Říká se, že jedna událost může změnit život. U vás to asi platí, z herecké rodiny nepocházíte, přesto jste ve filmu debutoval už v deseti letech...
Kdyby si mě režisérka Drahuše Králová nevybrala ve třídě do svého filmu, asi bych se ke kumštu nedostal, to je fakt.
Na druhou stranu myslím, že jen jedna událost ke změně nestačí, může být impulsem, začátkem cesty, po které se potom dáte, ale tu už stejně musíte ujít sám. Je pak zbytečné spekulovat, co by ze mě jinak bylo. Třeba farář. Jako kluk jsem jím chtěl být, takže bych možná někde hřímal z kazatelny…
Farář… Jako dětské přání dost neobvyklé, nemyslíte?
Běžné to není, uznávám. Já už odmala trpěl na představy, které se nemohou splnit. A proč farářem? O víkendech jsme jezdili za babičkou na venkov. Vodila mě do kostela, strašně se mi líbilo katolické baroko, varhany, mariánské písničky...
A když jsme se vrátili ze mše, vždycky jsem si navlíkl deku místo kněžského roucha a krmil ji piškoty, jakože to jsou hostie. Babičku už nemám, farářem nejsem, ale víra mi zůstala.
Režisér Jiří Strach a Radoslav Brzobohatý
Říká se, že sláva ničí charakter dětí, třeba i proto, že pak mají pocit vlastní důležitosti, výjimečnosti, dospělí se k nim také nechovají nadřazeně jako k ostatním...
Ale já nikdy nebyl až tak slavnej. To byly jiné hvězdy, Tomáš Holý, Filip Renč, abychom zůstali u nás.
Já měl navíc štěstí, že jakýkoli zárodek mé namyšlenosti utnuli rodiče hned na začátku. Aby ses z toho nepodělal, že tě někdo pozná na ulici, říkali.
Výjimečné ale bylo, že jsem se mohl potkat s hereckými legendami, které byly na výši umělecky i lidsky, třeba pan Hrušínský, paní Hlaváčová a mnoho dalších. K nim bych se za jiných okolností nikdy tak blízko nikdy nedostal. Stali se pro mě, aniž bych si to tehdy uvědomoval, inspirací nejen v kumštu, ale i v chování, jednání. A to bylo jednoznačně pozitivní.
Pozitivní jako Lotrando, který vám přinesl velkou popularitu?
Lotrando mi spadl do klína úplně nečekaně. V té době jsem totiž už studoval režii na FAMU – a tudíž už měl za sebou i ono zásadní rozhodnutí o popularitě - buď být známý před kamerou, nebo neznámý za ní.
O nějakou slávu tedy už vůbec nešlo – nakonec, člověk nikdy neví, který film bude úspěšný - spíš o pomoci kolegovi. Karel Smyczek totiž dlouho nemohl najít nikoho, kdo by vyhovoval jeho představě. A já mu jen tak žertem řekl: neboj, Karle, já ti vytrhnu trn z paty. No a do týdne jsem byl na kamerovkách, dost možná trochu z hecu.
Když se mi ovšem později dostal do ruky scénář, měl jsem pocit, že roli psal Zdeněk Svěrák pro mě nebo tak trochu podle mě, i když mě vlastně neznal. Něco podobného herci se přihodí jen párkrát za život a Pánbůh byl tehdy se mnou…
Bůh… Jste stále věřící, chodíte pravidelně do kostela?
Ano, jistě.
V pohádce Anděl Páně jste si ovšem ze Svaté trojice dělal spíš legraci…
Legraci? Ale vůbec ne! Nešlo přece o žádné zesměšňování nebo parodii. Víte, má-li být nebe opravdu za odměnu, težko si představit, že se tam celý den jen klečí před Boží tváří.
Myslím si, že tam musí být neskutečná psina, vyprávějí se ty nejlepší židovské anekdoty a vládne taková fajn rodinná atmosféra, kdy si táta laskavě dobírá synka a dcera zase maminku, nikdo na nikoho neřve, neuráží. A všechny ty naše lidské zlomyslnosti pak profiltruje nějaký Petronel u brány a dál už je nepustí.
Bůh je ale k některým lidem až příliš krutý - většinou k těm, kteří si to vůbec nezaslouží.
Jednoho rabína z Anglie se ptali: Kde byl ten dobrý Bůh, když byla Osvětim? A on jim odpověděl: Byl přítomen v přikázání “Nezabiješ”.
Bůh přece není loutkohercem a my jeho loutkami. Dává nám svobodu a nechá na nás, jak s ní naložíme. Lidé si za leccos mnohdy můžou sami, když ho neposlouchají...
Jiří Strach jako Lotrando
Koneckonců, leckteré otázky si už ani nepokládám, protože vím, že tady na tom světě odpověď nedostanu.
Ještě mi řeknete, že se ve filmařské branži dá žít podle desatera!
Proč by se nedalo? Dá se podle něj žít vždy a všude! Naše branže má bohužel takovou nálepku, že to je jedna velká Sodoma a Gomora, kde každý spí s každým...
Ale popravdě řečeno, není to o nic horší než třeba někde v kanceláři. A dost možná i lepší, protože tam je člověk anonymní, zatímco my jsme neustále pod drobnohledem bulváru. To si pak nějakou neplechu nelajsnem, protože všichni dobře víme, že se druhý den ráno můžeme uvidět na barevné titulní straně!
Když se člověk bojí průšvihu, vždycky se snaží chovat co možná nejlépe. A desatero je jen jakýsi soupis megaprůšvihů.
Vy hodně kouříte, myslíte, že se tahle závislost Bohu líbí?
To asi ne. Na druhou stranu nejsem Svatý Jiří ze Stromovky a Bůh - naštěstí - umí odpouštět. Bohužel, moje plíce asi ne…
I šesté přikázání - nesesmilníš - se dá vykládat všelijak. Sexuologové říkají, že normální je vše, co se děje s oboustranným souhlasem partnerů…
Já bych raději vnímal názory nějakého “láskologa”. Jo, že taková odborná profese neexistuje? To je vlastně smutně příznačné...
Víte, lidé dnes touží po kvantitě vlastních požitků. Nadřazují je všemu. Užívají si života, co jim jejich konto umožňuje. Všechno pak směřuje k takovému kultu egoismu - já si chci koupit, já chci tohle a támhleto, já si chci užít. Pořád jen já, já a zase já.
Ale princip opravdové lásky by se dal přece definovat: ne já, ale hlavně ten, koho mám rád. Nahlédneme-li tímto vzorcem na naši sexualitu, dostaneme odpověď, kde leží hranice zmíněného přikázání.
A možná pak zažijeme ještě větší štěstí než jen to skrze ego. Vždyť dávat dárky je větší radost než dostávat.
Jako režiséra vás obklopují krásné dívky... a nakonec jen vy rozhodujete, která dostane roli. Neříkejte, že ji některá nechtěla získat přes postel!
Takhle to - prý - kdysi fungovalo za první republiky, dnes možná v Hollywoodu, kde jsou milionové honoráře, ale u nás? Ne, vážně, takovou nabídku na mě ještě nikdy žádná nevybalila. Nebo možná i jo, ale já to ve své tuposti nepoznal.
Každopádně do „svého“ filmu nikdy neobsadím průměrnou herečku, i kdyby souložila ligu mistrů. Přece si ho nezkazím!
Obsazuju jen ty dobré. A ty dobré vědí, že jsou dobré, vědí, že já vím, že jsou dobré, a nepotřebují to samy sobě a koneckonců ani mně dokazovat jiným způsobem.
Herci jsou dost zvláštní kategorie lidí, jejich práce je vlastně postavena na předstírání a mnozí hrají divadlo i v civilu, nedá se jim věřit…
Herci jsou především nesmírně citliví a senzitivní lidé, jinak by to totiž nemohli dělat. Často, hlavně na divadle, žijí neustále dva různé životy - vlastní a svých hrdinů, což je nutně ovlivňuje.
Zároveň bývají idoly, které ženy obdivují a obletují. To u režisérů až tak neplatí...
Ať si to herci užijou. My bez sex-appealu budeme radši za kamerou.
Ale vy máte sexappeal, víte to? Můj kamarád psycholog tvrdí, že patříte k tzv. psím typům, které chtějí ženy hýčkat, chránit a mají u nich větší úspěchy než vyhlášení krasavci…
Fakt? A že o tom nevím. Modelky mě vždycky přehlížely, já nikdy nevypadal jako Rambo nebo fotbalista ani nebyl tak vysoce inteligentní. Zato jsem měl vždycky dost kamarádek, které se mi svěřovaly. To mě bavilo.
Sledovat, jak přemýšlejí, uvažují, po čem touží. Ten koktejl nelogické logiky, smutné radosti a veselého smutku, vzteklé něhy, nevyslovených pocitů, kterým přeci už dávno musím rozumět...
S Adamem Novákem při natáčení Bylo nás pět
Takže se v ženách asi vyznáte...
Že se vyznám v ženách? Zbláznil jste se? Přiveďte mi chlapa, který není homosexuál a vyzná se v ženách, položím před vás milion!
A mužská charakteristika?
Ješitnost a ctižádostivost jsou naše dominantní vlastnosti. Chceme, aby po nás něco zůstalo, a to nás žene stále dopředu. Mozart nežije dvě stě let a stále slyšíte jeho skladby, díváte se na filmy Martina Friče, přestože je znáte nazpaměť... Muži touží po nesmrtelnosti!
Zapomněl jste na okázalost. Rádi se předvádíme, třeba i tím, že si pořizujeme rychlá sportovní auta, říká vám to něco?
No, spíš říkalo. Někdy od dvaceti jsem měl sportovní kupéčko. Byla to moje velká pýcha, hlavně proto, že jsem si na něj dokázal sám vydělat.
Bavilo mě dávat si na křižovatách rošty, trhat rekordy na dálnici Praha - Brno... a to všechno naštěstí bez bouraček. Zlatá devadesátá bez bodového systému! Teď už jsem naštěstí dostal trochu rozum. Čím jsem starší, tím víc dbám na bezpečí. Takže před sílou motoru vítězí náhon na všechny čtyři, kvalitní deformační zóny značky Volvo a spousta airbagů.
Herecké mládí bývá obvykle dost bouřlivé…
Než si Aňa Geislerová našla pařmenku Táňu, byli jsme ještě s Vaškem Chalupou taková ta zlatá mládež. Těch mejdanů v žižkovském divadle bylo nepočítaně! Naštěstí jsem ale hodně brzo objevil, kde mám záklopku a který panák je ten definitivně poslední.
Někdy to byl desátej, jindy ale hned první, podle chuti a nálady. Když je nebudu mít, můžete přede mě postavit stoletou whisky a ani se jí nedotknu.
Teď ale postupně dozrávám k vínu, dobrému červenému vínu... Vlastně se tak začíná zvolna plnit vývoj, který mi předpovídají starší kamarádi: odložíš panáky, vezmeš koňak, zahodíš cigára, přijdou dutníky....
Asi stárnu nebo co. Ale musel jsem si tím vším projít, i za cenu chyb. Přísloví, že jimi se člověk učí, je jedno z těch pravdivých.
Někdy vypadáte tak nevinně, až bych řekl, že, žádné nemáte…
Nevinně? To teda vážně nevím… Ale i kdyby, z výrazu tváře se nedá posuzovat charakter. Jasně, že mám chyby, stejně jako každej jinej. Chcete číslo na mého zpovědníka? Žertuju, on vám nakonec stejně nesmí nic říct a já zase nejsem tak blbej, abych je tady veřejně rozebíral. Mám rád svá tajemství.
