Co vám všechny ty závody, které jste jel, daly?
Zásadní byl Iditarod, zimní závod přes Aljašku na speciálních kolech, a pak Great Divide Race, který se jede přes Skalisté hory. Do dneška se kvůli nim těžce smiřuju s tím, že musím žít v civilizaci. Tento typ závodu vám přinese svobodu, všechno musíte řešit sám, nikdo vám nepomůže, nikdo vám nic nediktuje. Každá chyba může být fatální. Závod trvá skoro tři týdny, za tu dobu nikoho nepotkáte, ráno vstanete a celý den je jen na vás. Občas narazíte na domorodce, na osamělého lovce.
Jaká jsou to setkání?
Koukáte, jak účelně umí žít, dělají jen to, co souvisí s jejich životy, pokrývají jen svoje potřeby, neznají hodnotu peněz, neznají klasickou práci. Na všechno se ale umí těšit, těší se na každý měsíc, protože každý měsíc dělají něco jiného. K tomu pomáhají jeden druhému. Mají prostě na svůj život čas. Tady se pořád jen pospíchá.
Jaký je pak návrat do civilizace?
Strašný, se spoustou věcí se nemůžu vyrovnat. My musíme vynaložit na zajištění našich potřeb spoustu času, jim stačí dvě hodiny denně.
Podmínky na závodech jsou kruté. Naštěstí
Jan Kopka
Narodil se v roce 1963. Specializuje se na extrémní závody, v roce 2004 byl třetí na Great Divide Race, který se jede ve Skalistých horách ve Spojených státech, v roce 2007 vyhrál Iditarod Trail Invitational, dva tisíce kilometrů dlouhý závod Aljaškou. Rok nato zajel dva etapové MTB závody TransRockies a La Ruta. V roce 2009 absolvoval v marockých pouštích Titan Desert Nissan, o rok později 1 400 kilometrů dlouhý Mongolia Bike Challenge s 14 kilometry převýšení.
|
Říká se, že Aljaška dokáže člověka pořádně změnit
Asi ano, kamarád se po návratu rozvedl, jiní přišli o přátele... Najednou se ocitnete jinde.
Proč tam nežijete?
Chtěl jsem tam zůstat, ale chtěl bych tam být i s dětmi a přítelkyní, a to nešlo.
Přítelkyně nechtěla?
Chtěla, ale nevyšlo to.
Co byste tam dělal za práci?
Cokoli, hlavně bych tam byl.
Co říká partnerka na vaše závody?
Má samozřejmě strach, je nevděčné čekat doma, jestli se vrátím. Před závodem podepisujeme, že nás v případě, že se ztratíme, nikdo nebude hledat, ani to vlastně není dost dobře možné.
Dovedete si přestavit, že by to bylo obráceně? Že byste byl doma vy a přítelkyně absolvovala tak extrémní podniky?
Já bych přítelkyni na takový závod rozhodně nepustil. Zbláznil bych se doma strachy. Není tam žádné pokrytí mobilní sítí, vysílačky tam nemají dosah. Je to tak vlastně ale dobře, kdyby to bylo zabezpečenější, jezdilo by závody mnohem víc lidí a už by to nebylo ono. Přírodou se tak pohybujete bez přístrojů, které by vám pomohly s orientací. Naštěstí jsou ty podmínky tak drsné, jak jsou. To je důvod, proč to jezdíme. V tom je ten půvab, na závod se takhle nemůžete vlastně nikdy nijak speciálně připravit.
Co je cestou k úspěchu v závodě?
Fyzická připravenost je nutná, ale ať jste připravený jakkoli dobře, skoro sedmdesát osmdesát procent dělá stejně hlava. Zažil jsem klasické sportovce, kteří byli fyzicky výborně připraveni, ale nedojeli. Pak tam byl Japonec, který vůbec netušil, kde je, měl obyčejné kolo, a přesto se dostal dál než profisportovci. Byl to pro mě největší hrdina.
Je na závodech lepší zima, nebo horko?
Zima, na ni se můžete trochu připravit. Horko vás paralyzuje, když je na slunci přes 60 stupňů, můžete i umřít. I zima má samozřejmě svoje limity, ale pokud se nezlomíte fyzicky, můžete se bránit, oblečením, pohybem, uděláte si oheň, můžete přespat ve srubu...
S kolem míří Jan Kopka i za polární kruh.
Během závodu se soustředíte jen na trať, nebo se vám hlavou honí problémy z domova?
Koncentrujete se na to, abyste přežil následující den a noc. Nemyslíte na tisíce kilometrů, co vás ještě čekají, myslíte jen na krátkou budoucnost, kterou máte před sebou. Jsou ale chvíle, kdy jedete v pohodě, a ejhle, hlava začne pracovat jinak, vybavují se vám staré věci, přehodnocujete svoje stará rozhodnutí, svůj život. To patří ke svobodě, kterou vám závod nabízí. Proto je ten návrat zpátky domů pak tak strašně těžký.
Udělal jste někdy po závodě zásadní rozhodnutí?
Udělal jsem ho před závodem. Pracoval jsem ve firmě, kde mi pro moji aktivitu poskytovali prostor, byli hrdí, že u nich pracuje někdo, kdo dělá to, co já, fandili mi. Když jsem odjížděl podruhé na Aljašku, dal jsem výpověď. Chtěl jsem tam zůstat ještě po závodě. Když jsem se nakonec vrátil, už jsem se neodvážil přijít znovu požádat o práci. Tak jsem se vrhnul na sněžná kola a začal jsem je stavět, prodávat, ale hlavně na nich pro zájemce organizovat kempy sněžného bikování i arktické expedice za polární kruh.
Jaký pocit máte v cíli?
V cíli je mi vždycky líto, že už to skončilo. Nejde mi vlastně až tak o vítězství, pro mě je sebepoznání, poznání přírody i místní kultury mnohem víc než dojet první. Nejhorší pro mě je, že hned po závodě musím všechno zobchodovat, abych získal peníze na další závody a projekty. Kéž bych svoje vítězství nemusel takhle prodávat!
Na kole za polárním kruhem
Craft 1000 Miles AdventureLetos se jede podruhé. Vloni startoval z nejvýchodnější dědiny Slovenska a končil ve Skalné na západě Čech. Letos vyrazí závodníci opačně, z Hranic za Aší přes hory českého severního pohraničí a slovenské vnitrozemí opět do Nové Sedlice, která je ještě východněji než Užgorod. Závod je bez zabezpečení, podpůrné osoby či týmy jsou zakázané. Účastníci ale mohou využít vše, co jim trasa přinese včetně jakékoli nahodilé pomoci. To, co si závodníci vezou, s tím musí přežít. V Evropě se nic takového nejezdí, na světě jen na několika místech. Letošní ročník startuje na náměstí v Hranicích v Čechách v neděli 1. července ve 14 hodin. |
Spoustu závodů máte za sebou, je některý, který je pro vás ještě novou výzvou?
Pokud se objeví nějaký nový závod, určitě ho pojedu, ale přijde mi, že ze závodů bez zabezpečení už jsem jel asi všechno. Napsal jsem i knížky, chtěl jsem ukázat, jak se dá změnit vlastní filozofie. Pak jsem začal dělat kempy na sněžných kolech v Jizerkách i expedice do Laponska, není to tam tak nebezpečné jako na Aljašce. A poté jsem začal organizovat závod tady, Craft 1000 miles adventure. Je to vlastně 1 000 mil přírodou přes Česko a Slovensko bez zabezpečení. Účastník si musí vystačit s tím, co má. Je úžasné vidět, jak jsou lidi v cíli nadšení. Když dělám po dvou měsících after party, všichni přijedou, je to taková komunita.
Kolik lidí se závodu účastní?
Limit je maximálně sto lidí, jen tak se dá udržet ta správná atmosféra. Při závodech jsou lidi jak nadrogovaní, jsou plní adrenalinu, díky tomu všechno vnímáte daleko intenzivněji. Jen díky tomu, díky téhle atmosféře, nadšení účastníků do toho jdu znovu. Organizace samotného závodu totiž tvoří jen asi dvacet procent času, zbytek jsou jednání se sponzory, shánění všemožných razítek a povolení, vyhodnocování… a to není můj šálek čaje.
Je kolem pořádání takového závodu velká byrokracie?
Naplánujeme trasu a žádáme o povolení, protože se to jede všude možně, i v chráněných oblastech. Schvalování může trvat i rok. Pro úředníka je vždycky lepší nám cestu nepovolit, jsou často líní a neochotní, jen by něco zakazovali. Jeden člověk na tom pracuje celý rok, já bych to psychicky nevydržel. Ale i tady se naštěstí potkáme s lidmi, kteří se nám snaží pomoci a vyjít vstříc. Škoda, že to jsou jen výjimky.
Jak velký tým připravuje závod?
Intenzivně to děláme jen dva, občas pro nás někdo něco dělá externě. I když je závod bez zabezpečení, během samotného závodu potřebujeme aspoň padesát lidí, a to už je velký problém. Málokdo si totiž samozřejmě může dovolit být měsíc někde na závodě.
Dostanete se během doby, co závod připravujete, vůbec na kolo?
Dostanu, ale málo, jen asi dvě hodiny dvakrát třikrát týdně. Potřeboval bych tak pět šest hodin pětkrát týdně. Ale v březnu a dubnu bývám za polárním kruhem a tam jsem na kole každý den. Pokud se závod chytí a bude zajímavý pro sponzory, najmu ještě někoho, kdo mi odebere část práce, pak bude na kolo zase víc času. Snad se mi někdy podaří jet ten závod taky.
Jak zkontrolujete, že závodník projel celou trasu?
Lidi si naši trasu nahrají do svých přístrojů, můžou si připravit mapové podklady. Celou trasu pak zaznamenají do GPS, v cíli si to od nich stáhneme, zkontrolovat si to poté mohou i soupeři. Snažíme se jim důvěřovat, jsme ale v Česku a tady bohužel občas někdo podvádí.
Závody se živíte?
Přeneseně ano. Občas mi ještě něco vynesou knížky, expedice a sněžné bikování. Denně se vracím až tak v sedm v devět večer. Míň než osm hodin denně nepracuju. Byl bych ale šťastný, kdyby za mě někdo dělal tu neproduktivní, administrativní práci. Tu já úplně nesnáším.
