Ke koloritu amerických metropolí patřili stejně neodlučně jako třeba čističi bot, postávající drožky s frkajícími koňmi, ručně tažené drkotavé vozíky trhovců se zeleninou, prodavači sirek nebo umazaní chlapi s putnami na zádech, roznášející po bytech uhlí. Byli všudypřítomní v ruchu ulic, postávali kolem nároží a na všech větších křižovatkách a přitom jakoby zůstávali neviditelní.
Kdo? Kluci prodávající noviny. V otrhaném nebo vyspravovaném oblečení po starších sourozencích, s čapkami švihácky naraženými do čela, někdy dokonce se špačkem z chodníku sebraného doutníku v koutku úst. Malí velcí kameloti, ti největší nejmenší dříči velkoměst.
Jejich věk se většinou ani nedá vyjádřit dvouciferným číslem. V podpaží nesou objemný svazek novin, občas jedním složeným výtiskem zamávají nad hlavou, aby pak „mužně hlubokým“ hlasem do okolního ruchu zahalekali nějaký zajímavý titulek, šťavnatou novinku z nejčerstvějšího vydání.
Ne že by se zrovna v tomto konkrétním čísle psalo o velké bankovní loupeži, pikantním skandálu z mezinárodního hotelu, krachu na burze nebo vlakovém neštěstí… ale kluci už věděli, jak si zvýšit prodej. S procházejícími gentlemany v cylindrech a fracích měnili nabízené noviny za pár drobných mincí, pronesli pár naučených světáckých frází a pak hbitě mizeli k další štaci, další zastávce na své každodenní prodejní trase.
Jen v New Yorku byste takových malých dělníků ulice napočítali na konci devatenáctého století na osm tisíc. Dílem proto, že pouliční trafiky a novinové stánky tehdy ještě neexistovaly, stejně jako doručování novin s ranní poštou. Změna systému ani nebyla žádaná, protože vám opravdu stačilo jen vyjít na ulici a nějakého dětského prodavače novin jste hned zahlédli. Jen abyste po zakoupení tisku onoho tvorečka, lidský automat na prodej novin, pustili ze zřetele. Ostatně, oni prodavači si byli vzájemně podobní a naprosto zaměnitelní.
Děti, které musely dospět příliš brzy
Byly to jen nepatrné figurky na pozadí ulice velkého světa, součást živého inventáře. Všichni do jednoho vynikali v „drzé uctivosti“, při níž vám dvěma větami a svou hrou na velké prodavače dokázali zpříjemnit den.
Nenechte se však zmást. Pokud nějakému dětskému kamelotovi šlápnete v tlačenici na nohu, zakleje osmiletý hoch jako starý námořník. Až se všichni otočí. A budete rádi, že vám na zádech nepřistane bochník koňského trusu. Tito newsies, jak jim říkali nejen v New Yorku, se s tím totiž nemazali.
Jeden svět, a přesto dvě velmi odlišné třídní reality. Dvanáctiletý James Lequlla prodává noviny svému zákazníkovi z horních společenských vrstev.
Chodníky byly nekonečné, jejich boty prošlapané, hlad setrvalý a naděje na lepší živobytí minimální. Život na ulici není pohádka, a k tomu, aby si kluci vydělali svých čistých třicet centů za den, se museli pořádně ohánět. Jejich celodenní mzda, za dvanáct až šestnáct hodin práce, stačila jen k přežití – na trochu jídla a možná nocleh na spodní palandě v promrzlé ubytovně.
Dvě třetiny těchto dětských prodavačů totiž byli sirotci, kteří se museli starat sami o sebe. A taky o sebe navzájem, protože dohromady nikoho jiného neměli. Starší, dvanáctiletí kluci zaučovali sedmileté prcky a pomáhali jim balíky novin roznášet na štace. Party kamelotů však znaly i konkurenci, o výnosná místa, kde se prodávalo dobře, byla tlačenice. Kdo přišel první, měl větší šance. O prodejní fleky se skupiny neváhaly bít.
Jejich den začínal budíčkem kolem čtvrté ranní, aby ještě za tmy stačili dorazit k závozníkům. Distributorům, kteří na vozech rozváželi ve velkém tucty balíků novin z tiskáren velkých mediálních domů. Kluci si od nich balíky museli zálohově nakoupit, většinou po půldolarech za svazek, a ten pak kusově po pár centech prodávali po ulicích. Po dvanácté se celý cyklus pochůzek opakoval s odpoledním vydáním.
Včerejší zprávy nikoho nezajímaly, takže kdo z kamelotů neudal potřebný náklad, prodělal. Neudané kusy totiž většina vydavatelských domů nevykupovala zpátky. Hoch, který měl smolný den a málo zákazníků, nevydělal, dokonce přišel o peníze investované do zálohy. Neměl na nocleh, noc strávil na ulici. Druhý den bude mít hlad, tedy pokud si chce místo jídla zálohou nabrat další noviny k prodávání…
Znamená víc novin větší prodej? Ne
Newyorským mediálním magnátům, jakým byl třeba William Hearst, vydávající deník Journal, nebo Joseph Pulitzer, který stál za deníkem World, to vynášelo miliony dolarů ročně. A milionové zisky ze svého podnikání taky uměli slušně investovat. Do větších tiskáren, lacinějšího inkoustu, levnějšího papíru. Výsledkem bylo, že pak mohli produkovat víc kusů novin – a víc inkasovat na tom, že na stránkách deníků prodávali reklamní prostor. Magnáti rozhodně nechudli, ale kluci postávající na nárožích s novinami v podpaží s tím měli problém.
Bývali hladoví, ušmudlaní, často otrhaní. Je vlastně s podivem, že dokázali přežít, i když leckdy za cenu menších nebo větších zlodějin.
Odhodlání protlouct se. Malý kamelot v Kalifornii, rok 1915
V roce 1890 žilo v New Yorku kolem 2,7 milionu lidí. Noviny si nekupoval každý z nich, pravidelných kupujících byl víceméně konstantní počet. Takže když se zvedl denní náklad o polovinu – u Journalu na 350 tisíca u Worldu dokonce na 380 tisíc výtisků –, v podstatě už nebylo komu dál prodávat. Mediální magnáti si však věděli rady – zvedli onu zálohovou cenu za balík. Z někdejšího půldolaru na šedesát až osmdesát centů. Takže za stejnou dřinu, při níž však neprodali víc novin, dostali kameloti ve výsledku méně peněz.
A ještě jedno chytré úsporné opatření zavedli roku 1889 pánové Hearst a Pulitzer do praxe. Tam, kde to ještě fungovalo, definitivně zrušili i zpětný odběr neprodaných výtisků a vracení záloh. Jedním škrtem si tak vydělali na prémie. Dětské prodavače tím ovšem novin přivedli na mizinu. Ale komu by záleželo na pár umazaných spratcích z ulice? Rodičům si asi sirotci stěžovat nebudou, že?
Kameloti ve stávce
Jenže v tom se vydavatelé ukrutně přepočítali. Dětští kameloti, dosud takřka neviditelní, vyrazili do stávky. A byla to stávka, jakou New York ještě nezažil. Profesionalitou provedení totiž překonávala vše, co dosud v Americe odboráři z jiných organizací zatím předvedli.
Velká mela. Před osmdesáti lety vyhnali Londýňané fašisty z ulic V říjnu 1936 hnali fašisty z londýnského East Endu Židé, Irové, věřící i komunisté, socialisté, anarchisté. Dělníci z přístavu i železnic. Chlapi z tělocvičen i matky a děti. Všichni. Davy lidí. Museli se ale vzepřít nejen fašistům, policii a zákonům, ale i centrálám vlastních organizací. |
Kluci totiž věděli, jak celý systém vydavatelství, reklamy a prodeje funguje, a opravdu se s tím nemazali. Kde začali? Journal i World doslova zmizely z ulice. Bez ohledu na to, kolik jich vyšlo z tiskáren, nebyly k dostání. Dílem i proto, že závozníci nedovezli svůj náklad čerstvých novin do cíle. Tisíce balíků skončily v bahně, v haldách hnoje, rozházené po ulicích. Protože na ně útočily hordy dětí.
Muži zákona byli proti jejich rychlým, flexibilním, mobilním a navíc výtečně koordinovaným akcím naprosto bezbranní. Když chytili jednoho výtržníka za límec, byly tu pořád desítky dalších. A takového mladistvého buřiče, kterému ještě teče mléko po bradě, stejně nedáte za mříže. Možná mu požehnáte obuškem, ale to je tak všechno.
Kluci se taky vypořádali s dospělými stávkokazy, kterým obvykle zmáchali prodávané noviny kbelíkem vody. Tedy, jen prodavačům – mužů. „Protože gentleman nikdy nepotopí dámu,“ říkal oficiální mluvčí stávkového výboru kamelotů, Mrkající Kid. Bylo mu jedenáct let, ale mluvil jako právník z Harvardu.
A další tváře těchto netradičních odborů? Archetypy zubožených, ale nepoddajných a nezlomných dětí ulice. Kluci jako Kulhavý Morris, Závoďák Higgins, Indián Bob, Hladový Joe, Malý Mush… všichni v rozmezí devíti až dvanácti let. „Proč se bouříme? Protože nechápeme, jak může deset centů na stovce prodaných novin bolet víc milionáře než nás!“
Konkurence má žně
Jejich odhodlání a zápal pro věc byly rozhodně inspirativní a upřímnost vyjádření kamelotů často podtrhovalo kručení v prázdném břiše. „Radši však nejíst, než se dál nechat sdírat z kůže od Pulitzera,“ říkali.
„Ti kluci mají vlastně kuráž. Vždyť se o svých pár centů gáže pustili do křížku s milionáři,“ soudili tehdy běžní lidé a dávali stávkujícím dětem za pravdu. „World je plný nesmyslů pro hlupáky a Journal by mohla psát lépe vaše babička, pane!“ začali také hlásat kameloti. „Čtěte radši opravdové noviny, čtěte Herald, Times a Tribune! Nechejte novinky z Journalu oslům, čtěte noviny pravých mužů, čtěte Morning Star!“ ozývalo se z nároží.
Stávkující prodavači novin totiž přešli k vydavatelské konkurenci. Měla o něco férovější pracovní podmínky a zjevně na oplátku začala ve svých článcích referovat o požadavcích rebelujících kamelotů. Chlapci pak o to víc nabádali veřejnost, aby jim „dala šanci na přežití“ tím, že bude kupovat Evening Sun, Telegram a Daily News, kde se „hraje podle rovných pravidel“.
Kameloti byli výtečně sehraní a počínali si jednomyslně. Schůzovali na ulicích, skandovali hesla, bystře komunikovali s širokou veřejností. Uměli předat své poselství, lidé se tak mohli dozvědět přímo od zdroje, o co chlapcům vlastně jde. A když proti takové „demonstraci“ chtěla zasáhnout policie? Jako když střelíte do hejna holubů. Za pár minut už měli shromáždění o ulici dál.
Prodavači novin se rychle naučili vozit koněspřežkami a tramvajemi, protože tady mohli mluvit k cestujícím od zastávky k zastávce, aniž by je vyhmátli strážníci. „Prosím, nekupujte World a Journal, který odmítáme prodávat, dokud nebudou naplněny naše požadavky. Pokud s námi sympatizujete, bojkotujte je s námi. Neinzeruje v těch zlodějských plátcích, které stejně nikdo nebude číst,“ říkali smutně a vážně vypadající malí velcí chlapi.
Síla kluků z ulice
Stávka nezůstala bez odezvy, protože si mediální magnáti rychle uvědomili, že jejich obrovská vydavatelství vlastně celá stojí na tisících párů malých nožek dětských prodavačů. Když World a Journal nikdo neprodává, nikdo je nemůže číst. A proto si v nich nikdo nekoupí inzerci, bez ohledu na výši nákladu.
Kluci z ulice to věděli a zastavením distribuce milionářům velmi efektivně zaškrtili penězovod. Přitom na svou stranu získali veřejnost. A dokázali být ostražití i k vlastním zástupcům – když byli Mrkající Kid a jeho kolega ze stávkového vedení obviněni ze zaprodání stávky, nahradili je jiní hoši. I když se nad jejich proviněním vznášel otazník, protože je do světa hlásal především list Telegram, který do svého impéria přikoupil Pulitzer.
Po necelých dvou týdnech stávky nakonec svolal Joseph Pulitzer, s přispěním senátora Sullivana, na manhattanský Irving Place zástupce odborů, aby s nimi osobně projednal nové podmínky spolupráce. A nejspíš jej překvapilo, že na vyjednávání dorazilo kolem pěti tisíc výrostků, kamelotů z celého New Yorku. Hoši chtěli být u toho, nesázeli na delegáty, reprezentanty, zástupce, které lze koupit, umluvit, zastrašit. Věděli, že jejich síla je v jejich počtech. Takže v okolních ulicích dočista ustal provoz.
Milionář si je za pár bonbonů nekoupil. Kameloti si sice snížení ceny za balík novin na původních padesát centů neprosadili, ale garantovaný zpětný odkup neprodaných novin ano. Takže neprodanými kusy už dál nebudou tratit. Stávka pro kameloty skončila úspěchem. I když byli na newyorských ulicích téměř neviditelní, mediální výrobní proces stál právě na nich – a své pozice dovedli bystře, odvážně a organizovaně využít.
