v anketě Esquire Man. Co podle vás ve 21. století definuje muže?
Pro mě je to slušnost, respekt k ostatním. Naštěstí mám pocit, že takový ten „machismus“ postupně mizí. Ale pořád vidím kolem sebe, že se někdo dívá na ženy jinak než na muže, což mě neuvěřitelně vytáčí. Naštěstí se společnost mění.

Autor:
  • Nejčtenější

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Uzlování je sice stará škola, objasňuje ale současné krimi případy

23. března 2024

Zločinci zastírají svou totožnost, pracují v kuklách a s rukavicemi. Dopadeni však bývají kvůli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Říkali, že je to stydlivý kluk. Dívkám přitom ubližoval chladně a bez lítosti

23. března 2024

Premium Půlnoc už odbila. S posledním úderem zvonu přikryl měsíc, který ještě před chvílí ozařoval pustou...

Přesvědčí vaše svaly, že cvičí. Pilulka má simulovat účinky tělesné aktivity

22. března 2024

Má umět namluvit vašim svalům, že cvičíte. I když přitom budete sedět v křesle, ležet na gauči,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Návykový obal. Dějiny bublinkové fólie začaly nepovedeným vynálezem

28. března 2024

Premium Její praskání nabízí neodolatelně svůdné uspokojení, především však způsobila obalovou revoluci....

Policie dopadla zloděje kočárku. Byl jsem opilý a nic si nepamatuji, tvrdí muž

18. března 2024  12:56,  aktualizováno  27.3 13:51

Pražští policisté ve středu 27. března zadrželi cizince, který v polovině ledna ukradl z chodby...

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...