Ve věku šestasedmdesáti let odešel ze světa boxer proslavený hlavně svým velkým srdcem a bojovností, bijec, který měl na svém kontě řadu skvělých vítězství, jehož kariéru však zarámovala především jeho rivalita s další afro-americkou rohovnickou hvězdou Muhammadem Alim. S ním ostatně svedl zápas, který byl považován za souboj století.
Místo boxerek tátovy kravaty a máminy punčochy
Na začátku celého příběhu je přitom malý, usmolený kluk, sedmý z celkem třinácti dětí a vyrůstající v Jižní Karolině, jednom z nejrasističtějších amerických států. Napůl chromému otci, který si přilepšuje pašováním kořalky, pomáhá obhospodařovat 10 akrů vyprahlé, neúrodné půdy – a vášnivě obdivuje boxerské hrdiny své doby. Joe Louis, Rocky Marciano, Sugar Ray Robinson či Rocky Graziano, na ty všechny koukal s otevřenou pusou pokaždé, kdy se u jejich klání sešla u televizoru celá rodina a všichni sousedé.
Když si pak strýček všiml jeho tělesné konstrukce a prohlásil, že "z toho kluka bude jednou další Joe Louis", udělalo to na Joea takový dojem, že hned následujícího dne začal trénovat. S tím, co měl k dispozici. Do jutového pytle nacpal, co na farmě našel, od briket (ty strkal do středu vaku) přes kukuřičné klasy, mech až po staré šaty, a pověsil ho na dub na dvorku, kde byli ustájeni mezci. Pěsti si bandážoval tátovými kravatami či máminými punčochami. "Po dalších šest sedm let jsem do toho pytle mlátil každý den hodinu," vzpomínal později.
Když ho zasáhnete, líbí se mu to, když ho srazíte k zemi, jen ho to rozlítí, vzdal hold Frazierově boxerskému srdci další z velkých boxerů George Foreman.
Věděl ale, že aby se pohnul dál, k vysněnému titulu světového šampiona, musí se z rodného zapadákova dostat pryč. Pobídka přišla v roce 1959, když mu bylo patnáct. Tehdy nádeničil na farmě u bílých a byl svědkem toho, jak farmář zbil za malichernost malého černého chlapce. Joe o tom, co viděl, nemlčel, čímž se vystavil nebezpečí lynče.
Aby se mu vyhnul, nasedl se souhlasem rodičů na autobus a odfrčel za bratrem do New Yorku.
Z jatek na olympiádu
Důležitá kapitola jeho boxerského života se však začíná psát až rok nato, kdy se přestěhoval do Filadelfie. Nejdřív tam pokračuje jako boxerský samorost. Pracuje na jatkách, proto, jak jsme už prozradili, předbíhá Rockyho a mlátí do kusů zmrzlého hovězího, pak si ho ale všimne jeho první trenér Yank Durham.
Mimochodem, právě jemu vděčí Frazier za svou přezdívku "Smokin´ Joe". "Jdi na to, zatraceně, a ať se ti kouří od rukavic," povzbuzoval ho totiž před každým zápasem. A protože Joe nešetří ani sebe na trénincích, ani soupeře v ringu, boduje.
Je to vlastně závratný start. Pět let poté, co opustil život na farmě, odjíždí na olympiádu do Tokia, aby se z ní vrátil se zlatou medailí v těžké váze. Tím se mu otevírá cesta ke sponzorům a následně do profesionálního ringu. A daří se mu, po celou druhou polovinu šedesátých let jde od vítězství k vítězství.
"Měl jsem spoustu boxerů, kteří měli větší talent," řekl Frazierův (na fotografii vpravo) objevitel Yank Durham, "žádný ale neměl tolik odhodlání a síly."
Jeho životní soupeř na něj však teprve čeká. To až série zápasů a obrovská, neskutečná rivalita s Muhammadem Alim, před níž jsou dnešní slovní přestřelky boxerů pouhým stínováním, dala Frazierově kariéře finální podobu.
Střet dvou protikladů
Je to vlastně docela pochopitelné, kontrastnější typy než Ali a Frazier by totiž milovník dramat v ringu jen těžko pohledal.
Ali byl vysoký švihák, vtipný, provokativní a chvástavý rétor, jehož ego se mu ne vždy vešlo do boxerských rukavic, Frazier připomínal svou humpoláckostí býka, byl věčně zachmuřený a moc toho nenamluvil.
"Jsem nejlepší," prohlašoval Ali a vysvětloval, že dokáže "létat jako motýl a bodat jako včela". Frazierovy výroky jakoukoli teatrálnost postrádaly a zněly jako slova dělnického pracanta: "Práce je jediná smysluplná věc, co znám." Pokud jde o charisma, nemohl s Alim soupeřit, byl prostý chlapík oddaný svému řemeslu, jemuž se věnoval se spartánským sebeobětováním.
Soupeření bylo o to zatvrzelejší, že mělo i politický rozměr. Ali reprezentoval afro-americkou radikalitu. Byl stoupencem muslimského černošského sdružení Islámský národ (na znamení sounáležitosti si změnil jméno z rodného Cassius Clay) a Malcolma X. Spolu s radikály nekritizoval jen rasovou diskriminaci, ale i ekonomickou nerovnost, společenský útlak obecně a odmítl narukovat do války ve Vietnamu. Co mám mít proti Vietkongu, který mě nikdy nenazýval negrem, a co mám mít společného s nadvládou bílých, která mě tady utlačuje a která mě tam posílá na smrt? ptal se.
Muhammad Ali a Joe Frazier. Vzájemná rivalita obou borců šla daleko za obligátní divadélko pro média na předzápasových tiskovkách a vycházela z hlubokých společenských rozporů Ameriky v 60. a 70. letech minulého století.
Frazier se naproti tomu o politiku veřejně nestaral, nechtěl být hlasem černošské komunity, chtěl vyhrávat v ringu. Jeho oponent ho proto vykresloval jako ignorantskou, přizpůsobivou "gorilu", jako "Strýčka Toma", servilního černocha, který "zná své místo ve společnosti" a nechá si útlak líbit. Nebylo to docela spravedlivé. I když Frazier neměl potřebu politiku řešit, věděl, co je to fair play. V roce 1967 ze solidarity bojkotoval turnaj o titul, který byl Alimu odňat kvůli jeho "vlastizrádnému" odmítnutí narukovat, a peticí se obrátil na prezidenta Nixona s žádostí, aby se Alimu boxerská licence vrátila.
Zápas století
Frazier se stal favoritem bílých a srdce černochů jej bojkotovala, shrnul sympatie při prvním vzájemném duelu obou hvězd v Madison Square Garden v roce 1971 spisovatel Norman Mailer. Ano, je to tak, klání přitáhlo pozornost řady kulturních osobností, v hale seděl Woody Allen, Dustin Hoffman, Burt Lancaster i zpěvačka Diana Ross či Frank Sinatra.
Levý hákFrazierovou nejnebezpečnější zbraní byl levý hák. Nic jiného mu vlastně nezbývalo, na direkt byla jeho levačka nepoužitelná. Jako malý si ji totiž zranil, když utíkal na farmě před stočtyřicetikilovým vepřem. Protože si rodina nemohla dovolit zaplatit lékaře, špatně léčené poranění způsobilo, že levou ruku v dospělosti nemohl úplně propnout. Levý hák se tak musel stát Joeovou přirozenou zbraní. |
Ti všichni byli svědky famózního a vzrušujícího zápasu, právem označovaného za Zápas století. (Za vůbec nejlepší zápas boxerské historie ho ve svém výběru pro Xman.cz označil i český profiboxer Lukáš Konečný.)
Klání rozhodl až v patnáctém kole Joe svým proslulým levým hákem, jímž poslal Aliho k zemi.
Frazierův pocit zadostiučinění musel být obrovský. Nevyrovnal se Alimu v řečnění ani v popularitě, ale konečně mu zavřel pusu tak, jak se na boxera sluší a patří – v ringu. Nutno dodat, že mu to přála i část černošské komunity, které se začalo zajídat to, jak Ali bratra napadá.
Polozapomenutý hrdina
Joe se s Muhammadem utkal ještě dvakrát, zvítězit už sice nedokázal, ale pokaždé mu byl více než vyrovnaným soupeřem. Po posledním duelu, který Frazierův roh ukončil proti jeho vůli kvůli obavám z trvalých následků brutálního zápasu, Ali prohlásil, že se ještě nikdy necítil tak blízko vlastní smrti. O smířlivý krok se Muhammad pokusil i tím, že po zápase řekl Frazierově synovi, jak moc si jeho otce váží, Frazierovi to ale nestačilo.
Uctít památku svého životního soupeře přišel na Frazierův pohřeb i Muhammad Ali.
Pokud byste se mu před jeho smrtí dovolali na záznamník, uslyšeli byste, že voláte tomu, "kdo nakopal Alimu zadek". Jejich osudy byly ale diametrálně jiné. Zatímco Ali se stal živoucí legendou, synonymem rohovnického sportu, Frazier skončil tak, jako tolik hrdinů ringu, polozapomenutý ve své tělocvičně ve Filadelfii obklopen pouze rodinou a skalními fanoušky. Nikdy nevydělal velké peníze, jeho známí se shodují, že byl pro svět byznysu příliš štědrý, hodný a naivní.
Tím spíš ale zůstane v boxerské kronice zapsán ne jako miliardář, obratný podnikatel či propagátor sebe sama, ale jako urputný, poctivý bojovník s velkým srdcem. "Svět přišel o velkého šampiona. Na Joea budu vždy vzpomínat s respektem a obdivem," řekl po Frazierově smrti jeho životní rival Muhammad Ali.
