Dobrý den,
rád bych reagoval na psaní pana Aleše. Pokud mají s manželkou od základu kvalitní vztah a mají spolu děti, on navíc pracuje jako grafik, který může velkou část své práce vykonávat z domova, ať si, prosím, uvědomí všechny tyto výhody svého života. A ať každý den poděkuje Pánu Bohu za to, že je jeho manželka vlastně soběstačná. A že přes jistě vyčerpávající komplikace, které její onemocnění jí i celé rodině přináší, je stále ještě z těch šťastnějších, když se o sebe dokáže významnou měrou postarat. Jde-li to, ať se pan Aleš povznese nad svá vlastní trápení, zkusí se vcítit do pocitů a situace své manželky a svých dětí. Je to opravdu on, kdo je na tom nejhůř? Co by to znamenalo pro jeho dcerky a jak by je poznamenalo, kdyby opustil rodinu?
Moje matka onemocněla krátce po narození mé sestry roztroušenou sklerózou a již pět let nato byla na invalidním vozíku. Otec musel od roku 1994 řešit, zda na doporučení neuroložky opustí svou milovanou práci, krátce po revoluci konečně i odpovídajícím způsobem finančně hodnocenou, navíc v kolektivu dobrých kolegů i zaměstnavatele. Neváhal, vždyť i předtím musíval práci i několikrát denně přerušit a jezdit dvanáct kilometrů k matce, aby ji zaopatřil.
Nakonec se staral o naši matku, ale vlastně i o nás všechny za "plat" osoby pečující ve výši kolem dvou tisíc korun měsíčně. Čtyřiadvacet hodin denně s pěti hodinami spánku rozkouskovaným po dvou hodinách. Celých 16 let. Bohužel nedal na naše rady, nechtěl pomoc osobních asistentů a nevěnoval se vůbec sám sobě. Své maximální nasazení nakonec zaplatil v roce 2009 náhlým úmrtím na infarkt ve věku 57 let. Určitě bych vám proto velmi doporučoval dobrou organizaci péče o manželku, ponechání si vlastního prostoru pro práci, dcerky, koníčky, přátele i vlastní psychickou očistu.
Já mám s manželkou velmi dobrý vztah a takový byl, myslím, vždy. Mně je 35 let a i já mám dvě maličké holčičky, jedné jsou dva roky, druhé tři měsíce. Umíte si jistě dobře představit, že takhle malé děti brzy po sobě nám nejen zásadně změnily vztah, na jaký jsme byli předchozích devět letech zvyklí a který byl plný domácí pohody, milování, cestování a přátel. Prakticky v troskách se momentálně (a doufám, že jen dočasně) ocitl náš sexuální život. V pracovní oblasti, shodou okolností se pohybuji v tomtéž oboru jako vy, přišla krize a můj plat zaznamenal obrovský propad. Po smrti milovaného otce jsme spolu s mladší sestrou museli převzít péči o naši matku. Již osm let je kvůli postupující nemoci trvale upoutána na lůžko s pouze minimální hybností jedné končetiny. Ona hybnost je asi taková, že si sama nedokáže ani přepnout televizní kanál na dálkovém ovladači.
Staráme se o ni proto spolu s dalšími asi osmi osobními asistentkami, které platíme. O víkendech si prakticky nemůžeme vyjet nikam daleko na výlet, pečujeme o matku ve všech ohledech včetně jejího vyprazdňování. Vypořádáváme se s tím opravdu těžko. Až na jednu výjimku nemáme oporu v žádném z členů naší širší rodiny a život nám klade do cesty spíš další a další překážky. Sestru opustil její přítel a přišla tak o byt, já letos musel vyhledat pomoc odborníků kvůli určitým vlastním problémům a také kvůli tomu, aby mi v této dlouhodobě těžké situaci mohli zorientovat se.
Nejsem z toho venku, plácám se v tom, ale ani na chvíli jsme neuvažovali o tom, že bychom to vzdali. Věřte mi, že za těchto okolností je cestování a sexuální radovánky momentálně to poslední, co by mi k životu chybělo. Ne že bych sexuální choutky neměl, mám stejné potřeby jako každý jiný v mém věku, ale nepovažuji to asi za tak zásadní jako nalezení zdraví, pohody a lásky a péči o rodinu. A to navzdory nepříznivým podmínkám, které nám neumožňují vést takový život, jaký jsme si plánovali.
Je to těžké, ale věřte, že ve vašem případě to ještě zdaleka není tak hrozné, a važte si toho. Samozřejmě, neznám vás ani váš vztah, takže berte mé rady jen jako subjektivní poznámky z mého úhlu pohledu a mých zkušeností. Jako děti jsme se museli vyrovnat s matčinou postupující nemocí a v důsledku toho i významně se horšící ekonomickou situací rodiny. Nedokážu si však představit, že by nás otec opustil. Myslím, že bychom to především my jako děcka nedokázali rozdýchat a velmi zle by nás to poznamenalo. Velmi zle nás totiž nyní, a to jsme již dospělí, poznamenalo, když jsme ztratili jeho.
Zvažte tedy skutečné hodnoty, přeberte si, co je pro vás opravdu důležité… Klidně se při tom zkuste obrátit i na odborníky z oborů psychologie a psychiatrie, bude-li to třeba.
Jan
