Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Princové z lidu: Napoleonovi maršálové byli dětmi revoluce

aktualizováno 
Obrovskou zásluhu na vzestupu Napoleonovy říše měli charismatičtí velitelé jeho armád. Jejich neuvěřitelné příběhy se mohly udát jen v tak dramatické době, jakou byl přelom osmnáctého a devatenáctého století. Patřil mezi ně i Joachim Murat a Jean-Baptiste Bernadotte.

Joachim Murat (vlevo) a Jean-Baptiste Bernadotte. Jeden byl spíš marnotratník, druhý muž, který vzal to, co mu osud přichystal, poctivě. Oba však vynesly nahoru překotné dějinné události. | foto: koláž iDNES.czProfimedia.cz

Psal se rok 1795, jenže ani šest let po svržení Bastilly nedocházela Francie klidu. Ze vznešených ideálů zrozená první republika si za jakobínského teroru sáhla na krvavé dno, na náměstích svištěly gilotiny a na venkově hořela povstání. Mladá republika se navíc musela bránit cizím vojskům, která jí ukrajovala ze všech stran. Až Robespierrovu kliku konečně smetla beznadějně zkorumpovaná, ale vlídnější vláda Direktoria, vzbouřili se royalisté.

Noví vládcové si tehdy vzpomněli na jednoho dělostřelce z Korsiky, který se v roce 1793 vyznamenal při dobytí Toulonu. Když jej povolali do Paříže, Napoleon Bonaparte, jak se dotyčný jmenoval, nechal do zahrad Tuilerijského paláce navézt čtyřicítku děl a tři sta royalistických povstalců doslova rozstřílet kartáčovými náboji.

Fotogalerie

Za masakr byl povýšen na brigádního generála, zlaté epolety mu však na ramena nenašívali poprvé, dočasně byl jmenován generálem již po Toulonu, jako čtyřiadvacetiletý mladíček.

V divokých dobách jsou totiž možné jindy nemyslitelné kariéry. Zatímco dříve se důstojníkem mohl stát v podstatě jen aristokrat, v armádě francouzské republiky se povyšovalo především na základě zásluh, často navíc bezprecedentním tempem. Ostatně, více než polovina maršálů prvního Francouzského císařství opravdu začínala službu od píky. Známé rčení o maršálské holi v tornistře každého vojína koneckonců pochází právě od Bonaparta.

Navoněný dandy s šavlí za pasem

Jak to tak bývá, pouze výjimečné schopnosti nemusely k raketovému postupu stačit. Chtělo to také znát ty správné lidi: životní dráhy všech osmnácti maršálů císařství se v určitém okamžiku protnuly s cestou mladého Napoleona Bonaparte.

Například maršálové Victor a Marmont se účastnili obléhání Toulonu a mnoho svých pozdějších vojevůdců Napoleon potkal za prvního italského tažení, jemuž byl po potlačení royalistického převratu vyslán velet. Patřil mezi ně tehdy devětatřicetiletý Masséna, pozdější náčelník štábu Berthier nebo sotva třicetiletí důstojníci Joubert a Lannes, kteří se stali Napoleonovými přáteli.

Joubertův otec byl alespoň advokátem na malém městě, ale pozdější kníže ze Sievers a vévoda z Montebella Jean Lannes se narodil do rodiny čeledína.

Na italském bojišti také poprvé výrazněji zazářila hvězda Joachima Murata. S Bonapartem se tehdy třicetiletý mladík potkal půl roku před tím – byl to právě Murat, kdo narychlo dopravil ona děla do Tuilerijského paláce. Později, v listopadu 1799 zachránil Bonapartův převrat 18. brumairu roku VIII (podle francouzského revolučního kalendáře).

Když zakrslý uzurpátor navrhl horní komoře parlamentu Radě pěti set, aby rozpustila sama sebe, snesly se na něj nadávky do diktátorů a volání po jeho popravení. Bonaparte dostal záchvat slabosti a do spiknutí zasvěcení politici a generálové se začali odkrádat do kuloárů. Murat nato vpochodoval do sálu s četou granátníků a „dočasný“ Konzulát mohl být vyhlášen.

Murat byl povýšen na divizního generála a o pár měsíců později si vzal Napoleonovu nejmladší sestru Caroline. I on pocházel ze skromných poměrů, jeho otec byl hospodským a správcem usedlosti pozdějšího ministra zahraničí Talleyranda, díky jehož přímluvě byl mladý Joachim přijat na kněžský seminář. Abbé Murat však brzo o svěcení přišel, protože nedokázal odolat pokušení v podobě žen a vína, hříchu vlastně přímo nezřízeně holdoval.

Než převzít otcovo hospodářství, to raději ve dvaceti narukoval do armády, odkud ho ovšem také vyhodili. Pro nekázeň. Po pádu Bastilly ale uniformu opět oblékl a pro svůj revoluční zápal se téměř okamžitě vyšvihl na poručíka.

Murat bojoval stejně, jako žil, tedy divoce. Jako velitel jízdy se vrhal do bitev po hlavě, často bohužel bez toho, aby ji použil k hlubší analýze situace, čímž Francouzům způsoboval zbytečné ztráty. V dešti kulek vedl svoje pluky i jako maršál. O jeho taktickém „umu“ Bonaparte jistě neměl valné mínění. Oceňoval však Muratovu schopnost i v bezvýchodných situacích strhnout demoralizované vojáky k rozhodujícímu protiútoku – jako u Marenga, Slavkova či Jeny.

Když se Napoleon v roce 1804 nechal korunovat císařem Francouzů, stala se i Caroline její císařskou výsostí. Při oficiálních příležitostech se tak Murat podle protokolu musel držet opodál, než z něj Napoleon udělal velkovévodu z Bergu a Kleve, Prusku a Bavorsku odebraných území na východním břehu Rýna. V roce 1808 jej pak švagr korunoval králem neapolským.

Italové si francouzského maršála okamžitě oblíbili – nejenže se příliš nevměšoval do chodu státečku, ale také proslul svým excentrickým vystupováním. Kudrnatý krasavec přezdívaný „král švihák“ se ukazoval v nákladných kreacích ověšený drahokamy či v kostýmech podle polského nebo osmanského vzoru. Rád se líčil a litry parfému a kosmetiku s sebou tahal i na válečná tažení.

Joachim Murat byl v politice jako korouhvička.

Joachim Murat byl v politice jako korouhvička.

„Vojáci, ušetřete můj obličej, miřte na mé srdce. Pal!“ Tak prý zněla poslední Muratova slova před popravou.

„Vojáci, ušetřete můj obličej, miřte na mé srdce. Pal!“ Tak prý zněla poslední Muratova slova před popravou.

Marnotratný život v přepychu mu švagr ale neustále kazil svými válkami. V čele kavalerie musel Murat napochodovat na jaře 1812 do Ruska, a když v prosinci Bonaparte uprchl do Paříže, padlo na Murata velení zdecimované armády. Maršál ale zpackal obranu strategického Vilniusu, načež požádal Bonaparta o dovolenou. A přestože mu císař nevyhověl, sbalil Murat svůj kosmetický kufřík a utekl do Neapole.

O půl roku později začal Murat za Napoleonovými zády vyjednávat s rakouským kancléřem Metternichem a po porážce císařského vojska u Lipska se otevřeně přidal na stranu Rakušanů.

Korunu si Murat udržel slibem, že proti svému švagrovi postaví třicet tisíc mužů ve zbrani. Neapolský král však měl úplně jiné ambice: místo proti Francouzům vojáky nasazoval proti italským sousedům, obsadil například část papežského státu.

Mezitím tajně vyjednával s Napoleonovým nevlastním synem Eugènem de Beauharnais, jemuž sliboval stát se vládcem sjednocené Itálie.

Metternich udržel Muratovi jeho panství i během jednání Vídeňského kongresu, prý proto, že měl před válkou poměr s Caroline. V jejím manželovi se ale hořce zklamal, ten po Bonapartově návratu z Elby opět pozvedl zbraně, tentokrát proti Rakousku.

Tažení dopadlo katastrofou a Murat utekl do Francie. Švagr Bonaparte jej ovšem poslal k čertu a Murat se ukrýval na Korsice, kde jej dostihl dopis od Metternicha s velkorysou nabídkou. S Caroline se mohl usadit kdekoliv v Čechách, na Moravě nebo v Horních Rakousích jako hrabě z Lipony, rakouský kancléř k psaní dokonce přiložil pas na toto jméno.

Murat odmítl a s hrstkou mužů se pokusil dobýt zpět svůj trůn. Jeho flotilku šesti lodí rozmetala bouře, v Kalábrii byl poznán a krátce nato zastřelen. Legenda praví, že tváří v tvář popravčí četě zvolal: „Vojáci, ušetřete můj obličej, miřte na mé srdce. Pal!“

Muž, který dal Švédsku královský rod. A neutralitu

Stejně neuvěřitelný jako Muratův je i příběh Jeana-Baptista Bernadotta, syna advokáta z městečka v podhůří Pyrenejí. Ten narukoval ještě za Ludvíka a za pouhých pět let se vypracoval na nejvyšší poddůstojnickou hodnost.

Po vypuknutí revoluce měnil epolety snad co měsíc, už po čtyřech letech byl jako jednatřicetiletý jmenován brigádním generálem. Během prvního italského tažení byl vyslán již jako divizní generál s dvaceti tisíci muži na pomoc Bonapartovi, přičemž se mu podařilo obdivuhodně spořádaně překonat Alpy, lednovým teplotám a vánicím navzdory.

Za Direktoria se osvědčil jako schopný ministr války a pod Napoleonem si získal respekt jako uvážlivý velitel armády v severním Německu a guvernér okupovaného Hannoveru.

Muž z lidu. V tomhle domě ve městě Pau se Jean-Baptiste Bernadotte narodil.

Muž z lidu. V tomhle domě ve městě Pau se Jean-Baptiste Bernadotte narodil.

Svůj titul vzal Jean-Baptiste Bernadotte vážně, nebyl cizákem na trůnu.

Svůj titul vzal Jean-Baptiste Bernadotte vážně, nebyl cizákem na trůnu.

Bernadotte se ovšem nevyznamenal jen jako organizátor, ale také na bitevním poli, například u Slavkova, kde velel středu francouzských formací. Jako výraz díku jej Napoleon udělal knížetem z Pontecorva a později guvernérem Říma.

Než se však úřadu ujal, zastihla Bernadotta nečekaná nabídka. Švédsku vládl nemocný a bezdětný kmet a jím adoptovaný dánský princ těsně po příjezdu do Švédska zemřel následkem mrtvice či otravy. Seveřané si však pamatovali, jak lidsky se Bernadotte choval k švédským zajatcům u Lübecku a také jak efektivně město spravoval. A v době napětí s carskou říší se navíc hodí král voják, řekl si jeden Švéd, jistý baron Mörner.

Napoleon záměr odmávl jako absurdní a dal Bernadottovi volnou ruku. Po návratu do Stockholmu skončil Mörner za svoji solitérskou iniciativu na chvíli ve vězení, nápad si ale postupně získával čím dál větší podporu.

V srpnu 1810 nakonec Říšský sněm stavů zvolil Bernadotta korunním princem a starý král jej jmenoval generalissimem švédské armády. Než jej Napoleon s konečnou platností propustil, chtěl od Bernadotta slib, že nikdy neobrátí zbraně proti Francii. Nastávající panovník jej odmítl dát s tím, že nadále je vázán povinností hájit jen švédské zájmy.

Přes pochyby některých Švédů se Bernadotte, pozdější Karel XIV., ukázal být vším, jen ne figurkou francouzského císaře. Na Bonapartův nátlak sice ještě alespoň formálně vyhlásil válku Británii, v roce 1812 se však oba staří druhové ve zbrani definitivně rozešli.

Před tažením do Ruska si Napoleon chtěl pojistit týl a obsadil švédské državy v kontinentální Evropě, navíc v den narozenin korunního prince. Bernadotte nato vyhlásil neutralitu země, která v podstatě trvá dodnes, odhlédneme-li od členství Švédska v šesté koalici proti Napoleonovi, krátkém tažení proti Dánům a konfliktu s Norskem v roce 1814. Bernadottovi potomci sedí na stříbrném trůnu ve stockholmském Královském paláci do dnešních dnů.

Autoři:




Nejčtenější

Porno v hledáčku. Představuje významný podíl internetových dat, proto se i jemu...
České ženy a porno: nejvíce stojí o orální sex

Jejich preference naznačují, po čem touží na videu, a napovídají, co ocení i při reálném milování. Nejčastěji přitom ženy v nabídce internetové pornografie...  celý článek

Roger Ailes dopomohl k prezidentskému úřadu třem republikánům. „Lidé si myslí,...
Stvořil Trumpovu Ameriku. Vaz vládci Fox News zlomilo sexuální obtěžování

Byl šedou eminencí americké politiky. Jeho poradenství uvádělo politiky do prezidentského křesla. Televizní stanicí Fox News do společnosti injektoval...  celý článek

Nový trend: Stříhání vlasů pomocí ohně
VIDEO: Plamen místo nůžek. Indický kadeřník zkracuje vlasy ohněm

Je to jako fireshow, v jejím centru je však zákazník kadeřnického salónu. Účes podle posledního trendu na jeho hlavě kouzlí mistr kadeřník pomocí plamene....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.