„Nebavím se s ním. Je to ďábel, pes je lepší než on,“ řekl v roce 2002 redaktorovi listu The New York Times pan Zablon Simentov v hlavním městě Kábulu. Novináři nechtěl líčit obecnou situaci ve městě, nechtěl mluvit o svízelné době. Jeho zájem se soustředil na jednoho jediného člověka v dramatickými událostmi rozervané metropoli. Na jeho souseda, pana Izáka Leviho.
A posedlá nevraživost byla vzájemná. Svou návštěvu Simentova soka popisoval redaktor slovy jako z potrhlé komedie o lidských slabostech: „Pan Levi, zatímco vykukoval z okna, aby se přesvědčil, zda jeho Nemesis nenaslouchá, vynesl na adresu Simentova sveřepý ortel: Je to zloděj a lhář.“
Zatímco se kolem nich tyčila a zase hroutila vláda Tálibánu, byli dva poslední židé v Kábulu zcela zaneprázdnění svou vlastní válkou.
Vše začalo sporem o Tóru
Židovská komunita a judaismus mají v Afghánistánu dlouhé kořeny, zmínky sahají do sedmého století. Ve čtyřicátých letech žilo v Kábulu čtyřicet tisíc Židů, prosperovali jako obchodníci s koberci nebo provozovatelé směnáren. Historie je to však spletitá, dotčená exody afghánských Židů do Izraele, Velké Británie a Spojených států po druhé světové válce, zesílenou emigrací kvůli mudžahedínským válkám a válečné intervenci Sovětského svazu.
Když se se v roce 1996 chopil vlády Tálibán, zbylo v Kábulu jen pět židovských rodin. Nakonec v něm zůstali dva známí židé, pan Simentov a pan Levi.
Bylo to vlastně tak, že pan Levi byl starousedlík, pan Simentov se k němu do malinké synagogy v roce 1998 přistěhoval. Na začátku se zdálo, že budou žít pospolu a chránit se před strastmi a ústrky doby zacloněné nadvládou islamistů. Netrvalo to však dlouho.
Sváry začaly, když pan Simentov Levimu nabídl, že mu pomůže utéct z Kábulu do Izraele za zbytkem někdejší kábulské židovské komunity. Prý i proto, že pro starého muže, jako je pan Levi, je v Kábulu příliš chladno. Taková prachsprostá léčka! Tak podlá lest! Aspoň pro pana Leviho, který údajnou intriku ihned prohlédl: Simentovi jde o to, aby se zmocnil jeho synagogy.
Měl to Simentov v plánu? Nikdo si již nemůže dělat ambice, že celý příběh vášnivých třenic a handrkování rozplete. Pravdou je, že Simentov několik věcí ze synagogy, svitek Tóry, náhrdelník a pár náušnic, opravdu odnesl. Prý aby je ukryl před tálibánci. Prý jednal jménem, z pověření emigrantské komunity v Izraeli.
Tak blízko, tak daleko
Následovaly tragikomické orgie permanentních naschválů, hádek, urážek, drbů a udávání. A nezůstalo u sporů doma, v synagoze, kde každý z mužů obýval jeden její konec. Levi se obrátil přímo na tálibánského ministra vnitra a Simentova v dopisu obvinil nejprve z loupeže, a když to nestačilo, též ze špionství. Simentov naopak podle The New York Times udal Leviho z provozování nevěstince, ačkoli podle listu Foreign Policy ze stejného byznysu obvinil Levi Simentova. Je to zamotané.
Hassan Aboud: příběh velitele IS byl plný násilí a peněz Život kameníka a působení v džihádistickém podzemí, kariéra povstaleckého velitele i válečného komentátora. A též střídání spojenectví, prospěchářství, vendeta, zabíjení bývalých spolubojovníků. Teror. Příběh Hassana Abouda, který jako jeden z velitelů Islámského státu zemřel počátkem března 2016, nesl mnoho z prvků syrské tragédie. |
A není toho málo. Levi měl konvertovat k islámu, což jeho soused nechtěl akceptovat. Podle Leviho ho naopak Simentov z přijetí islámu očerňoval u jeho ženy v Izraeli. A nejen to. „Mojí manželce namluvil, že jsem si tu vzal jinou ženu. A proto se na mě teď moje žena zlobí,“ líčil Levi v roce 2002 stanici Svobodná Evropa. „Neustále lže, pořád jen lže,“ namítal Simentov, „ten špinavý dědek se nemyl celých šest měsíců, říkám vám, celých šest měsíců.“
Jako by ti dva žili z energie, kterou jim vzájemné napadání se, kdo si začal a kdo nastrojil jaký úskok, dávalo.
Simentov Leviho obvinil u úřadů z praktikování černé magie, což bylo chytré, protože čarodějnictví zapovídá jak judaistická, tak islámská víra. Izák Levi, který ženám prodával jakési amulety pro podporu otěhotnění, nato obdržel návštěvu obávané tálibánské mravnostní policie. A onen příběh není jen roztomile komický – pan Levi byl bit.
Jejich spory byly nekonečné. Jejich muslimští sousedé celou epopej sledovali podle listu Irish Times se směsicí pochopení a pobavení. V noci je bývalo slyšet, jak na sebe křičí, jak chrlí urážky a obvinění z nemorálnosti, zrady, z podvádění a věrolomnosti. Byli svého druhu partnery, kteří se nenávidí – a potřebují.
Jenže čím dál víc potřebovali i úřady. V kancelářích tálibánských soudů a správních orgánů se vršily hromady jejich vzájemných hanopisů. A pak pohár přetekl, úřady se rozhodly nekonečné hašteření a vyrušování utnout. Pan Levi i pan Simentov skončili ve vězení.
Příběh bohužel opravdu není jen kuriózní čtverylka plná slabomyslných úsměvných svárů. Oba muži vypověděli, že je dozorci mlátili gumovými kabely, nutili je přijmout islám. „Řekl jsem jim, že jsem žid. Že když mě rozřežou na kousky, nekonvertuji,“ líčil redaktoru The New York Times v roce 2002 Izák Levi, zatímco ležel na podlaze, aby novináři dramaticky zpodobnil, jak byl při mučení vyčerpaný. „Mlátili mě kabely a kalašnikovem,“ potvrzoval též Simentov.
Ve vězení nakonec oba muži, které spojovala nejen víra, ale též dětinská nenávist, nezůstali. Protože jejich hádky a sváry pokračovaly i za mřížemi, a protože šly tak moc na nervy tálibánským dozorcům, byli nakonec z vězení vyhozeni. Raději je pustili zase ven.
Kde je Tóra?
Popravdě, kvůli absurditě urputných sousedských rozmíšek dostávají záblesk racionality i slova někdejšího ministra vnitra islamistických fanatiků Khairullaha Khairkhwy. „Ano, pamatuji si je. Dělali mi spoustu potíží,“ uvedl letos redaktoru listu Foreign Policy. „Neodešli kvůli nám. Nemohli se vystát mezi sebou. Nenáviděli se. To nebyla naše věc.“ Tak docela nad věcí však tálibánské úřady nebyly, pan Levi tvrdil, že byl „kvůli tomu špinavému psu“ vězněn celkem pětkrát, pan Simentov si počítá čtyři pobyty za mřížemi.
Tálibán však do celého rozmáchlého příběhu zasáhl ještě jinak. Když už se totiž do obtěžujících malicherností groteskního sousedského páru musel pustit, rozhlédl se – a našel Tóru, vyvedenou na prastaré jehněčí kůži. A vycítil, že může mít pěknou cenu. Tak ji úřady zabavily.
Její hledání se pak stalo dalším životabudičem obou pánů. I když se zdá, že víc energie věnovali muži tomu, aby své rozmíšky a nenávist drželi ve vysokých otáčkách. A dařilo se jim to až do roku 2005. Tehdy pan Levi zemřel. Úřady nejprve měly v hledáčku jeho věčného soka, nakonec se podle listu The Guardian zjistilo, že pan Levi odešel přirozenou smrtí.
A pan Simentov?
Jsem lev Afghánistánu
Snaží se najít Tóru. A není sám, zajímají se o ni i jiní lidé než svérázný poslední žid v Kábulu. Kde Tóra je, se snažili vypáčit i Američané na základně Guantánamo právě z Khairkhweho. „Ptali se mě na ni asi čtyřicetkrát,“ líčí. Proč? Možná kvůli tomu, že je to významná věc pro početnou populaci afghánsko-židovských emigrantů v New Yorku? „Mučili mě kvůli tomu, Židé berou tuto věc velmi vážně. Takže se mě na to na Guantánamu opakovaně ptali,“ říká.
Tvrdí však, že její osud nezná: „Pamatuju si jen na to, že ji vzal můj náměstek.“ Odvezl ji prý do Kandaháru. Dál se nic neví.
List Foreign Policy s odkazem na odborníky píše, že nejspíš skončila na černém trhu. A státu Izrael, který je velmi aktivní ve slídění na trzích a skupování židovských památných spisků, se ji nepodařilo najít a koupit. „Podle mě je velmi nepravděpodobné onen artefakt vyhledat. Ztratily se mnohé věci z oné doby. Hlavně z období, kdy Tálibán padl a do země vstoupily západní síly a z chaosu těžili obchodníci na černém trhu,“ říká Waheed Muzhda, kábulský analytik a někdejší činitel Tálibánu.
Zablon Simentov se víry, že Tóru vypátrá, nevzdává. Stala se z něj, díky rozmíškám s jeho židovským souvěrcem v tálibánských kulisách, svého druhu celebrita. „Každý tady na ulici zná Zablona. Je velmi nápadný a někdy velmi cholerický. Ale je s ním sranda,“ řekl redaktoru Foreign Policy jeden z obyvatel čtvrti u Simentovy synagogy.
Ta z neklidných let vyšla pošramocená. Téměř ji zničily výbuchy náloží na dvou náklaďácích, které byly určeny německé ambasádě. „Cítil jsem, jak se třesou zdi,“ popisoval letos na jaře Simentov serveru Bild a dodával, že synagogu mu pomohli opravit mladí muslimové. „Jsem moc rád, že mě moji muslimští přátelé tak moc podpořili. A doufám, že mě přijede navštívit víc Židů z celého světa. Zatím urgentně sháním pro svou synagogu Tóru.“
Popírá, že by ta, kterou Tálibán uloupil, měla cenu mnoha milionů dolarů. „Byla jen velmi hodnotná pro nás židy,“ říká.
Silám NATO vedeným americkým státem vyčítá, že selhaly a nepovedlo se jim vytvořit mír a bezpečí bez tálibánské hrozby. „Je lepší vidět psa než Američana,“ řekl agentuře Reuters v roce 2013. Právě obnovení režimu Tálibánu, který nyní kontroluje polovinu země, se obává.
Odejít však za svou ženou a dvěma dcerami do Izraele nechce. „Nemluvím židovsky. Jsem Afghánec. Proč bych měl žít v jiné zemi?“ ptá se. A v jiném rozhovoru pro NPR dřív prohlásil: „Cítím se jako lev Afghánistánu.“
