Přesto se vztah lidstva k sexu i jídlu během vývoje dramaticky měnil. Jídlo se stalo zábavou, ke které se otevřeně přiznáváme, každý časopis či noviny má rubriku o jídle, každá televize aspoň jeden pořad. Šéfkuchaři se konečně už i v Česku stali celebritami a ve společenské prestiži začali dohánět své zahraniční kolegy, kterým se aspoň v četnosti sprostých slov už minimálně vyrovnají.
Do dobrých restaurací začínají chodit i lidé, kteří nad nimi ještě před pár lety ohrnovali nos se slovy o snobských podnicích. Následovat dobré jídlo je prostě sexy. A přitom to tak nebývalo vždycky.
Vařit je módní
V postoji k jídlu a k sexu se jednotlivé generace zásadně liší, dokonce si v nich ani navzájem nerozumějí. Tak jako dřív nebylo všeobecně běžné mluvit o svých zážitcích v sexu, byla poživačnost považována za něco, co náleželo jen bohatším vrstvám. I názor jednoho člověka na sex a jídlo se mění podle toho, ve které životní fázi se zrovna nachází. Platí dokonce i generační prohoz: zatímco v mládí většina lidí bez sexu nemůže být a na jídlo si občas vzpomene, v druhé polovině života to zpravidla bývá obráceně.
|
"Když už člověk nemusí sexuální výkony podávat každý den, jeho zájmy se začnou orientovat na jiné požitky. Proto se jídlo stalo takovým trendem," říká Pavel Maurer, nejznámější milovník dobrého jídla v Česku.
Jeho každoroční vydání knihy Grand Restaurant je nejprestižnějším hodnocením českých restaurací a jeho Pražský festival jídla (Prague Food Festival) se musí rok od roku rozšiřovat, aby pojal všechny ty nové zájemce o dobroty.
"Je to způsobené cestováním. Lidi baví vařit, používat neobvyklá koření, zkoušet nové chutě. Je fascinující jet třeba do Thajska, ochutnat tam něco výtečného a pak si to moct uvařit sám doma."
Centrum slasti
Na rozdíl od sexu, který člověk má mít jen se svým partnerem či partnerkou, jídlu se můžete oddávat prakticky kdekoliv, s kýmkoliv a ještě k tomu veřejně. O vášni k jídlu je dovoleno otevřeně mluvit před rodiči i kolegy v práci, nezvyklé lahůdkářské preference nevyvolávají zděšené reakce okolí ani diskrétní nabídky na známého specialistu.
Čím víc lidí se s vámi na jeho konzumaci podílí, tím silnější zážitek - i když zrovna tohle může platit pro oboje. Jak jinak by se dalo vysvětlit, že se opulentním hostinám říká orgie?
Na druhou stranu platí, že čas od času je příjemné najíst se o samotě. Člověk se může soustředit plně sám na sebe a nezabývat se jinými, dáte si přesně to, co chcete, a nikdo vám do toho nemluví ani nedomlouvá, když to přeženete s přílohou. Jenže kdokoliv byl okolnostmi nucen jíst sám delší dobu, přizná, jak osaměle si připadal, jak si to nakonec už ani trochu nevychutnával a jedl víceméně z nutnosti.
I anatomicky jsou tyto dvě potřeby umístěné nedaleko od sebe, dokonce jen setiny milimetrů. "Centrum slasti, ať už ze sexu nebo z jídla, končí v části mozku, která se jmenuje hypotalamus. Jsou to maličká centra vzdálená od sebe jen kousíček," vysvětluje nejznámější český neurolog Vladimír Beneš.
Přesto jsou chutě, jak sexuální, tak gastronomické, individuální věc. Po čem by se jeden přerazil, druhého vůbec nenadchne, na čem jste byli závislí před pěti lety, s vámi dneska ani nehne, a naopak to, po čem člověku v mládí naskočila husí kůže, v něm dneska vyvolává něhu a potřebu zdrobnělin. Jsou sice univerzálně uznávané pochoutky, jako například čokoláda, ale i ta má tolik druhů a navzájem se vylučujících podob, že není zdaleka jasné, zda si pod čokoládou všichni představíme totéž.
"Jídlo se stalo druhem zábavy. Ženy se nestydí přiznat, že doma vaří, dřív to znamenalo, že jste domácí puťka. I muži se chlubí, že vaří, lidé se navštěvují a chodí k sobě navzájem jíst," vysvětluje Pavel Maurer. "Už se nejdete k někomu domů opít. Jdete se nejdřív najíst, opijete se možná a každopádně až po večeři."
Spektrum labužnických nadšenců se přitom nevymezuje jen na úzkou společenskou vrstvu. Jeho šíře je stejně rozsáhlá, jako je mezi šéfkuchařem Pohlreichem a kuchařem Babicou. Jídlo prostě milujeme všichni bez ohledu na věk, tělesnou konstrukci nebo výši výplaty. Jedinou podmínkou je funkční čich. Kdo ztratil čich, ztratil i chuť, a když vám něco (někdo) nevoní, nebude vám to ani chutnat.
Globální trend
Otevřená a přiznaná láska k jídlu se přitom netýká jen Česka. Vlna se vzedmula nejdřív ve Spojených státech, Británii a Francii, Češi a Češky teď spíš chytají její nejširší rozptyl. I proto na takové Mallorce najdete pětkrát víc restaurací s hvězdičkou Michelin než v Česku, ačkoliv má desetkrát míň obyvatel. Zatímco v 50. letech minulého století ještě ani neexistovalo slovo "food critic", recenzent jídla, dneska už se "food studies" vyučují na univerzitách jako obor.
Během nedávného experimentu jedna americká novinářka spočítala četnost slova "food" v nejvlivnějším světovém deníku New York Times. "Zjistila, že před dvaceti lety se v novinách objevilo jednou za týden až dva. Dneska je tam několikrát denně a noviny mají aspoň jednoho recenzenta jídla," vypočítává Pavel Maurer.
Dřív byly stránky o jídle řazené do rubriky péče o domácnost, dneska i tak intelektuální magazín, jakým je americký New Yorker, vyjde jako monočíslo věnované výhradně jídlu. Jídlo se stalo odvětvím popkultury stejně jako divadlo nebo film.
Přesto jsou lidé, kteří vyloženě neradi jedí. Jídlo jim nic neříká, jedí jen z povinnosti, aby se mohli věnovat jiným, mnohem oblíbenějším činnostem. Na první pohled působí možná neduživě a nevášnivě, zatímco labužníci, byť opásáni očividným důkazem dopřávání si, vzbuzují dojem zábavných a společností oblíbených dobráků.
Ti, kteří si jídlo odpírají (třeba z estetických či zdravotních důvodů), zase někdy nutně povolí, a pak nás před jejich potlačovanou náruživostí ochraňuj pánbůh. A ti, kteří zase jedí za každou cenu, všechno a všude, jsou sice vyhlášenými jedlíky, ale sami už dávno nevědí, proč jedí, že jedí a hlavně - spokojí se s kdejakým párkem z ulice. Podívejte se na takového Tigera Woodse.
Usouložit se k smrti
Ačkoliv veřejnost jeho četné nevěry odsoudila stejně jako golfista sám, podle neurochirurga Vladimíra Beneše je dost pravděpodobné, že by se stejně jako on zachovala většina dalších lidí, kdyby se nemuseli omezovat.
"Potřeba sexu, respektive slasti, spadá do limbického systému, je tedy v člověku hluboce uložená a je reflexivní. To znamená, že ji neovládáme. Nad ní ale máme ještě mozek, který nám pomáhá naše pudy ovládat. Je to takový kulturní nános. Nebýt jeho, usouložili bychom se k smrti," vysvětluje slavný neurochirurg.
"Vážně. Dělali bychom jen to, co by nám vyhovovalo a co bychom si přáli. Což by bylo pár nikterak složitých činností. Naštěstí jsme si zavedli kulturní návyky, které naše touhy dokážou jakž takž korigovat."
Frekvencí se zároveň zvyšuje potřeba, takže kdo jednou ochutná slast, chce ji mít zase a čím dál častěji. To dokázal i jeden experiment, během něhož dali kryse do akvária přístroj vyvolávající elektrický šok, kdykoliv na něj šlápla. Ten šok jí zároveň způsobil slast. "Nejdřív to zkusila a vrátila se k tomu za půl hodiny. Pak na to šlapala čím dál častěji, až u toho zůstala a ušlapala se k smrti," popisuje Vladimír Beneš. "S lidmi by to dopadlo úplně stejně."
Vyšší škola jídla
"S někým mě baví lyžovat a s někým zase jíst," řekl mi před lety ženatý milenec o víkendu na horách, když jsem si v luxusní restauraci objednala suché kuře a on zasněně zavzpomínal na manželku. Až dneska chápu, co tím tehdy myslel. K jídlu prostě musíte dospět. Přiznává to skoro každý, kdo se projedl do vyšších lahůdkářských sfér, což jde zpravidla ruku v ruce s vyššími příjmovými sférami.
"I jíst se musíte naučit a nepřijde to přes noc. Když jsem byla v roce 1991 na Miss, italský sponzor nás vzal na Kanárských ostrovech do restaurace, která pro mě tehdy byla luxusní," vzpomínala Michaela Maláčová na vstup do života tehdejší smetánky.
"Objednal nám pravé šampaňské, které nám v porovnání se sektem, na který jsme byly zvyklé, vůbec nechutnalo. Učil nás jíst mořské plody a začal ústřicemi. Já jediná je byla schopná polknout, všechny ostatní je odešly vyplivnout na záchod," dodává žena, která je dnes se svým partnerem Zdeňkem Bakalou ochotná platit desetitisíce za večeři ve špičkové restauraci, na jejíž rezervaci si počká i několik měsíců.
Na rozdíl od západních zemí Češi a Češky nevyrůstali v dobré gastronomii, a tak se ke znalectví musí doslova projíst. Snad žádnému dítěti nechutnají olivy, přesto z nich v dospělosti vyrostou náruživí milovníci oliv.
"Člověk, který často jí čerstvé ryby, pak pozná, když mu na talíř naservírují zmrazenou, byť by byla sebelepší," přidává Pavel Maurer. "Samozřejmě že existují gastronomičtí snobové, kteří se vám budou chlubit, co všechno a kde jedli. Ale snobové jsou v každém oboru, tomu se nevyhnete."
Normální je bio
O to sympatičtější je proto současný trend biopotravin, kdy lidé zaplavují farmářské trhy (na nedávném v pražských Dejvicích se nedalo pohnout a ten klánovický je sobotu od soboty plnější), objednávají si bedýnky s čerstvými, lokálními potravinami (jen na registraci do bedýnkového systému se čeká týdny) a vykupují oddělení s biopotravinami v supermarketech (řetězec Billa nedávno razantně rozšířil nabídku produktů s označením "naše Bio").
"Je to důkazem toho, že žádný člověk nevydrží jíst delší dobu špatné jídlo. Nabídka kvalitních potravin a pro nás nové způsoby, jak se k nim dostat, jsou jen odrazem přirozené lidské potřeby dobře jíst," říká Martin Kuciel alias pan Cuketka, který vede oblíbený blog o jídle cuketka.cz. "Na mediálním trhu, jako jsou rubriky v časopisech či televizní show, jen doháníme vyspělejší mediální prostředí, protože kultura jídla je prostě součástí každé vyspělé společnosti."
I když mnozí nad trendem biopotravin ohrnují nos, faktem je, že bio je normální, zatímco to, co je k dostání v běžné nabídce, je chemicky upravované. Česko je však pořád za vyspělejšími zeměmi pozadu. "Nedokážu pochopit, proč stále masivně konzumujeme klecová vejce, která tvoří 97 procent veškeré produkce, i když víme, v jakých podmínkách se produkují. Klecová vejce tak, jak je známe, ale budou od roku 2012 podle EU nelegální," připomíná Martin Kuciel, podle kterého návrat k původním potravinám s sebou přinese i rozsáhlejší společenské změny.
"Dříve nebo později budeme muset řešit celý potravinový řetězec - od zemědělství a zacházení s naší krajinou přes potravinářský výrobní sektor až k domácí kuchyni. Budeme se ptát, jestli dává systém smysl a jestli od něj dostáváme to, co jsme čekali. Jsme spokojeni s produkty našich zemědělců a s tím, jak se chovají k české krajině? Vyplatí se farmářům v Česku vůbec existovat? Jakou cenu na našem zdraví a životním prostředí zaplatíme za spotřebu průmyslově opracovaných potravin a polotovarů?"
Až tady se začíná náš vztah k sexu a k jídlu rozcházet. Zatímco v přístupu k sexu nám bariéry padají a názor na to, co je normální a přijatelné, se rozvolňuje, v jídle se z nás stávají stále přísnější gastronomičtí puritáni.
Tak jako se v sexu snažíme hlavu vypnout, o jídle přemýšlíme stále důkladněji. Je-li jídlo nový sex, pak sex je nový fast food, dostupný všude a hned.
Jen čas ukáže, jestli to je správně.
20 jídel lepších než sexKaždému způsobí slast něco jiného. Tady je dvacet věcí, které vybrala autorka. Ochutnala je i slečna Lucie - ta už tak nadšená nebyla. Avokádové sushi Mléčná čokoláda Koriandr Křupavé mořské řasy Čerstvý chleba Třešně Pravé šampaňské Tom Ka Gai Avokádo Pletenec s pekanovými ořechy Fazole edamme Fois gras Pražená slunečnicová semínka Řapíkatý celer Cuketa Banány v čokoládě Čokoládové brownie Punčová kopečková zmrzlina Oranžové TIC TAC Malinový cheesecake |