„Je to výjimečný příběh, jako skeč z Monty Pythonů,“ nezastírá pobaveně a překvapeně profesorka Sarah Rees Jonesová, která se výzkumu arcibiskupských registrů v archivu University of York účastnila. Mladá řádová sestra Johanka, která dnes dostala přídomek z Leedsu, v roce 1318 seznala, že život v klášteře pro ni není.
Možná kvůli klášterní nudě, možná jí začala scházet pozemská radost, láska, možná i živočišnější pudy. Rozhodla se svého slibu života v chudobě, neposkvrněnosti a poddajné poslušnosti zřeknout.
Realizace si však vyžádala riskantní a divoký plán. A groteskní. Nejprve simulovala nemoc. Co hůř, poté podle zápisu arcibiskupa Williama Meltona „s pomocí svých mnohých zločinných spolupachatelek, s předem promyšlenou zákeřností lstivě zhotovila figurínu podobající se jejímu tělu, aby pomýlila oddané věřící, a nestyděla se dosáhnout svého pohřbu na posvěceném místě mezi tamními jeptiškami“.
Pro to, co následovalo, neměl arcibiskup pražádné pochopení. Jen slova zděšení a odsouzení. S vychytralostí, hanebností se prý obrátila zády k mravopočestnosti a dobru víry. „Nechala se svést nemravností, nasměrovala svou životní cestu arogantně směrem k tělesnému chtíči a pryč od života v chudobě a v poslušnosti,“ hlásí v záznamech arcibiskup.
Zvěsti uprchlou řádovou sestru odhalily asi padesát kilometrů od kláštera, ve městě Beverley, kam nakonec arcibiskup vyslal církevního hodnostáře, aby ji dovedl zpět do jejího církevního vězení. Jenže u toho bohužel záznamy končí. „Jak to celé dopadlo, nevíme. A je to skutečně frustrující,“ přiznává Jonesová.
Dodává však, že Johančin příběh není v archivech tak docela ojedinělý. Server British History zmiňuje například kauzu řádové sestry jménem Cecily, která v roce 1301 uprchla z převorství, aby žila s jistým Gregorym. Jonesová připomíná, že nejčastějším důvodem útěků, jak v případě mnichů, tak řádových sester, byla touha po partnerském svazku.
„Mnozí z nich byli posláni do církevních domů jako teenageři a životu ve víře vůbec nepřivykli,“ líčí. Mnozí dopadení dezertéři a dezertérky však byli tvrdě potrestáni, po jistou dobu jim bylo upíráno jídlo, bývali i biti.
Jonesová dodává, že slib života ve víře skládaly dívky od svých čtrnácti let. Pocházely přitom z rozličných sociálních vrstev, z rodin řemeslníků i panstva. Ne vždy do klášterů nastupovaly dobrovolně, jindy však pro ně život za klášterními zdmi znamenal jistotu jídla nebo způsob, jak se vyhnout manželství domluvenému za jejich zády rodiči nebo rizikům spojeným s porodem.
