Jak vlastně šílené skoky, které na snowboardu předvádíte, vznikají?
Nevím, jak jiní jezdci, ale já nad triky přemýšlím víceméně pořád. Když jsem jezdil z Litvínova do Mostu tramvají do školy, honily se mi hlavou celou dobu skoky. Ve škole jsem se pořád kroutil na židli a představoval si techniku skoku. Dobrý odraz je totiž devadesát procent celého triku. Když se špatně odrazíte, už to nejde vrátit. Vlastně si to tak nějak dopředu naprogramuju v hlavě a pak to jdu skočit na sníh.
Je cesta k realizaci triku dlouhá?
Třeba takový double cork, skok s dvěma salty a jednou rotací kolem své osy, mi trval dva roky. Nikdo ho v té době neskákal, takže mi nemohl nikdo poradit. Zkoušel jsem ho nejdříve skákat do molitanů, ale není to ono. Ten pohyb byl pro mě naprosto nový. Po nějaké době začal tento skok trénovat i další Čech, tak jsme se vyhecovali. Po dvou letech jsem se zapnul do vázání, myslel jsem, že to nedám, ale viděl jsem to vše před sebou a rozjel se. Povedlo se mi to a přežil jsem. Ten neskutečný pocit vítězství a štěstí je můj hnací motor pro další osobní snowboardové boje.
Poslední dobou se vám daří. Dá se říct, o kolik jsou lepší ti, co jsou před vámi?
Oproti mně je tam rozdíl třeba i půl rotace, a to už je hodně. Taky záleží na podmínkách, v nichž se závod jede. V Kanadě, kde jsem byl teď v lednu na mistrovství světa desátý, bylo mínus 30 stupňů, silný vítr, místo sněhu led. Hrozně jsem se bál. Na největším skoku do mě fouklo tak, až mě to otočilo hlavou dolů.
Půl rotace? Pro představu, kolik je na tom ještě práce?
Je to na přemýšlení po cestě autobusem z Karlových Varů až do Brna. Je to dlouhá práce. Zkusím možná raději udělat tři rotace přes hlavu než kolem osy těla.
Přijde mi, že máte raději parky než freeride, pletu se?
Je to tak. Jak nemám rád létání a divokou vodu, tak mě děsí prašan a laviny. Pro mě je to nečitelný. Radši budu trénovat trojité salto v parku. Já nejezdím proto, abych byl první, ale baví mě pracovat na triku, který se mi dva roky zdá nemožné skočit. Prostě posouvat svoje limity. Štěstí, které prožívám, když se to povede, je pro mě totální euforie.
Blíží se konec mého profesionálního snowboardingu
Teď o víkendu pojedete ve Špindlerově Mlýně závod Quiksilver Snow Jam, který je zároveň jedním z kvalifikačních závodů na olympiádu do Soči. Věříte, že se na ni podíváte?
Opravdu bych chtěl, ale musím skončit do třicátého místa v celkovém světovém žebříčku, abych se nominoval. Zatím tam ještě nejsem, ale stačí jeden dobrý výsledek a nacpu se tam.
Úspěchy
|
Bude velkým zklamáním, když to nedopadne?
Zklamání to určitě nebude. Moje disciplína je slopestyle, mám velkou konkurenci, zájemců je hodně. A není to vrchol mého žití. Kdybych se tam dostal, bral bych to jako velkou satisfakci lidem, kteří mě celou dobu podporují, jako poděkování. Pro moje rodiče a babičku by to byl vrchol hrdosti na sportovní kariéru potomka. Snowboarding dokáže kromě dávání i hodně brát. Nejvíc to asi musí pociťovat právě moji blízcí, na které nemám tolik času, kolik bych chtěl.
Jaký máte cíl kromě olympiády?
Rád bych skočil triple cork, což jsou tři salta plus jedna rotace kolem své osy. Celé se to musí skloubit v jeden pohyb, pak to vypadá jako zvláštní tři salta přes rameno. Dá se v tom velice lehce ztratit, takže je to skutečná výzva.
Je vám osmadvacet, jak dlouho se ještě chcete snowboardingu věnovat?
Večer už musím chodit dřív spát a ráno vstávat tak o půl hodiny dřív než ostatní. Čím je člověk starší, tím víc se bojí. A kdo se bojí, nemůže pořádně skákat. Cítím, že každý člověk si píše knihu života. Narodím se a píše to za mě život. Pak ji začnete psát sami a každá kapitola může být jiná. A mně je jasné, že tu svou závodní snowboardovou pomalinku dopisuju. Ale jak dlouho to ještě potrvá, říci nedokážu.
Co dál?
Až to přijde, odjedu možná do tepla. Minulý rok jsem si udělal papíry na jachtu. Mám rád vodu, potápění mi přijde úžasné.
Teď je ale tady pořád snowboarding. Štve vás na něm něco?
Že se stává čím dál víc neosobním. Dostává se do něj víc zášti, závisti, nepřejícnosti a pomluv. Začíná jít o peníze. Pak nemám rád létání letadlem, což ke snowboardingu bohužel patří. Před odletem mám svoje rituály, buď musím pohladit letadlo, nebo hodit něco do kasičky na letišti pro štěstí.
Mám rád volné ruce
Od kolika let vlastně jezdíte?
První prkno jsem dostal v deseti. Moje mamka dřív závodně lyžovala a vedla v Mostě oddíl, takže jsem byl na horách pořád. Lyže mě ale moc nebavily. Zjistil jsem, že mě nebaví sporty, při kterých musíš něco držet v ruce, snad kromě tenisu a hokeje. Mám rád volný ruce. Když jsem v Alpách viděl poprvé v životě snowboardisty, přišlo mi to úplně dokonalý. Naši mi koupili boty, které byly o tři čísla větší, i dneska by mi byly velké. Prkno jsme měli s bráchou společný. Když naši viděli, že mě to opravdu baví, koupili mi správné vybavení, to mi bylo asi čtrnáct.
Nejen snowboardJe z Litvínova, takže do dvanácti hrál hokej, ale nevzpomíná na to rád. "Bylo to horší než na vojně. Ten přístup byl pro mě hrůzostrašný, mlátili nás hokejkou," říká. Přesto se k hokeji vrátil. "Kromě toho si dodělávám ekonomku, v létě ji snad budu mít hotovou," dodává. Má rád muziku, s níž je pro něj jízda na prkně neodlučitelně spojená. "Snowboarding je vlastně takové tancování. Na prkně se snažím jet rytmicky. Hudbu přestávám vnímat pár metrů před skokem, to se plně soustředím, po doskoku už ji ale zase slyším." |
A pak jste začal jezdit pořádně.
Skutečně jezdit jsem začal tak v patnácti. Tehdy nastal zlom, když jsem jel s kámošema na první samostatný silvestr bez rodičů do Čenkovic, jezdili jsme tam a já začal trochu skákat. Nabídli mi tam, abych zkusil závod, šel jsem do toho a nakonec vyhrál juniorskou kategorii. Půjčil jsem si výbavu od "crosařů" a "utrhl" jsem tam své první salto pozadu.
Vzpomenete si, jaký to byl pocit?
Byl to pro mě takový bod mrazu. Vypnete a nepřemýšlíte, co bude, kdyby se to nepovedlo.
Povedený začátek snowboardové kariéry.
To teda jo. Ten rok jsem vyhrál pozvánku na camp s Davidem Horváthem a teprve tam jsem viděl, co to znamená jezdit na snowboardu.
Vyjezdil jsem si byty
Dotáhl jste to až na profi jezdce evropského týmu Quiksilveru. Jak snowboarding nese?
Ježdění a život z toho nepokryju. Nebo jinak, možná by to i šlo, ale bez masáží, bez fyzioterapií, bez toho, abych si mohl něco koupit. Ale na druhou stranu jsem si tím něco vydělal a našetřil na nějaké nemovitosti.
Na nemovitosti?
Mám několik bytů na Mostecku, které pronajímám. Jako mladý jsem jel do Anglie, vydělal nějaké peníze a za ně jsem po návratu koupil byt. Pak jsem za peníze z ježdění po dražbách nakupoval další, nechodil jsem po realitkách, naučil jsem se v tom pohybovat.
Skoro osm měsíců z roku jste někde po světě, kdo se vám o ně tady stará?
Když odjíždím na delší dobu, pomáhá mi s tím mamka. Ona je při řešení problémů dost rázná. (smích)
Budete v nakupování bytů pokračovat?
Ještě bych rád. Přestanu, až se budu cítit finančně svobodný.
