„Je odepisována jako dětská hra… ale když se do ní zavrtáte, zjistíte, že to je jedna z nejryzejších podob soutěžení, které dvě mysli mohou podstupovat,“ uvedl v roce 2015 listu The Atlantic Jason Simmons. Jeho slova bychom přitom neměli brát na lehkou váhu, v oné době absolvoval několik mezinárodních turnajů ve hře kámen-nůžky-papír za rok. A byl, mimochodem, známý pro svou strategii sázející na „papír“.
Dlouhá historie prosté hry
Nejstarší doklady o jednoduché hře s prsty pocházejí podle serveru The Atlantic z hrobky na egyptském pohřebišti z doby asi dva tisíce let před naším letopočtem. V Číně se o ní zmiňuje kniha Wuzazu ze sedmnáctého století, její kořeny situuje do doby dynastie Han, která vládla od roku 206 před naším letopočtem do roku 220 po Kristu.
V Japonsku patří pod hry zvané sansukumi-ken. Mohou mít různé variace, prstové pozice mohou symbolizovat tygra, vesnického vůdce a matku vesnického vůdce, ale též žábu, slimáka a hada. V Indonésii do hry vstupuje škvor, člověk a slon, aby škvor překvapivě a dosti krutou cestou porážel velké zvíře tím, že se mu vydrápe do chobotu a vyjí mu mozek.
Do dvacátého století se z Asie hra rozšířila i na západní polokouli. A zakořenila tak, že například už v roce 1927 mohl skotský spisovatel Gerard Farlie nazvat svůj román Nůžky rozstřihnou papír, aby ho o dva roky později následovalo pokračování Kámen ztupí nůžky.
Z baru až na CNN a ESPN
Když se potom v roce 1995 rozhodli spustit web věnovaný této dětské hře torontští bratři Doug a Graham Walkerovi, byla to dílem náhoda a dílem provokace. Vlastně si chtěli především zkusit, jak se web dělá. Postavit ho na libůstce, v níž za hádání soutěžili doma v garáži, jim přišlo na mysl prostě jen tak ledabyle. Ale zalíbilo se jim to.
Přišlo jim pikantní, že si tak vlastně mohou utahovat ze všech zavedených, respektovaných sportů. Přišli se spletitými pravidly a normami, vyfabrikovali si vlastní dějiny hry, autoritativně a neomaleně házeli po čtenářích úplně vymyšlené strategie, jak vyhrát. Byla to kašpařice. Záměrná. „Sportovní svět byl přecpaný k prasknutí, všude byly najednou extrémní disciplíny,“ vzpomínal Doug a dodával: „Zdálo se, že doba je zralá na parodii.“
Jenže ona parodie nazvaná Světová společnost kámen-papír-nůžky (World Rock Paper Scissors Society, WRPSS), se chlapcům vymkla z rukou. Začala žít vlastním, virálním životem. Explodovala zájmem.
Bratři se proto v roce 2002 rozhodli, znovu jen tak pro legraci, uspořádat v jednom torontském baru turnaj. Čekali, že přijde pár lidí, známí a snad i známí známých. Pětadvacet, možná třicet hráčů. Dostavily se jich stovky, jak popisuje server Priceonomics. Další rok už jejich šampionát přenášela CNN. V roce 2006 ho sponzoroval Bud Light a pro vítěze nabídl 50 tisíc dolarů v hotovosti.
Pořád to však byla sranda, sport přitahoval žertovné týpky. Patřila k němu fabulace a nadsázka, Pete Lovering, který vyhrál na vůbec prvním oficiálním turnaji v onom památném roce 2002 v Torontu, bojoval v županu s nápisem „mistr světa roku 1974“. Kánon WRPSS mluvil o mýtické, zakladatelské knize své disciplíny The Trio of Hands, kterou měl napsat jistý Wojek Smallsoa, aniž by se však vědělo, zda kniha a její autor vůbec existují.
Oficiální pravidla popisují hru a pozice prstů a kompletně formálně, suše, precizně, detailně, technicky („při pozici kámen má palec spočívat nejméně tak vysoko jako nejsvrchnější prst“) a naprosto nadbytečně, protože je každý zná z dětských let. Jednotlivé herní strategie stojí naprosto na vodě, jiné mají srandovní popisy. O taktice „byrokrat“ spočívající ve volbě pozice papír třikrát za sebou se píše: „Aplikace onoho manévru s tupým výrazem je nejzazším, ultimátním bodem pasivně agresivní hry.“
Na svém vrcholu pořádala společnost bratrů Walterových šampionáty, kde sváděli prstové souboje soutěžící za dozoru rozhodčích, turnaje sponzorovaly firmy jako Microsoft a Yahoo! Mistrovství v roce 2007 přenášely prestižní sportovní stanice ESPN a Fox Sports. Referoval o něm magazín Rolling Stones. Parodii svět, média, sponzoři i diváci pochopili docela seriózně.
Hra na babu má profi verzi. Plnou překážek. A patentovanou Znali jsme ji všichni. A zná ji celý svět, dětstvím provází všechny generace. „Máš babu!“ Když ke hře přidáte překážky, regulujete ji pravidly, dostanete profesionální ligu honěné, kterou na YouTubu sledují desítky milionů lidí. A někdejší hru pro každého tak obsadí patent. |
Až se Doug s Grahamem museli začít obávat, zda s komercionalizací jejich hra, kterou WRPSS popisuje jako „Wimbledon líného, připitého rozhodování“, neztrácí duši. Možná tak bylo jen dobře, že v roce 2010 organizace zanikla, i když dnes její web slibuje návrat.
Oheň však byl již zažehnutý. Místo zastoupily turnaje USA Rock Paper Scissors League, i ty si našly cestu na ESPN – a přístup k finančním cenám ve výši 50 tisíc dolarů. Pak odešla i tato liga, aby štafetu aktuálně nesla World Rock Paper Scissors Association (WRPSA), Světová asociace kámen-papír-nůžky. Ani tento spolek nezbavuje hru odlehčeného nadhledu. „Vyhrát může každý, někdo jen častěji,“ deklaruje jeho web. A zakladatel a prezident asociace Wyatt Baldwin objasňuje, proč dává svému sportu přednost například před házením mincí tím, že „v bezhotovostní společnosti, v níž žijeme, je to rozhodně lepší možnost“.
Hlídat svaly, nestát v cestě náhodě
Hra kámen-nůžky-papír se samozřejmě musela potýkat s pochybami: Je to vůbec sport? Zastánci poukazovali na to, že jistá dovednost je třeba. Někdejší rozhodčí Brad Fox tvrdí, že ve hře dochází se zkušenostmi ke „gradaci dovedností“, jako například u pokeru.
Za Michaela Jordana tohoto sportu Baldwin považuje Kena „Whitey“ Watsona z týmu Legion of the Red Fist. Přístup, který Watson zastává, však nevypadá nijak sofistikovaně, server Inverse ho rovnou dehonestuje jako pseudo-psychologický. „Když se na tebe koukám, vidím silného chlapa, který se zdá být macho. Takže si myslím, že vsadíš na kámen,“ popisuje Watson. „Hra spočívá ve volbě a v moci sugesce,“ soudí pak šampion Simmons a rozmáchle epicky dodává: „Hra sama se téměř vytratí a stane se otázkou síly vůle mezi dvěma soutěžícími.“
Jisté dovednosti však opravdu třeba jsou. Například je nutné dávat si pozor a volbu své pozice nevyzradit dopředu pohybem ruky. Bystré a pozorné oko zkušeného hráče totiž ví a zaznamená, že pozici nůžek často předchází nepatrné předčasné vystrčení ukazováku, zatímco kámen o sobě dává vědět pevnějším sevřením pěsti. Na chystanou figuru papír zase napoví loket, který má tendenci vybočit do strany.
Další šampion Bryan „The Saint“ Bennett svou strategii označuje za psychologickou, snaží se načíst si soupeře, seznámit se s tím, jak se stavěl k předchozím soubojům. Vždy si rovněž zapamatovává soupeřovu vůbec první pozici, má za to, že se k ní v nejdramatičtějších momentech vrací.
Vůbec nejlepší strategií je podle serveru Inverse hrát zcela náhodně. Fox souhlasí, jenže namítá: „Lidé jsou velmi špatné generátory náhodných čísel.“ Vědci mu dávají za pravdu – v lidské mysli existují vzorce, i když si jich hráči nejsou vědomi. Jako příklad Simmons uvádí, že jen málokterý začátečník bude opakovat tutéž pozici za sebou, „protože to pak nevypadá náhodně“. Dělá to pak z něj snadnou oběť zkušenějších: když například zahraje nováček kámen, ostřílený hráč ví, že má v příštím souboji vsadit na nůžky, protože to dopadne buď remízou, protože se jeho nůžky střetnou s nůžkami, nebo vítězstvím, neboť porazí zelenáčův papír.
A aby toho nebylo málo, podle výzkumu čínských vědců existují všeobecně sdílené preference. Při zápasu bývá kámen zahrán v 35,4 procenta případů, papír ve 35 procentech a nůžky jen v 29,6 procentech.
Je to trochu magie. A často vede k zakletému řetězci: „Já vím, že soupeř ví, že já vím, takže on ví, že…“ Zkušenost se vyplácí, shodují se všichni. „Čím víc druhů hráčů jste potkal, tím víc víte, jaký typ lidí se s čím vytasí. Lépe se vyhnete zaujatostem,“ soudí Baldwin.
Zdá se, že tento sport se zpět do televizních kanálů neprodere. Důvod je zjevný – nehodí se, nejde dost dramaticky televizně zpracovat. Při pokeru divák vidí hráčům do karet, bojovníkům disciplíny kámen-nůžky-papír se kamera do hlav dostat nedokáže. Sport tak zůstává legrační libůstkou, tak trochu nostalgickou. „Je to jako vrátit se do dětství, ale moci si s sebou vzít pivo,“ říkal Doug Walker.
A když už jsme u alkoholu, velmistr Simmons zase soudil, že „pokud hráči nemají ve svých systémech pivo, nevěří výsledkům“.
