Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jan Kraus: Běh není pro mě. Běžet, flusat a být grogy není moje hobby

aktualizováno 
Běh je pro něj rychlejší chůzí, když něco nestíhá, a běžce má za lidi, kteří si nemají s kým povídat. Tenhle pohyb herci a moderátorovi Janu Krausovi k srdci očividně nepřirostl. Běhat sám? Zvláštní. Běhat v davu? Příliš lidí a spousta potu.

Kdysi jezdil na koni, pak hrál tenis. Dnes se Jan Kraus nevěnuje žádnému sportu, na běh nepomýšlí ani náhodou. | foto: behej.com

Co je pro vás běh?
Když spěchám, že mi něco ujíždí nebo jdu někam pozdě. Pak musím běžet. Běh je pro mě jen zrychlenou chůzí.

Váš otec spisovatel Ota Kraus býval chodec, ne?
On byl jen turista. To byla jedna z mála zábav, co jsme si mohli dovolit.

Kam jste obvykle vyráželi, jak daleko?
To nikdy nikdo nevěděl. Otec vyrazil a šel. Pěšky to bylo z hlediska počtu dětí (pět sourozenců, pozn. red.) nejlacinější. Já řval hned, jak jsme vyšli, že už nemůžu. Já tu námahu upřímně nenáviděl a žádnou zábavu mi nedávala.

Jednou jste přiznal, že jste ve škole trochu běhal, jako všichni.
Tam jsem neměl šanci, ti kluci byli rychlejší. To jsem zjistil brzy, takže jsem se tím ani nezaobíral. Jednou jsem běžel asi dvanáct kilometrů za holkou. Ne že bych si chtěl zaběhat, ona byla motivace, že jsem byl schopen podstoupit takové peklo.

Ocenila to?
Ne, nebyla doma. Tím jsem si potvrdil, že běhání je k ničemu. Pak jsem se ale ještě jednou zúčastnil vytrvaleckého běhu mezi kamarády, kde jsem překvapil druhým místem. Šest nebo osm kilometrů jsme běželi. To mě překvapili, ti dvoumetroví habáni vyhonění sunarama byli až za mnou. Kdežto já gazelka, ještě kojenej…

Kdo je v rodině největší sportovec?
Asi brácha Michael, on je profesor (na univerzitě v Midlebury v USA, pozn. red.), skoro nic nedělá, jen hraje tenis. K tomu dvakrát týdně přednáší. My ostatní, co pracujeme, můžeme hrát málo. Ale hlavně, já nejsem ve volnu rád mezi lidmi.

Zrovna běh k tomu může pasovat, ne?
Ne, to ani ne. Jsem raději sám se sebou doma. Nebo na zahradě. Já to respektuju, že si lidi běhaj, mně to ale takové potěšení nedává.

Váš syn Marek se však aktivitami okolo běhu živí. Vzal vás někdy na závody, ochutnat atmosféru?
Viděl jsem je na videu. Je tam plno lidí, zpocených, to už vůbec nemusím. Na to mě neužije. Já měl vždycky odpor k tělocvičnám, každý se tam potí, smrdí. A pak stejně všichni umřou, takže k čemu to je.

Známý maratonec a léčitel Miroslav Krsek říkal, že lidské tělo je nastavené na 120 let života a na každém záleží, jak dlouho mu vydrží. Co vy na to?
Já bych mu to asi vyvrátil. Racionální argumenty by hledal těžko, když se lidi dožívali čtyřiceti let, proč by je příroda programovala na takový násobky? Já jsem spíš vyznavačem toho, že tělo je dělané na pětatřicet let a díky vědě a technice vydrží dýl. Podle jeho teorie byste měl být do sto patnácti čipera. A víme, že leckdo ráno leccos cítí už po třicítce.

On ale po šedesátce běhá a jezdí na kole, hodně rychle a mnoho kilometrů.
Jsou takoví výjimeční jednotlivci. Možná se ale ani on nedožije sto dvaceti, aby tu teorii potvrdil.

Taky ne vždy běžci smrdí. Někdy to v dívčím poli docela voní, jak můžu potvrdit z osobní zkušenosti.
Já znám zase i případy žen, co smrdí, i když neběží. To není tak jednoznačný. Navíc, při běhu se to všechno slije do jednoho potu. Já prostě nemám rád kolektivní koncentrace. Jsem člověk individuální.

Důležitý je motor, ne kastle

Herec Jan Tříska tady tvrdil, že běhá, aby se udržel ve formě. Pro život i pro práci.
Kdyby ale normálně jedl a neběhal, vypadal by daleko mladší. Možná. Znám pár takových, co vypadají mladší a nepopoběhli ani na vlak.

Jan Kraus

Trochu sní o tom, že jednou Česko opustí. "Budu žít někde v německé vesnici, dvě hodiny odsud, kde vás nikdo nezná. Tu alternativu si pěstuju," říká Jan Kraus.

Děláte něco pro tělesnou kondici vy?
Hlavní je jaksi duše. Když máte špatný motor, dobrá kastle je vám k ničemu. V rámci svého bytí je správné pěstovat to, na čem vám záleží. Když chcete být jenom živ, dělejte všechno pro to, abyste byli živi co nejdýl. Já když jdu na večírek, nechci tam být co nejdéle, ale zažít co nejlepší zážitek. Ať si to každý dělá po svém. Nikomu nic nevnucuju, jsem pro přirozený respekt. Když vidím běžce, říkám si, chudák, nemá si s kým popovídat, proto běží sám.

Někdo si rád povídá – nebo jenom zůstává – sám se sebou.
Já ne.

A už staří Řekové vyznávali princip kalokagathia, harmonie vyspělé duše i těla.
Ano, v zdravém těle zdravý duch. Když jste nemocný, život není zábavný. Globálně svět směřuje k holé existenci, rádoby dlouhověkosti. Díky lékařské vědě se to daří. A pak si spousta sportovců způsobí taková zranění, jaká by se jim jinak nikdy nepřihodila. Řada mých známých umřela na kurtech. Přesto chápu, že ti lidé vášnivě milují zápasy. Ale běžet sám? To mi přijde zvláštní.

Zkuste to a pak teprve uvidíte.
Párkrát jsem to absolvoval, dostanete se do určitého rozpoložení. Ale znám lepší způsoby, jak strávit čas než běžet sám se sebou.

Často si zvete sportovce do své talk show. Jsou to pro vás pop hvězdy, jež je nutné registrovat, nebo je uznáváte, že něco dokázali?
Já si hosty nevybírám. Koho mi tu paní produkční Matásková posadí, s tím mluvím. Sportovci patří do života společnosti. Stejně jako herci či zpěváci. Jenže na rozdíl od nich přinášejí národní vítězství. A já sám propadám při výhrách nadšení. Ať už ve fotbale, hokeji nebo tenisu.

Koho oceňujete nejvíc?
Skoro každého, kdo dosáhne světového úspěchu, to je jedno. Naposledy jsem tu měl fotbalového brankáře Petra Čecha. Kdysi jsem obdivoval ještě trochu víc Lendla. Odešel z komunistických poměrů, šel s handicapem lidí, kteří se stydí být první, nechtějí to. Nebyl nadaný, musel dřít, a přesto byl pak tak dlouho hvězdou celého světa. Proto jsem ho oceňoval.

Martina Navrátilová na tom byla podobně, navíc jako jedna z prvních českých žen (byť v Americe) otevřeně vystoupila se svým přiznáním lásky k ženám.
To ne, coming out, to je osobní. Jinak asi měli podobné příběhy, jen ona byla talentovanější než Lendl. O to větší úctu k němu mám. Trénoval osm hodin denně, nemohl si pinkat jen dvě jako McEnroe. Na to jsem koukal s úžasem, kam se dorval vlastní vůlí.

Zaujal vás víc někdo z běžců?
Baví mě, když běhají Keňani nebo Etiopani a ostatní na ně koukají. Měl jsem oblíbeného, jak se jmenoval… Gebrsellasie, ano. To vypadalo, že nasedl na motorku a odjel. Ten mě bavil. Dal tam další kvalt, když ho už ti ostatní nemaj.

Namakaní chlapi jsou mi k smíchu

Lidé, kteří říkají, hlavně mě nenuť běhat, končí na běhání závislí…
Ne, ne, to u mě nehrozí. Párkrát jsem si zaběhal, zajímala mě ta vytrvalost jako vlastnost. Sprint je víc fyzická dispozice.

Co třeba posilovna?
Proč bych to dělal? Dostal jste od přírody, nebo Pánaboha, jak chcete, nějaký design, a vůle ho předělávat mi přijde legrační. Ti vymakaní chlapi mě rozesmávají. Chápu, když je někdo urostlý a ještě si to vylepšuje. Ale nahoněný cvrček… Budeš překládat kameny? Jako když má starý chlap sporťák a dělá, že závodí. Nedávno mi nějaká automobilka chtěla půjčit sporťák na víkend. A proč, ptám se? Co bych z toho měl? Vrrrrrr a bordel? Nebo mám troubit na holky? Všechno má svůj čas. Sport je výborný, je dobrý pro člověka v rámci jeho hobby a potěšení. A obráceně. Nemá cenu kázat: Neběhej, anebo běhej.

Nikdy vás vážně nelákalo ani pomyslet na maraton jako metu?
Nic. Ten člověk má zvláštní hobby, řeknu si. Nechápu to, ale je to zajímavý. Proč bych já měl běžet dvaačtyřicet kilometrů? Mně to je jedno. Ať si každý dělá, co chce. Nemluvím do toho nikomu.

Nic s vámi nedělají ani běžící davy lidí v New Yorku?
Napadá mě jen, že jich je čím dál víc, těch, co si nemají s kým popovídat. To sdílení jim dělá dobře, na podobném principu stojí církve. A s tím já mám odmala problém. Chci sdílet leda s ženou lože. Ne s chlapama běžet. To není můj svět. Běžet a flusat a být grogy není moje hobby.

Celý rozhovor si přečtete v aktuálním vydání časopisu Běhej

Autor:



Nejčtenější

Není nad to, chodit nahá po bytě, říká MOgirl Karolína

„Jsem usměvavá, infantilní, střelená, vtipná a hodná,“ říká MOgirl Karolína.

Láká ji nebezpečí a přiznává, že umí být střelená a infantilní. A ničeho ze svého života nelituje. „Řídím se mottem, že...

Experimenty na lidech: americký stát potají plošně šířil bakterie

Jezdily rychle a hlavně po celé zemi. Autobusy Greyhound proto armáda využila k...

Infikoval vlastní obyvatele bakteriemi a viry, které ničily zdraví a dokonce zabíjely. Potají. Po dlouhých dvacet let...



Orgasmus, pro který nehnete prstem. Internetem se šíří erotická hypnóza

Stačí se soustředit, nabádají erotické hypnotizérky.

Má to být bezdotykové sebeuspokojení. Prosté fyzických stimulů, cesta k orgasmu při něm vede čistě skrze mysl. Podle...

Hnědé kobylky: jak dobře si malí a hlavně velcí nacisté žili z cizího

A tohle je také naše. Nacisté jako Adolf Hitler a Hermann Göring nejen...

Špičky nacistického režimu si za veřejné peníze stavěly soukromé rezidence, důstojníci SS si jen tak přivlastňovali...

Nejlepší pivní destinace zahrnují USA, Čínu i Brazílii. Česko schází

Tupláky, hluboké dekolty, Octoberfest? Zapomeňte, pivní kultura se změnila....

Virginie na prvním místě a kromě ní další americká města, mimo nich už jen čínský Peking, jihokorejský Soul a brazilské...

Další z rubriky

Naše země, naše pravidla, říká uprchlíkům český dobrovolník

Naivní představy máme my o uprchlících i oni o Evropě, říká Milan Votypka.

„Náboženství v jejich životech nehraje velkou roli, jejich cílem je pracovat, dát děti na studia. Uprchlíci se nám...

Českého teenagera živí karty. Jde o připravenost, ne o štěstí, říká

Profesionální hráč. Mikuláš Dio však zdůrazňuje, že nejde o štěstí. Důležitý je...

Karty hraje od čtyř let, od šestnácti ho slušně živí. Mikuláš Dio žije sen spousty teenagerů i dospělých. Rozhodně to...

Čeká nás bouřlivé období, teď jsme na vrcholu, říká egyptolog Bárta

Rozstřel s ředitelem Českého egyptologického ústavu Miroslavem Bártou (26. 6....

Naši společnost čeká velká proměna, a to nejspíš už za pár let. Neznamená to, že vymřeme a svět zanikne, ale musíme...

Najdete na iDNES.cz