Závod jste jel v týmu legendárního Švýcara Rona Fischera. Kdo další byl v týmu?
Všechno to byly legendy divoké vody: Raphael Thiebaut a Stephane Pion z Francie a Francesco Salvato z Itálie.
V čem byl vlastně sjezd nejnebezpečnější?
Napočítali jsme, že dohromady máme v týmu přes 110 let zkušeností a všichni jsme se zároveň shodli, že toto je nejnebezpečnější řeka, co jsme kdy jeli. Langu Khola je velmi odlehlá, začíná kousek od hranic Nepálu s Tibetem, my končili na řece Karnali poblíž hranic s Indií. Možnosti záchrany a pomoci jsou velice omezené, 90 procent času jste ve velice hlubokém kaňonu, z něhož se vlastně nedá vylézt a vlastně není ani kam. K nejbližšímu malému letišti to může být dva týdny chůze, kolem jsou šest tisíc vysoké hory a jen malé stezky. Langu protéká extrémně odlehlým a nepřístupným územím.
Co řeka samotná?
Na většině toku měla klasifikaci WW 5 (WW6 se již považuje za vodu, která se nedá sjet - pozn. red.). Uzavřené stěny kaňonů komplikovaly prohlížení vody a řeka byla plná sifonů, tedy míst, kde voda teče někam pod kameny a vytéká až za nimi. Takovému místu se samozřejmě musíte vyhnout, nicméně my jsme mezi nimi kličkovali každý den. I samotné přenášení peřejí, které nešlo sjet, bylo náročné vzhledem k nestabilním svahům, kde hrozily laviny. K tomu všemu připočtěte noční teploty hluboko pod nulou.
Celá expedice musela být nesmírně fyzicky náročná. Připravoval jste se na ni nějak speciálně?
Moje příprava spočívala v každodenním pádlování a běhání v Norsku, kde jsem si na expedici vydělával jako instruktor kajaku. A byla to ta nejlepší příprava. Ke konci sezony již byla dost zima, takže i testování materiálu a výbavy probíhalo v autentických podmínkách. Na expedici jsme opravdu všichni byli dost vyčerpaní. V noci je zima, přes den pádlujete kolem šesti hodin a musíte být pořád velice pozorní.
Kolik nákladu vaše lodě vezly?
To je další problém, najít rovnováhu mezi dostatkem jídla a jeho váhou. Všechno jídlo jsme museli přinést přes hory, naše lodě měly kolem 50 kilogramů, což velice stěžuje jejich ovládání. Mimochodem, všichni jsme zhubli kolem šesti kilogramů.
Expedice Langu Khola 201218. října - 22. listopadu - první kompletní sjezd od hranice tání až po první most v Chisapani - prvosjezd několika těžkých celodenních úseků Langu - prvosjezd Mugu Karnali od soutoku - jedna z nejdelších a nejkomplexnějších expedic na divokou vodu v posledním desetiletí Obtížnost - nejvyšší obtížnost WW 4-5 - složitá přenášení nejetelných peřejí - lavinová pole, extrémně studená voda, nízké noční teploty - absolutní odkázanost sama na sebe Trek - délka: kolem 100 km - doba: 9 dní - tři vysokohorská sedla přes 5000 m.n.m - nejvyšší dosažený bod: 5 500 m.n.m. Divoká voda - nástupní místo: 4 530 m.n.m - konec: Chisapani, 190 m.n.m. - převýšení 4 340 m |
Po oné stokilometrové cestě nahoru jste si táhli vše sami?
Bez úžasných šerpů bychom se k řece nikdy nedostali. Člověk je musí opravdu obdivovat. Měli jsme jich s sebou celkem devět a po devíti dnech treku jsme mezi nimi našli mnoho kamarádů.
Co jste museli cestou překonat?
Tři sedla vyšší než pět tisíc metrů, nejvyšší mělo pět a půl. To bylo fyzicky velice namáhavé a my měli jen málo času na aklimatizaci. Jen samotný kajak váží kolem 20 kil, k tomu jídlo na 20 dní, stany, veškerá vodácká a vysokohorská výbava a to samé ještě jednou pro šerpy, kteří se po našem nasednutí na řeku vraceli zpět.
Kolik jste nesli na zádech?
My jsme si nesli na zádech osobní vybavení a fotografickou výbavu, tudíž každý kolem patnácti kilogramů. Šerpové nesli kvůli kajakům o dost více a za to jim patří velký obdiv a uznání, opravdu nešlo o vycházku. Francesco začal trpět vysokohorskou nemocí a jeden z našich nosičů se musel dokonce hned druhý den vrátit kvůli nevolnosti dolů.
Jinou šanci stejně nemáte: jen pokračovat
Dostavil se moment, kdy jste si řekl, že toho máte opravdu dost?
Bylo jich více, ale člověk se je naučí rychle zahánět. Stejně není jiná možnost než pokračovat dále po proudu. Jeden z nejtěžších momentů přišel hned po prvním dni na vodě, kdy jsme protáhli jízdu a zašlo nám slunce. Za soumraku jsme vystoupili, ale během minuty na nás všechno zmrzlo a my přestali cítit ruce. Všechno vybavení jsme měli v lodích a kolem bylo jen minimum dříví na oheň. To bylo peklo.
Přidáte ještě jeden?
Asi po týdnu na vodě jsme se dostali do velice strmého a extrémně obtížného kaňonu, tři dny jsme postupovali jen rychlostí kolem pěti kilometrů za den, což bylo náročné a frustrující, protože nás čekalo ještě kolem 400 kilometrů po řece.
Co nejdramatičtějšího jste museli v rámci expedice řešit?
V jednu chvíli najel Stephane jeden "skok” o něco více do strany a spadl přímo pod něj, kde zůstal ve vývaru vracející se vody. Po několika marných pokusech musel opustit kajak a vyplavat, což je v tomto terénu dost riskantní. Jedním z nejnepříjemnějších okamžiků byl moment, kdy nám člen týmu zmizel v nepřehledném úseku za kamenem. Já již byl dole, slyšel jsem nouzové pískání a najednou kamarád vyjel úplně odjinud než my ostatní, naštěstí naprosto v pořádku. Bylo toho více, nicméně mám za to, že se nám všechny potencionálně dramatické scénáře podařilo řešit ještě předtím, než se rozvinuly.
Nakonec jste 540 kilometrů zvládli za 19 dní. Jak vypadal váš běžný den?
V Nepálu se brzo stmívá a rozednívá se až kolem sedmé ráno. Máte proto skoro dvanáct hodin tmy, slunce zapadá kolem půl páté. Po západu slunce začalo zvláště ve vysokých nadmořských výškách velice brzo mrznout, což vše ztěžovalo. Vstávali jsme kolem sedmé, rozdělali oheň na vaření a uvařili čaj na zahřátí. Pak přišla na řadu snídaně v podobě tsampy, tradiční tibetské pražené namleté obilniny zalité vodou.
Pak jste se vydali na cestu. Kolik hodin denně jste tak v kajaku vodě trávili?
Kolem šesti, asi v devět jsme vyrazili, kolem poledne si dali krátkou zastávku na sušenky. Po třetí hodině jsme již hledali místo na kempování, pak rozdělali oheň na vaření a postavili stany. K večeři jsme mívali hlavně rýži, v nejnáročnějších dnech sušená jídla. To bylo něco jako sváteční pokrm.
Co jste vlastně vezl s sebou?
Hodně jsem přemýšlel o každé věci, byli jsme opravdu minimalisté. Vsadil jsem na vlněné oblečení Devold, dalším nepostradatelným vybavením byl suchý oblek Kokatat. Je to vlastně kombinéza, která je naprosto nepropustná a zároveň dýchá, tudíž z ní i po náročném dni lezete suchý. Vše bylo v suchých vacích Watershed.
Zažil jste už něco podobného? Dá se to vůbec s něčím srovnat?
Nejpodobnější byla expedice na Thule Bherri v Nepálu v roce 2010. Tam jsme na nástupní místo letěli, řeku jsme pak jeli pět dní. Nicméně kolem Thule Bherri vede po většinu času karavanní stezka, byť uzoučká, což u Langu není. Langu se s něčím srovnává velice špatně. Karnali je nejdelší řekou Nepálu a nám se jako prvním podařilo sjet její asi nejdelší větev od hranice tajícího ledu až skoro k hranicím s Indií. To z této expedice dělá potenciálně nejdelší prvosjezd v Nepálu.
A nejvíc emotivní okamžik?
To je jasné: když jsme po měsíci chůze a pádlování uviděli silniční most v Chisapani, kde jsme měli vysednout. Je to zvláštní, za zatáčkou v džungli se najednou objeví veliký most a vy víte, že jste to zvládli. Ten pocit byl opravdu úžasný.
