John Raines byl americký patriot, veterán občanské války, protestant, právník a politik. Přesně v tomto pořadí, jak rád zdůrazňoval. I mezi pravověrnými republikány se počítal k velmi tvrdému jádru, ctil Písmo svaté, tedy onu část podstatnou pro reformované katolíky, více než ústavu.
Nahlédněte do dějin prohibice v USA |
Proto rodáka z městečka Ženeva ve státě New York do krajnosti popuzovaly zástupy povalečů a opilců, které každou neděli míjel cestou do kostela.
Přišlo mu to nemorální a do krajnosti nevhodné, pobuřující. Kdo se už od rána shromažďuje u dveří pochybných náleven? Chudina a přistěhovalci. Italští imigranti, irští ničemové, Židé. Spodina společnosti. V den, kdy by měl každý správný Američan světit Boha, jsou veřejné ulice lemovány armádou ochmelků. To musí skončit.
Kdy jindy než v neděli?
K obhajobě všech milovníků alkoholu třeba dodat, že v devadesátých letech 19. století jedou Spojené státy americké v rytmu šestidenního pracovního týdne. A tak je neděle jediným dnem, kdy si může běžný tvrdě pracující občan zajít v klidu na skleničku. Popíjení v hospodách v průběhu pracovního týdne reguluje bezpočet lokálních městských vyhlášek, neděle je dnem, který je pro majitele barů a hospod nejvýnosnějším v celém týdnu.
I nedělní popíjení nakonec sešněrovaly takzvané sabatové vyhlášky omezující otevírací dobu, sváteční den je však pořád nejlepší příležitostí k pití. Proto byl Rainesovi, který se propracuje na post senátora za stát New York, trnem v oku.
Fascinující historie prostituce v Americe Prostitutky dělaly společnost americkým pionýrům i zlatokopům, to v Americe se zrodilo označení pro čtvrtě s červenými lucernami. Sociálně reformátorské hnutí však prodavačky sexu vyhnalo z relativního bezpečí nevěstinců na ulici, shrnuje historii prostituce v USA spisovatelka Melissa Gira Grantová. |
Jen v katastru města New York fungovalo v roce 1895 na osm tisíc barů nejrůznější kvality. Na stávajících 3,5 milionu obyvatel to vlastně nebylo tak drastické číslo. Jenže Raines je všechny vnímal jako špatně osvětlené a zapáchající špeluňky, vydýchané stísněné prostory zasmrádlé potem, kouřem a pivem. Uvnitř neviděl odpočívající pracující, ale tuláky, neschopné zloděje, věčné povaleče, námořníky bez lodí, žebráky a mrzáky.
Co s tím? S nemalou podporou venkovských republikánů z Albany, a mimochodem i sedmatřicetiletého Theodora Roosevelta, budoucího prezidenta, navrhl velmi přísný soubor zákonů, které měly společenský nešvar náleven a opilců definitivně vymýtit.
My vám to pití znechutíme
Prvním krokem bylo jednotné a skokové navýšení ceny hostinské licence. Jednoroční povolení k provozování baru vzrostlo na osm set dolarů, což byl trojnásobek pro podniky s širší nabídkou alkoholických nápojů a desetinásobné navýšení pro pivnice. Pak tu byl přísný zákaz provozování takové živnosti ve vzdálenosti dvě stě stop od kostelů, škol a městských úřadů. Také se zvýšila věková hranice pro pijáky, šestnáctiletí už měli smůlu, v baru vám směli nalít až od osmnácti let.
Zrušen byl i zavedený institut zlaté hodinky. Tedy první hodiny po sobotní půlnoci, kdy podniky mohly začít obsluhovat nedělní hosty, což byl pravděpodobně největší důvod, proč v neděli časně ráno byla spousta lidí namol. Tím však Raines neskončil, plán na vykořenění veřejné opilosti měl skutečně promyšlený.
Muž, který ctil Bibli. Johnu Rainesovi se však konzumenti alkoholu a majitelé putyk vysmáli.
Majitelům hospod a barů například zakázal po otevření zatahovat záclony u oken. Jen ať každý vidí, kdo tu páchá společenský poklesek. Zároveň to usnadňovalo patrolujícím policistům dohled nad plněním zákona a dodržováním otevírací doby.
Chybět samozřejmě nesměla ani bloková daň, uvalená na dovoz pálenek do města New York. A drobným, leč podstatným detailem byl zákaz podávání občerstvení k nápojům zdarma. Bylo totiž běžné, že provozovatelé barů lákali zákazníky na chleba, sušenky, sýr a cibuli „na účet domu“.
Tato obsáhlá legislativa nazvaná Rainesův zákon vešla v platnost 1. dubna 1896. A nebyl to apríl.
Ulice jsou zase příkladně čisté
Novináři se předháněli v hodnocení dopadů zákona na život ve městě. Jedni chválili výrazné zlepšení klidu a pořádku, druzí varovali před „kulturním konfliktem národních proporcí“. Zákon totiž tvrdě dopadl hlavně na německé a irské imigranty, ale už ne na zabydlené středostavovské protestantské měšťany.
Řada lepších podniků nabízejících alkohol totiž stála mimo záběr Rainesova zákona. Například restaurace, kam chodila místní honorace na nedělní rodinné obědy. Nebo na uzavřené společenské kluby, kam se „pánové s vysokými klobouky“ zastavovali na skleničku dobré whisky celý týden. A nikdo vám také nebránil objednat si celou láhev na hotelový pokoj.
A právě z těchto výjimek se začal rodit vychytralý odboj proti Rainesovu zákonu.
Barmani se nechtěli podávání lihovin v ekonomicky nejvýhodnější den vzdát, a tak pohotově zareagovali vytvářením vlastních společenských klubů. Už v dubnu se na ně transformovaly stovky zvedených podniků. Bez konkrétních čísel dobový The Times uvádí, že se počet klubů zdesetinásobil. Pít se tu mohlo pořád a člena z vás udělala kartička za pár centů.
Bordelmamá a jejich holky. Montreal býval centrem prostituce |
Štěstí opilců však netrvalo dlouho, po šesti měsících byla přijata nová doplňující vyhláška, která definovala právní limity. Klub musí mít stanovy, zakládací listinu, program, vložený kapitál, být členem asociace klubů a pevný seznam členů. A aby někoho nenapadlo podvádět tím, že svou kořalnu přejmenuje na hotel nebo restauraci, byl jasně popsán i závazný „standard“. Skutečný hotel musí disponovat nejméně deseti pokoji a restaurace musí být schopna podávat v průběhu celé otevírací doby pokrmy hostům.
Vítězství abstinence se přesto nekonalo.
A zrodily se hampejzy
Hostinští a barmani obvykle zareagovali tím, že si pronajali suterén nebo celé patro domu nad svým podnikem a velmi nenáročně tu zbudovali desítku „hostinských pokojů“. V podstatě to byly jen kumbály na košťata, úzké místnůstky oddělené tenkými přepážkami, kam se sotva vměstnala rozvrzaná postel. Ale liteře zákona tím bylo vyhověno. A zase se vesele pilo dál. Celý týden.
Těmto doupatům se přezdívalo Rainesovy hotely. V průběhu šesti měsíců jich ve městě vzniklo 1 500, z toho 800 jen v Brooklynu. Konzervativní republikáni se tehdy radovali, protože se ulice New Yorku viditelně pročistily. Pouliční šejdíři a šmelináři, různí podvodní hráči a skořápkáři, vykladačky karet se vytratili z bulvárů. Temné a špinavé průchody, ve kterých dřív postávaly prodejné holky, zely prázdnotou.
Štěstí moralistů však netrvalo dlouho. Skončilo s prozřením, že se všechny nelegální aktivity, dosud jakžtakž dozorované uniformovanými muži zákona, přesunuly do pokojů Rainesových hotelů.
Podle neoficiálních údajů z roku 1902 se počet prostitutek v obvodu města proti očekávání ztrojnásobil. Aby ne, pro svou živnost získaly to nejlepší zázemí. Už žádné muchlování v uličkách, ale pěkně na posteli v hotýlku. Milostná dostaveníčka nesezdaných párů a „salónky k pořádání orgií“ našly svůj úkryt. Zrovna tak dobře si začaly vést ilegální herny, doupata krbaníků a sázkové kanceláře.
Zločin se přesunul z dohledu bohabojných Američanů za zdi domů a bylo to nakonec horší.
Specialitou dne je cihla
Carrie Nationová vymítala alkohol se sekerou v rukách |
Barmani dokázali vyběhnout i s vyhláškou o restauracích. Začali podávat hostům stravu, příhodně označovanou jako Rainesovy sendviče. Zvláště nechutné a nestravitelné kousky pilinami a plísní prokvetlého bílého chleba, proložené zeleným plátkem polosyrového masa. Ne, skutečně se neočekávalo, že je někdo soudný bude jíst.
Ale po příchodu do podniku jste si tuto pochoutku objednali proto, abyste k ní mohli dostat svou láhev piva. A pak třeba dalších deset. Sendvič byl z prosté definice kuchyňsky připraveným pokrmem, nebyla to jen sušenka nebo plátek sýra. A tak talířek s touto obludností před vámi na stole ospravedlňoval, že nasáváte v pondělí ráno nebo v neděli před obědem. Rázem jste byli hostem v restauraci a v ní se to smělo.
Hostinští obvykle na začátku týdne vyrobili jednu sadu takových sendvičů a vydrželi s nimi až do neděle. Dosud nerozložené organické kousky pak zužitkovali v sendviči na další týden. Na kvalitu si pochopitelně nikdo nestěžoval, nešlo tu o jídlo.
Rázní irští hospodští šli ve svém vzdoru ještě dál, nabízeli pijákům mezi dvěma plátky okoralého chleba položenou cihlu. Ano, cihlu. Je to přece sendvič a host si ho objednal, ne? Oni přeci nebudou posuzovat apetit a stravovací návyky svých platících zákazníků.
Raines pochopitelně připravoval odvetu v podobě dalších doplňujících dodatků a vyhlášek, ale už pro ni nenalezl oporu ve veřejném mínění. Diktát toho, jak by mělo vypadat optimální menu, nebo jak má být vybaven hotelový pokoj, se všem zajídal.
Konec nesmyslného zákona přiblížil prohibici
Proti dalšímu posílení zákona se postavili sdružení výrobci piva a lihových nápojů z celého státu. Ve špeluňkách se totiž jejich alkoholické nápoje ředily a oni tím přicházeli o část zisků. Nehledě na nepříjemně vysoké daně. Proto pohrozili, že do Rainesových hotelů přestanou dodávat zboží, dokud si v tom radní neudělají pořádek.
Stěžovali si i policisté, kteří ztratili přímý kontakt s kriminálním světem. V pochybných hotelích nevalné pověsti se rodil organizovaný zločin a oblastní gangy, zárodky budoucích mafií, aniž by se zločinnost reálně omezila. Prevence kriminality prakticky selhala, protože z podivných hotelů a restaurací vybublala na světlo ulice už hotová věc.
A pochopitelně, plné zuby Rainesova přístupu měli i prostí lidé, jimž variace na „jeden zákon pro chudé, druhý pro bohaté“ nevoněla. V roce 1907 byla zrušena vyhláška o povinném podávání pokrmů a definice počtu hotelových pokojů se z newyorské legislativy vytratila o deset let později.
Rainesův zákon nedokázal porazit opilce, ale abstinenční hnutí neprohrálo. Právě neuspokojivý výsledek newyorského experimentu s prosazováním řízené abstinence a omezením provozu náleven položil základ budoucí plošné, velké prohibici.
Politici v čele s Johnem Rainesem bohužel nepochopili cennou lekci, neseznali, že snaha o potírání alkoholu nebývale nastartovala zločinnost. Američané se nechtěli zříci své skleničky za žádnou cenu a budoucí Volsteadův prohibiční zákon z roku 1919 všechny velmi bolel.
