Co můžete nabídnout světu podnikání, když slušně řečeno nemáte vůbec nic? Zhruba nad tím od roku 2005 usilovně přemýšlel Jason Sadler, poněkud nešťastný absolvent University of North Florida. Proč nešťastný? V kapse saka ho sice hřál čerstvý vysokoškolský diplom, ale co si budeme povídat, výtvarné umění a grafický design, které právě dostudoval, neskýtá zrovna takové profesní prostředí, kde byste se mohli snadno prosadit. Není to lístek k zajištěné budoucnosti.
Nehledě na to, že zrovna onen obor byl pro něj volbou z nouze. Původně totiž nastoupil na úplně jinou univerzitu v Jacksonville, kde získal stipendium díky svým sportovním kvalitám. Měl se stát ozdobou basketbalového týmu, jenže po zranění kolene se musel z vrcholového sportu ještě před prvním semestrem odporoučet. Nemohl tedy dělat to, co chtěl. Vystudoval něco, co ho příliš nezajímalo.
Bylo mu třiadvacet let a své dosavadní vysokoškolské vzdělání považoval do značné míry za ztrátu času. Pravda, lekce z ekonomie a marketingu měl rád. Ale k čemu jsou dobré, když neměl kapitál ani moc nápadů, jimiž by mohl nalákat investory?
Když realisticky zvažoval šance, dospěl k neradostnému závěru. Kromě sebe nemůže světu nic unikátního nabídnout. Svou cestu k podnikání si však našel. Nabídl k pronájmu netradiční reklamní plochu, sebe samotného. Rozhodl se stát živým billboardem. A ne, rozhodně neměl v plánu stát někde u silnice.
Nejnáročnější je ranní cesta ke gauči
Jeho prvním tvůrčím počinem bylo vytvoření webu IWearYourShirt, tedy „Obleču si vaše tričko“. Opravdu nic náročného. Jak to fungovalo? Řekněme, že máte firmu, podnikáte a chcete trochu vylepšit svůj reklamní profil. Pak jen stačilo poslat tričko příslušné velikosti s reklamním potiskem panu Sadlerovi, k tomu nějaký honorář, a tento mladý chlapík ho pak bude celý den nosit. Nebo celý týden, to záleží na výši honoráře.
Na začátku byla kancelářská sponka. Kanaďan směňoval, až z ní udělal dům Neměl práci ani budoucnost. Do světa vyrazil s jednou kancelářskou sponkou. Červenou, ale o to asi nešlo. Kanaďan Kyle MacDonald ji postupně směňoval. Za propisku, kliku, generátor, sněžný skútr. Trvalo čtrnáct obchodních jednání, celý jeden rok, než se dopracoval k domu, který byl jeho cílem. |
Konečná suma za pronájem reklamní plochy se odvíjela od toho, jaký byl zrovna den v kalendáři. Prvního ledna 2009 by to bylo za jeden dolar, dvacátého za 20 dolarů. Poslední prosincový den by pak přišel na hezkých 365 dolarů, a to byla zhruba desetina průměrné měsíční mzdy v USA. Další rok šly ceny o sto procent nahoru, a tak pořád dál, až do roku 2013.
Jediným úkolem pana Sadlera bylo „nechat se vidět“, tedy vyfotit se každý den v novém tričku a zavěsit takový obrázek nebo video na sociální sítě.
Počet sdílejících uživatelů v jeho sociální bublině, který se po čase rozrostl z pěti tisíc na desítky tisíc, potenciál živé reklamy násobil. Zhodnocení tak bylo pro živý billboard den ode dne patrnější. Pokud jste ve frontě objednávek chtěli předběhnout, museli jste si připlatit.
Když to zkrátíme, Sadler si vydělal na dost nenáročném tričkovém byznysu za první rok
847 500 dolarů, v přepočtu kolem dvaceti milionů korun. „Asi nejnáročnější moment byl mezi oblékáním a cestou ke gauči v obýváku, kde jsem vyrobil pár fotek a hodil je na síť,“ komentoval „kritické okamžiky“ svého podnikání Sadler v jednom rozhovoru.
Lidem se tento přístup k vydělávání peněz líbil. Vydělat skoro trojnásobek průměrné roční mzdy za jediný rok jen tím, že děláte každé ráno to, co byste dělali stejně, tedy brali si čisté tričko? Solidní nápad.
Tričko jako druhá kůže
Pointa popularity podnikání tkvěla v tom, že podle smluvních podmínek nesměl triko daný den sundat, bez ohledu na počasí nebo vhodnost společenské situace. Nosit triko s krátkým rukávem v chladném prosinci není úplně legrace, stejně jako není úplně příjemné jít na rande nebo na promoci známého. Není nejlepší absolvovat v tričku potištěném reklamou na prodej tonerů svatbu kamarádky. Pan Sadler musel.
Z tohoto podnikatelského období postupně vzniklo více než dvanáct tisíc různých videí, s různou mírou komičnosti a tragičnosti, dostupných na YouTube. Po čase rozjel byznys, v rámci něhož zprostředkovával nošení reklamních triček dalším dobrovolníkům a pobíral z toho procenta ze zisku. Elegantní.
Bylo to však poněkud únavné. Když vystřídal 800 různých triček, propagujících všemožné výrobce aut, kávy, mobilní techniky, lidská práva i univerzitní kluby, rozhodl se pověsit trička na hřebík.
To však neznamenalo, že by se vzdal sebe coby reklamního prostoru.
Jak si nechám říkat zítra?
Co do jeho života přineslo změnu? Na sklonku roku 2012 se jeho matka rozvedla s otcem, jehož Sadler za posledních třináct let viděl jen sporadicky. Prý na něj neměl zrovna nejlepší vzpomínky. Proto se, jako součást rozvodového vyrovnání odhodlal ke změně příjmení.
A vzhledem k tomu, že už na síti dosáhl jisté proslulosti, chtěl to učinit ve velkém stylu. Hodil tedy do placu veřejných sítí své příjmení, na kterém mu stejně moc nezáleželo. K prvnímu listopadu 2012 vytvořil webovou stránku Buymylastname.com. Byla neformální internetovou aukcí, ve které nabídl změnu svého příjmení za jakékoliv jiné, pokud tedy protistrana dá dostatečně vysokou kompenzaci. Podivné? To rozhodně.
Ale po pár hodinách a dolarových honorářích za to, aby si změnil příjmení na Zadek, Blbec nebo Tupec, nabrala aukce ostrý kurz. Jeho neotřelé kampaně se totiž chytla média a spolu s nimi přišel i zájem velkých společností.
Za čtyřiadvacet hodin měl prvních devatenáct nabídek, které bychom označili za solidní, a po třicetidenní aukci jich bylo kolem čtyřiceti. To už nešlo o malé částky. Do finiše to dotáhla společnost JLabAudio, výrobce sluchátek. Za sumu 34 500 dolarů, zhruba 860 tisíc korun, si koupila právo na to, že si Sadler změní příjmení na JLabAudio.
Šéfmanažer firmy Win Cramer za tím neviděl nic přízemního nebo nemorálního: „Sadler nám prostě nabídl svým příjmením jedinečnou příležitost k expanzi naší reklamy do prostoru, který byl zatím marketingem nedotčený. Byla to fantastická příležitost.“
Bylo kolem toho na sociálních sítích hodně vzruchu. Aspekt komercionalizace příjmení působil výbušně. Mělo to samozřejmě háček. Nikdo netvrdil, že se Jason nechá oslovovat jako pan JLabAudio navždy.
Jméno po pradědečkovi
Za měsíc tu byla další podobná aukce a podle očekávání převzala otěže dražby konkurenční firma na sluchátka. V lednu se tedy Jason podle webových stránek svého nového partnera přejmenovává na Headsetdotcom (Headset.com). Nevadilo mu to.
Musel sice vystát frontu na matrice a vyplnit formulář o změně jména a oběhat všechny potřebné úřady kvůli změně jména na řidičáku, kartičce pojišťovny, ale za komplikace inkasoval 45 500 dolarů. Tedy něco přes jeden milion korun. Což je příjemná kompenzace.
„Může se to zdát jako maličkost, ale mediální ruch kolem změny příjmení jim v Headset přinesl zvýšení obratu prodejů asi o čtvrt milionu dolarů měsíčně. Takže myslím, že na tom úplně netratili,“ komentoval Jason o pár týdnů později.
A dodával: „Zjistil jsem, že moje stále se měnící příjmení dost narostlo na ceně. Už jsem si mohl vybírat. Přes právníky jsme ošetřili i konkrétní podmínky. Nic urážlivého, nic pornografického. Aby se mi to prostě líbilo. A já vždycky tak trochu chtěl být spojovaný se surfařskou scénou.“ Jak správně tušíte, tou dobou už se opravdu jmenoval zase jinak. Za padesát tisíc dolarů se nechal přejmenovat na SurfrApp, podle nové mobilní aplikace na iPhone.
Naposled si nechal, teď už zcela nekomerčně, změnit příjmení na Zook. Zní to sice zvláštně, ale údajně se tak měl jmenovat jeden z jeho dávných prapradědů. „Ty fronty v administrativních centrech na nové doklady mě už trochu unavovaly, chtěl jsem být zase normálním člověkem,“ připouští Jason (Sadler, JLabAudio, Headsetdotcom, SurfrApp) Zook.
Obyčejný nápad s reklamními tričky a dražbou příjmení z něj udělal ještě před třicítkou milionáře. A co dělá Zook dnes? Pořád těží ze své reputace nekonformního podnikatele a vydělává velké peníze ještě lehčeji. Radí totiž jiným začínajícím podnikatelům jak prorazit.
