Vedete ceněné nakladatelství, k jehož prestiži přispívají i vaše autorské počiny, za něž jste získal řadu medailí.
Jako ředitele mě víc těší prodejnost než ty medaile. Medaile je pěkná věc, která občas přinese i onu prodejnost. Velmi mě těší, že se mí historičtí průvodci dobře prodávají. Teď budu hodně neskromný, ale domnívám se totiž, že ony knížky pomáhají historické události přiblížit tak, aby je pochopil opravdu každý.
Co vás vlastně na myšlenku série knih o průběhu a konci druhé světové války ve formátu, kterému říkáte průvodce, přivedlo?
Jednak geodezie, vystudoval jsem totiž průmyslovou zeměměřičskou školu. Za průvodci stála myšlenka, že událost má být zachycena nejenom v čase, ale také v místě. Ale byla to též vlastně „krádež“, protože nápad není můj, myslím, že takových průvodců existuje po světě celá řada. Poprvé jsem se s tím setkal v Německu, kde mají edici průvodců po velkých německých městech a po různých regionech v období nacismu. Berlín má dva průvodce, Nacistický Berlín a Rozdělený Berlín. Mým prvním byly Cesty s Karlem Hynkem Máchou, druhým Protektorátní Praha. Ta měla původně vypadat jako malý kapesní průvodce do sta stránek, jenže to během práce trošku narostlo.
Odkdy se datuje váš zájem o historii?
Myslím, že od dětství, od chlapeckých přestřelek v parku Jezerka, kde se hry na indiány prokládaly hrou na Tři krále. V Jezerce totiž v jednom směru vidíte byt manželů Mandíkových, odkud vysílal radiotelegrafista Peltán, spolupracovník Tří králů. A když se podíváte druhým směrem do kopce, je tam byt, kde zatkli Julia Fučíka. V době mého dětství byl i Julius Fučík zcela kladným hrdinou, ale měl jsem to díky tátovi proloženo Třemi králi a operací Anthropoid. Takže zájem o druhý odboj nebo o druhou světovou válku mám, tak jako všichni z mé generace, někdy od svých deseti dvanácti let.
O kterou část dějin se zajímáte nejvíc?
Můj zájem je limitován především lety 1938 a 1953. V oné době český i slovenský národ zažil to nejhorší, co ve dvacátém století zažít mohl. Od kapitulace až po příšernou komunistickou diktaturu, pro kterou dodnes nemáme správné pojmenování a jejíž zločinci dosud nejsou potrestáni. A nejspíš ani nikdy nebudou, snažíme se proto tvářit, že se vlastně nic nestalo, což je myslím nejhorší přístup k historii, jaký může být.
Jiří PadevětNarodil se v roce 1966. Vystudoval střední zeměměřičskou školu, pedagogickou fakultu nedokončil. V roce 1988 začal pracovat jako knihkupec, od roku 2004 je nakladatelem, v současnosti vede nakladatelství Academia, které pod jeho vedení získalo za svoje tituly mnohá ocenění. Jako spisovatel mapuje protektorátní a poválečnou historii v českých zemích, například v dílech Průvodce protektorátní Prahou, za kterou získal cenu Magnesia litera, Krvavé finále: jaro 1945 v českých zemích a Krvavé léto 1945: poválečné násilí v českých zemích. Uvádí internetový seriál Krvavá léta. Esquire Man - Human O titul Esquire Man 2019 se Jiří Padevět uchází v kategorii Human určenou pro profese, které pečují o to, aby byl náš život zdravý, bezpečný, naplněný kulturou a lidskostí. Spolu s ním byl nominací oceněn chirurg Jan Šroubek aproducent Milosh Harajda. |
Na čem pracujete v současnosti?
Na Průvodci stalinistickou Prahou, což je volné pokračování Protektorátní Prahy. Rukopis je odevzdán, a pokud všechno půjde dobře, knížka vyjde na podzim. Nestihli jsme knihu k výročí února 1948, ale stihneme to na vánoční trh. Vznikne vlastně velká pentalogie, která začíná Protektorátní Prahou, pokračuje Krvavým finále, událostmi na konci války, třetí díl je pak Krvavé léto, líčí události divokého odsunu a obecně poválečné. Rozepsána je ještě kniha Krvavý podzim 1938, která popisuje sudetské povstání a související násilnosti. Především proti Židům a proti Čechům na tom území.
Jaká témata chcete zpracovat dál?
Rád bych připravil průvodce po holokaustu českých a moravských Židů, místopisně by se týkal nejen území tehdejšího protektorátu či dnešního území České republiky, ale celé Evropy. Chtěl bych zmapovat všechna místa, jimiž čeští a moravští Židé na své trnité pouti prošli a kde umírali. Pak mám v plánu knížku… zatím je to vlastně jen nápad, ale myslím, že by byl pro historickou debatu podstatný, pracovně se jmenuje Ozbrojené střety s komunistickou mocí. Stále mluvíme o odbojové skupině bratří Mašínů a bavíme se o dvou zabitých příslušnících SNB, ale málokdo z diskutérů na obou stranách ví, kolik těch přestřelek bylo, kolik příslušníků SNB padlo celkem a kolik se jich naopak přidalo k třetímu odboji.
Nestálo by za zpracování i téma protižidovských iniciativ Čechů?
To v každém případě. Já bych rád pokryl i období druhé republiky, kde protižidovské útoky z české strany byly, bohužel, velice výrazné.
Zmiňovaná témata představujete i v internetovém seriálu Krvavá léta. Budete se mnou souhlasit, že nacismus i komunismus mají hodně společného?
Nepochybně. Komunismus je dokonce horší v tom, že za nacismu jsme věděli, kdo je nepřítel, a kolaborantů zase nebylo tolik, respektive ne víc než v jiných okupovaných zemích. Nepřítel byli nacisté, zjednodušeně vnímáno Němci, což se jim v létě 1945 vymstilo, protože v té době byli skuteční pachatelé už dávno za horami. Ale období komunismu, především doba brutálního nástupu komunistického režimu po únoru 1948… Ono to začalo už od roku 1945, ale únor 1948, převzetí moci a čas až do poloviny padesátých let, kdy Češi zabíjeli Čechy, kdy proud do chodidel vyslýchaných nepouštěl esesman či gestapák, ale český vyšetřovatel státní bezpečnosti, to je strašná zrůdnost. V době nacismu i nepřítel věděl, po kom má jít. Za komunistického teroru si ho vyrobili i sami, někdy dokonce z vlastních řad.
Považujete zájem o minulost a historii za důležitý pro budoucnost?
Poznání historie pomáhá pochopit současnost i budoucnost. Myslím, že na středních školách by měla být výuka dějepisu 20. století upřednostněna před výukou středověku. Nic proti středověku, ale jsem si jist, že pro pochopení dneška, kdy se v politice historická témata bohužel recyklují, je to důležitější než umět vyjmenovat všechny přemyslovské panovníky.
Myslíte, že je dost učitelů schopných tento dějepis vykládat?
Já myslím, že nejen schopných, ale i ochotných. Znám řadu skvělých dějepisářů. Problém je spíš v ochotě publika naslouchat. Na dějepisářích je, aby zájem vzbudili. Dělám poměrně dost besed. Ohlas je většinou kladný a většinou je i plno, takže zájem je. Ale na druhé straně, co je to plno, když na vás v tisícovém městě přijde padesát lidí?
Vaše historické knihy bourají mýty. A mnohým se to nelíbí.
Jako každý, kdo se pohybuje ve veřejném prostoru, se setkávám s e-maily plnými velkých tiskacích písmen a vykřičníků, byť to není časté. Pochval je nesrovnatelně víc a přiznávám, že jsem docela aktivní na Facebooku, kde většinu těch textů zveřejňuji. Mám tam stejně „přátel“ jako lidí, které prostě blokuji.
Kde je pro vás hranice, s kým vést debatu a s kým ne?
Vést diskuzi s jiným názorem má smysl. Jenže dnes se za názor považuje i to, že je Země placatá. S těmito lidmi debata smysl nemá. Nehodlám ztrácet čas s někým, kdo svou výtku neumí ani napsat gramaticky správně, nebo v ní napíše historický nesmysl. V internetové diskusi o Krvavých létech padla otázka: „Kdo platí tu sudetoněmeckou propagandu?“ Hovořit o oněch vraždách není sudetoněmecká propaganda. Ty vraždy se prokazatelně staly a v letech 1946 a 1947 je vyšetřovaly československé orgány. Přesto nebo právě proto jsem na obvinění reagoval facebookovým statusem, že to platí samozřejmě landsmanšaft, ale že za díly o Terezíně a Kobyliské střelnici musím ty peníze vracet.
Jak dalece souvisí náchylnost k přijímání lží se společensko-historickým rozhledem a vzděláním?
Je třeba zdůraznit, že jak nacismus čili národní socialismus, tak komunismus začaly jako hnutí populistická, slibující lepší příští. A to je něco, co evidentně spoustě lidí vždy stačí. Oni se neptají, jak nebo kdy se slibů dosáhne. Oba režimy dotáhly k dokonalosti taktiku slíbit lepší příští a zároveň ukázat prstem na toho, kdo může za to, že dosud bylo špatně. A koneckonců později i za to, že se onen lepší zítřek zatím nekoná. To je strašně nebezpečné a vede to v lepším případě k boulím na čele a rozbitým výlohám, v horším k dobytčákům, které vezou lidi buď do Osvětimi nebo na Kolymu.
Lidé se chtějí vzdělávat
Hodně se mluví o klesajícím zájmu o knihy a tištěná média. Jak to vidíte vy?
Tržby rozhodně neklesají. Zájem o tištěné knihy vidím jako setrvalý i přes e-knihy a podobně. Myslím, že v populaci vždy čte stejné procento lidí. Ne všichni, kteří si koupí knihu, ji potom čtou. A naopak. Před rokem 1989 byly čtvrteční fronty před knihkupectvím výrazem postoje. Kupování Hrabala bylo, když to přeženu, výrazem minimálního odporu proti režimu. Nebo to tak někteří cítili. A jestli ho potom přečetli, nebo ho vyměnili vedle s uzenářem za šišku salámu, to už pro ně bylo vedlejší. Myslím, že těch skutečných čtenářů, konzumentů tištěného slova, je pořád stejně, jen to zvenčí vypadá trochu jinak.
Uměl byste sestavit žebříček zájmu o knihy?
U nás v prodejnách se nejlépe prodává to, čemu říkáme literatura faktu nebo populárně naučná literatura, a to jak ze společenských, tak z přírodních věd. Možná jsem trošku naivní, ale jak pozoruji českou společnost prizmatem knihkupectví Academia, vidím, že lidé se chtějí vzdělat, touží po informacích a nestačí jim internet nebo časopisy. Knihy se prodávají výborně. Nedávno jsme vydali Atlas fauny s krásnými ilustracemi a prodeje jsou po uvedení knížky na trh famózní. Všichni chtějí vědět, jaká s námi žijí zvířátka, což považuji za pozitivní signál.
Esquire Man 2019Už samotná nominace je oceněním. Je totiž certifikátem, že kandidát je: aktivní ve svém profesním i soukromém životě ● slušný k druhým ● odpovědný za svá rozhodnutí a činy ● svobodný a samostatný, pro svá rozhodnutí nepotřebuje autority ● statečný, staví se k problémům čelem ● čestný, drží slovo ● rovný rozený lídr s přirozenou autoritou. Patnáct mužů, pět kategorií Redakce časopisu Esquire vybrala patnáct mužů, kteří podle ní náročná kritéria splňují. Rozdělila je do pěti kategorií: Human, Sport, Byznys, Art a Kategorie do 35 let. Hlasujte O tom, který vám ve svém kategorii personifikuje osobnost Esquire Man nejvíc, můžete hlasovat od 1. srpna do 5. listopadu 2019. Hlasovat můžete v každé kategorii vždy jednou, celkem tedy můžete hlasovat pětkrát. Hlasujte na esquireman.cz, kde najdete též výčet všech nominovaných ve všech pěti kategoriích. |
Jak si stojí na trhu proti sobě tištěná a elektronická kniha?
Řekl bych, že stojí spíš vedle sebe a doplňují se. Já osobně dávám přednost papíru a tisku, protože čtení je pro mě rituálem, zážitkem. Samozřejmě, při převozu dvaceti knih na dovolenou je to nepraktické, ale stojí to za to. Obchodní poměr je závratně ve prospěch papírových knih, vůbec se to nedá srovnat. Vezměte si knihu jako artefakt, jako věc. Kolik jiných věcí, které fungují minimálně pět set let stejně a na nichž není třeba technologicky nic měnit, vás napadne kromě nože, kola a sekery? Někdo kdysi vymyslel konzervu na informace, která dodnes funguje, byť je pět set let stará.
Rozdíl mezi tištěnou a elektronickou knihou bych přirovnal k sexu, při něm je též lepší dotýkat se než se jen dívat.
Něco na tom je! Mě před datovým záznamem informací varuje fakt, že dnes už není v noteboocích ani CD mechanika! A disketová už vůbec. Informace, které si někdo před dvaceti lety archivoval na disketách, si po osmi letech už neměl na čem pustit.
Jak se potýkáte se stoupající křivkou „debilizace“ společnosti?
Debilizace... To je rozkošné slovo a bohužel má v tuto chvíli opodstatnění. Zdravý rozum se snažím bránit konzumací něčeho, co není dobou zasaženo. Teď čtu paměti maďarského židovského spisovatele Györgyho Konráda, které jsou úžasnou konzervou na informace o dění ve střední Evropě ve dvacátém století. Bohužel i tam nacházím paralely se současnou dobou. Zjistíte, že to, co se dělo tenkrát, se může klidně udát zase. Všimneme si toho, až bude střecha nad námi už hořet.
Televizní zpravodajství už téměř nesleduji, když však ano, pokaždé žasnu. A ono žasnutí nabývá dadaistických rozměrů, co všechno je možné a na co veřejný prostor přistoupí. Co si dovolí ústavní činitelé nebo jejich poskoci, je zarážející. To by v Německu nebo Rakousku bylo absolutně nepředstavitelné. Pokud nás něco posunuje k Rusku nebo k jiným orientálním destinacím, je to především fakt, a teď je to výtka i ke mně samému, že veřejný prostor, občanská společnost se málo nebo vůbec nebrání.
Čím to, že je onou „debilizací“ nejméně zasažená právě kniha?
Mohu ujistit, že není! Samozřejmě vychází množství úžasných publikací ze všech oborů vědy, beletrie, poezie, ale vychází i obrovské množství škváru. To slovo se ve veřejném prostoru moc neobjevuje, ale bylo tu už za první republiky a teď je tady zpátky. Jediné, co mi dává naději, že kniha je na tom o chlup lépe, je bonus v množství lidí, nakladatelů i autorů, kteří o dobrou knihu pečují.
Poslouchal jsem punk, ale učitel s čírem jsem nebyl
Kam vás v dětství směřovala rodina, prostředí a geny?
Táta je vyučený tiskař, celý život se pohyboval okolo knih a já byl veden odmala ke čtení. Věnoval jsem se dvěma věcem, čtení a chuligánským kouskům. Jsem prostý chlapec z pražských Nuslí, v nichž na začátku sedmdesátých let byly uhelné sklady, ohrady polepené kinoplakáty. A staré otevřené tramvaje, do nichž se dalo za jízdy naskakovat a vyskakovat, což skýtalo neomezenou možnost klukovských her.
Knihy tedy byly ve vašem životě přítomny od dětství…
A rovněž na střední škole. Byť to byla škola technická, většina profesorů a profesorek tam byla mimochodem odložena za trest, měli jsme skvělou profesorku na český jazyk a literaturu. Jmenovala se Jelínková, vyučovala leccos, co nebylo v komunistických osnovách. Byla na škole proto, že její manžel, Antonín Jelínek, byl během pražského jara 1968 šéfem Svazu spisovatelů. Za normalizace pak nemohl dělat vůbec nic a ona byla ráda, že učila aspoň na střední škole.
Po střední průmyslové škole zeměměřičské jste nastoupil na pedagogickou fakultu, jak jste se k učitelství dostal?
Upřímně, motivem mého vstupu na jakoukoli vysokou školu byla v roce 1985 snaha vyhnout se základní vojenské službě. Učitelství mě lákalo, ale věděl jsem, že pokud bych učil literaturu nebo dějepis, musel bych učit tak, jak si přála tehdejší moc, pokrouceně, pokřiveně. Přesto mě na škole nejvíc bavily dějiny české literatury a kupodivu i filozofie, přestože se učila s cílem natřít ji celou na rudo. I tak mě hrozně bavila, dokonce jsem se v ní učil i trošku přemýšlet, což se mi samozřejmě později velmi hodilo.
Překvapil mě váš vztah k hudbě…
Nevím, jestli se to dá nazvat vztahem a jestli to je vůbec hudba. Bavíme se o punku.
Byl jste pankáč i v době, kdy jste pracoval jako učitel na základní škole?
No, to už jsem byl v období takového usedlejšího punku, kdy jsem punk poslouchal, ale už to na mně nebylo tolik vidět. Do školy jsem s čírem na hlavě už nechodil. Učil jsem beztak velmi krátce.
Nakonec jste se dostal do knihkupectví, jak vlastně?
Chtěl jsem jít pracovat do antikvariátu, kde jsem trávil mnoho času. Na rozdíl od studia, proto také mé studium v roce 1988 skončilo. Nicméně díky návštěvám antikvariátů jsem si vybudoval krásnou knihovnu. Daly se objevit neuvěřitelné poklady, které byste dneska našli jen v aukcích a možná ani to ne. Nakonec jsem nastoupil do prodejny Československého spisovatele na Národní třídě.
Dala vám knihkupecká zkušenost něco pro současnou práci v nakladatelství?
Knihkupec je v bezprostředním kontaktu se čtenářem. Musí vědět, jak s ním pohovořit a jak mu během hovoru prodat osm knih, i když si původně šel jen pro jednu. Jsem rád, že tuto výbavu mám. Je to důležité i pro nakladatelskou zkušenost. Dodnes velmi rád chodím do našich knihkupectví a poslouchám, co se děje u pultu, na co se ptají zákazníci, po jakých žánrech je poptávka.
Existují ve vašem životě okamžiky, v nichž byste se nyní zachoval jinak?
Existují v každém životě. Když se ohlédnete, zjistíte, že jste spoustu věcí mohl udělat lépe nebo dokonce úplně jinak. Ale život má to kouzlo, že to, co se stalo, se nedá odestát. Je to něco, co by nás mělo učit určité pokoře nebo srovnání se se sebou samým, ale ne všichni se učit chtějí.
Jak by vypadala krátká recenze novely, která by byla vaším životním příběhem?
Zatím o svém životním příběhu psát nehodlám. Na mé paměti je brzo a nikoho by ani nezajímaly. Co bych tedy napsal? Dělám, co umím.
Jaké jsou vaše nakladatelské plány?
Academia vydává přes sto titulů ročně, takže toho chystáme hodně a bez kolegyň a kolegů bych to nezvládl. Radost mi udělala práce Jana Ciglbauera, který napsal fascinující knihu – a navíc zase z období, které mě zajímá: Hrdelní případy Mimořádného lidového soudu České Budějovice. Ta problematika byla zpracována v několika dílčích monografiích regionálně, ale nemáme ji zpracovanou na celé tehdejší Československo.
Je to velmi důležité téma, protože potrestání válečných zločinců je něco, s čím jsme se dodnes ne úplně ztotožnili, spousta lidí o tom vůbec neví. Už tehdy a zvlášť po Únoru 48 některé ze zločinců režim propustil, některé zneužil ke špionáži a udávání, z jiných udělal kvůli jejich sadistické povaze vyšetřovatele státní bezpečnosti.
Šestý ročník soutěže Esquire Man
zná své vítěze
Ocenění Esquire Man uděluje na popud čtenářského hlasování redakce časopisu Esquire.
Redakční rada časopisu Esquire vybrala napříč všemi oblastmi lidského snažení patnáct mužů, rozdělila je do pěti kategorií a nechala čtenáře, aby si vybrali toho, kdo je jim nejsympatičtější. Z pohledu redakce byly už samotné nominace oceněním práce a chování každého kandidáta. Jde nám o to, představit muže známé i méně známé, kteří mají pozitivní vliv na své okolí i na celou společnost, jejichž práce nebo podnikání pozitivně ovlivňuje životy ostatních a jejichž působení je pro druhé motivující. Výsledky hlasování byly vyhlášeny na slavnostním ceremoniálu ve středu 13. listopadu v pražském podniku Royal.
53 let, spisovatel a nakladatel
33 let, producent
50 let, neurochirurg Nemocnice Na Homolce
33 let, profesionální cyklista
54 let, handicapovaný sportovec
41 let, pilot
36 let, obchodní a marketingový ředitel R. Jelínek
42 let, radikální inovátor a městský hacker
30 let, majitel agentury Socialsharks
32 let, sklářský výtvarník
32 let, herec a režisér
35 let, vizuální umělec a malíř
31 let, reportér
30 let, podnikatel
33 let, spisovatel
