Ve vesničce Terchová nedaleko Žiliny na severu dnešního Slovenska bylo onoho 25. ledna 1688 veselo. Aby ne, vždyť křest novorozence je vždy důvodem k radosti. Kněz Michal Smutko toho dne křtil jistého Juraje – Juraje Jánošíka. Chlapec vyrůstal na samotě v kopcích, které se říkalo U Jánošů.
V relativní chudobě, ale poklidu oslavil i své osmnácté narozeniny. Jeho další život se však v těch časech začal lámat. Z mladíka se měl stát voják i psanec.
Slovenskem, tehdy jedné z hlavních částí rakouského Uherska, zmítala rebelie proti vládnoucím Habsburkům. Lidem se nedařilo dobře, sužovala je bída a poddanské povinnosti vůči vrchnosti. Nespokojenost chudého obyvatelstva vygradovala zformováním odbojného vojska pod velením knížete Františka II. Rakocziho.
Do něj se nechal naverbovat i mladý Juraj. Přibližně dvouletou službu u povstaleckého vojska ukončila bitva u Trenčína, kdy habsburské císařské vojsko rebelii potlačilo a získalo na slovenském území opět nadvládu. Jánošík boje přežil a vrátil se na rodnou samotu. Ovšem ne na dlouho.
Za krátký čas vstoupil, byť byl možná donucen, do řad rakouského vojska. Zařadili ho do vězeňské služby na bytčanském zámku, kde si za mřížemi odpykával trest dlouholetý vůdce jisté zbojnické bandy Tomáš Úhorčík. Ten loupil na západním a severním Slovensku, ale také v Polsku či na Moravě.
Oba muže spojovaly stejné politické ideály a sympatie k rebelům.
Kapitán s valaškou
Jánošíka jeho rodiče z císařské vojenské služby brzy vykoupili, následně se z věznice podařilo uprchnout i Úhorčíkovi. Zkušený zbojník brzy svého nového přítele Jánošíka, který dost možná měl v jeho útěku svoji roli, v jeho rodné vsi navštívil a přemluvil ho, aby se připojil do jím obnovené loupeživé bandy.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Zbojníci v té době nutně nebyli jen asociální skupinkou zlodějů a vrahů. Měli své magické rituály, mezi něž patřila třeba zbojnická přísaha. Tu Jánošík složil koncem září roku 1711. Na podzim následovala Jánošíkova první loupeživá výprava – vedla na Moravu, odkud si banda dovezla plátno na zbojnické košile.
Netrvalo dlouho a zbojnický kapitán Úhorčík se oženil, své druhy opustil a pod novým jménem Martin Mravec se usadil v obci Klenovec, kde – jaký to paradox – bude sloužit jako strážník. Loupeživá banda tak hledala nového kapitána. Z několika kandidátů si zvolili chytrého a mírného Jánošíka. Od chvíle, kdy byl pasován, nosil kapitánskou valašku a všichni ho museli poslouchat.
Zbojnickou partu tvořilo přibližně dvacet druhů, kromě Slováků též Poláci. Banda okrádala bohaté kupce, faráře, zemany i obchodníky. O kořist se dělili mezi sebou, ovšem zlato či stříbro občas darovali i obyčejným lidem z kraje, často výměnou za jisté služby. Někteří jim třeba opatřovali potraviny či střelivo. Prsteny zbojníci rozdávali mladým dívkám a děvečkám, jejich popularita se tak postupně zvyšovala a do party se chtěli přidávat další a další mladíci. Většinou ale byli odmítáni.
Zbojníci měli i své oblíbené krčmy, kde po úspěšném lupu pořádali divoké pitky. Hospodští o nich dobře věděli, co jsou zač, ale neprozradili je. Však také za své mlčení často dostávali i zaplaceno.
Zrada zbojnického kumpána
Jánošík zbojničil od podzimu 1711 do prvních měsíců roku 1713 a právě i díky jeho ochotě podělit se o kořist s chudými lidmi vzniklo ono proslavené tvrzení, že „bohatým bral a chudým dával“.
Poprvé měl mladý zbojník namále už v roce 1712. Tehdy jej i spolu s jeho bývalým zbojnickým kapitánem Úhorčíkem, ke kterému Jánošík často chodíval na návštěvy, zatkli po přepadení banskobystrických kupců. Za živého lapku se tehdy vyplácela odměna 50 zlatých, za mrtvého jen 25. Kvůli přímluvě jistého vysokého úředníka a sympatizanta s rebely byli nakonec oba muži propuštěni.
Zbojnická přísaha„Přísahám věčnému Bohu, Svaté Trojici, panence Marii, všem božím svatým, že svých druhů nezradím, neoklamu a neopustím ani ve štěstí, ani v neštěstí. Tak mi pánbůh pomáhej.“ |
Jenže cejch psance už Jánošík nemohl smazat a úřady se po dalších jeho loupeživých eskapádách rozhodly znovu zakročit. To, že Jánošíka mohou drábové při troše štěstí najít u Úhorčíka v Klenovci, udal úřadům jistý Mikuláš Šustek, někdejší Jánošíkův zbojnický kumpán. Sám Šustek si tím ale život nezachránil, o něco později byl v Žilině lámán v kole a popraven.
O jeho zradě Jánošík tenkrát nevěděl a dokonce mrtvé tělo svého bývalého spolubojovníka v noci po popravě sundal z popravčího kola a pohřbil.
Krutá smrt zrodila legendu
Do Klenovce si poté pro Jánošíka a Úhorčíka přišlo 30 drábů. Soud se konal 16. března 1713. Jánošík odpovídal chytře, soud se snažil zmást, aby neprozradil kumpány. Obžaloba žádala trest nejpřísnější, navrhovala napíchnutí na kůl, pověšení na hák nebo smrt lámáním v kole.
Anarchista, který málem zničil Citibank Takový životní příběh by nevymyslela nejbujnější scénáristova fantazie. Anarchistický bankovní lupič, psanec, přítel André Bretona, falšovatel, který se celý život živil jako zedník. Jeho padělky položily na kolena Citibank, falešnými doklady a penězi zásoboval revoluční gerily po celém světě, unesl z vězení šéfa Černých panterů, chystal únos nacisty Klause Barbieho. Dnes vede Lucio Urtubia život nenápadného penzisty v Paříži. |
Soud ten samý den rozhodl, že Jánošík má podstoupit lehké a následně těžké mučení, což představovalo pálení kůže, zapichování žhavých jehel za nehty a trhání nehtů nebo natahování na skřipec. Druhý den vynesl soud verdikt, jehož zápis se dochoval dodnes: „Protože obžalovaný Juro Jánošík zavrhoval přikázání božské i zákony světské a před dvěma roky se dal na zboj, kde se svými druhy na cestách lidi zastavovali a o majetek připravili, pána pátera z Domaniže postřelili a bezbožně zamordovali a i jinších zlých skutků se dopustili, pro takové zlé účinky mu má být levý bok hákem prohnatý a za zločiny bude za žebro zavěšený.“
Trest, při kterém odsouzený pomalu umírá, byl vykonán téhož dne.
Jánošík se postupem času stal sociálním hrdinou, jehož pověst nabývala na velikosti se staletími. Lidovou fantazií mu byly přisouzeny i nadpřirozené schopnosti, jeho podobizny zdobily snad každou krčmu v regionu.
Národním hrdinou Slováků je dodnes. Nad rodnou vsí se tyčí jeho velká stříbrná socha a točí se o něm filmy, ten poslední je z roku 2009.
