Běžecké tréninky s měřičem tlaku byly jednou z podmínek mé skvělé kardioložky a musím přiznat, že jsem se výsledků fakt bál. Bylo mi jasné, že zakázat mi nemůže nikdo nic, ale nejsem už, alespoň v tomhle, takový střelec, abych neposlechl svou lékařku, pokud by byla striktně proti.
Tím větší radost jsem měl, když výsledek dopadl dobře. "Stále ale platí tepová frekvence do 135 a buďte na sebe opatrný. V lednu uděláme ergo a sono, ať máme vše pod kontrolou," tahle doktorčina slova byla rajskou hudbou. Doslova mi spadl kámen ze srdce.
Když jsem tuhle zprávu oznámil Honzovi z Technetu, téměř bez rozmýšlení řekl: "Jdu do toho s tebou. A jdu do toho jako kancelářská krysa. Mám sice málo času, ale chci si dokázat a ukázat těm, kdo jsou na tom podobně jako já, že když se chce, jde to." To byla dobrá zpráva číslo dvě. Nejsem v tom sám a je skvělé, že to nakoplo někoho dalšího. A třeba se někdo ještě přidá.
Jen moje kamarádka lékařka, ta, která mě poprvé před rokem upozornila na možný problém se srdcem, vznesla pochybovačný dotaz: "A trenéra na tu magořinu máš? Hele, pod výbornou lékařskou kontrolou už jsi, tak ať máš krytá záda i v tomhle ohledu."
Samozřejmě, že jsem trenéra neměl. "Pokud můj strop je 135 tepů za minutu, trenér mi moc poradit nemůže," pokusil jsem se odbýt její otázku. Neúspěšně. "Vezmi si tužku a piš. Mám kamaráda na FTVS. Je skvělej a rozumnej. A má rád, když se někdo jen tak nevzdává." Tak jsem dostal kontakt na Vláďu Korbela.
Raději sám, nezlob se, Honzo
trénink1. Délka: 6 km Celkový čas: 58,5 min Průměrná rychlost: 6,1 km/h 2. Délka: 9 km Celkový čas: 1 h 32 min Průměrná rychlost: 5,85 km/h 3. Délka: 6 km Celkový čas: 1 h Průměrná rychlost: 6 km/h 4. Délka: 11 km Celkový čas: 1 h 58min Průměrná rychlost: 5,58 km/h 5. Délka: 6 km Celkový čas: 58,5 m Průměrná rychlost: 6,1 km/h 6. Délka: 9 km Celkový čas: 1 h 32 min Průměrná rychlost: 5,85 km/h 7. Délka: 13 km Celkový čas: 2 h 20 min Průměrná rychlost: 5,58 km/h |
Než jsem se s ním v polovině měsíce potkal osobně, měl jsem od začátku prosince naběháno kolem pětašedesáti kilometrů. Většinou jsem chodil s Honzou, ale po čase mi začalo vadit, že někdo zdravý jako Honza na mě musí čekat a brát ohledy. Nejdřív jsem si říkal jen pro sebe: "Proč neběhá intenzivněji? Proč se veze se mnou? Vždyť on, sakra, může."
Moc jsem tomu nerozuměl a popravdě, běhání s ním mě začalo prostě štvát. A během jednoho výběhu jsem to nevydržel a řekl mu, že mě to s ním vlastně nebaví, byť by to podle mého měl spíš říct on. Od té doby jsme spolu už neběželi, ale myslím, že je to tak dobře. Naučí se běhat sám a donutí se, že teď je trénink, tak musím jít a musím se k tomu dokopat sám.
Ten pravý důvod ale možná bude ještě trochu jinde. Myslím, že se chci svým plíživým tempem trápit sám. Beze svědků. Není úplně příjemné, když pod každým kopcem přejdu do chůze a poté následuje Honzův pohled, který říká, byť v dobrém: "Co je? Jsi OK?" Tohle chce prostě čas.
Vůbec to neznamená, že spolu nemluvíme nebo spolu už nikdy nepoběžíme. Ale teď, na začátku přípravy, se s tím chci prát sám.
Není kam spěchat. Takže běhám jako hlemýžď
A pak přišla schůzka s Vláďou Korbelem. "Počítej s tím, že teď na začátku budeš běhat opravdu velmi pomalu, abychom se dostali s tepy níž a abys pak ve svém 135tepovém maximu letěl jako vítr," předestřel strategii odborník, který shodou okolností před časem připravoval několik čtenářů na maraton ve spolupráci s ona.idnes.cz (podrobnosti čtěte zde). A navrhl: "Není kam spěchat. Myslím, že lepší by bylo na jaře maraton vynechat a dát si ho na podzim. Máš spoustu času a vzhledem k tvému zdraví musíme být opatrní."
Souhlasil jsem, hlavně díky pocitu, že jsem v těch nejlepších rukou. Dobrá, na jaře dám Hervis 1/2 Maraton Praha, v květnu poběžíme na pražském Volkswagen Firemním Maratonu redakční štafetu a pak už budu cílit na podzimní vrchol.
To až doma mi vyschlo v krku, když jsem si pečlivěji prohlédl instrukce pro prvních sedm tréninků. "Ten Vláďa se zbláznil," zhrozil jsem se, "to mám sedm kilometrů běžet průměrnou rychlostí jen 5,5 kilometrů za hodinu?" Pak mi ale došlo, že pokud chceme naučit tělo pracovat do mého tepového stropu, jiné cesty není. Do Silvestra jsem tak rychlostí zařazenou na tempo hlemýžď naběhal dalších 70 kilometrů. Byla to řehole, ale stávají se i horší věci.
Honzův prosinecProč běhám? Běhání pro mě vždycky bylo jedním z nejméně přitažlivých sportovních odvětví. Nedovedl jsem, nebo jsem spíše ani nechtěl, přemýšlet o tom, jak je možné uběhnout třeba dvacet kilometrů! Bral jsem to prostě tak, že je to stejné umění jako chodit po laně. Jen je pro diváka méně zábavné a na první pohled zpocenější. Spousta lidí mi přitom říkala, jak je to úžasné, když každé ráno "jogují" kolem sídliště a že to musím zkusit taky… Dokonce jsem zjistil, že v tom jsou namočení i kamarádi, u kterých bych to čekal skutečně nejméně. Hloupá záminka, proč to zkusit, ale přišla až díky Technetu. Testovali jsme MP3 přehrávač, který mimo jiné umí jednoduchým čidlem v botě zaznamenávat rychlost, tempo a uběhnutou vzdálenost. A pak jsem se domluvil s Markem a začal běhat pravidelně. Podle citu. Aniž bych si přečetl nějakou odbornou knížku. Nemusel jsem se, Marek byl moje kniha a hlídal mě. S přestávkami takhle běháme už (nebo teprve) rok. Konečně jsem poznal, jaké to je, běžet v sedm hodin ráno lesem, kde není kromě lesní havěti nikdo. Jaké to je, když se dostaví pocit, že tímhle tempem můžete klidně běžet donekonečna a nejlépe až někam k oceánu. Jako by najednou přestaly mé téměř pravidelné bolesti hlavy a krásně ztuhla stolice. Cestou na vlak jsem se přestal zadýchávat a kamarádům jsem se při výšlapu na Chopok už nemusel tak často vymlouvat na svoje astma. Na Pražském maratonu jsem si dal desetikilometrovou trať, uběhl ji za 53 minut a kupodivu jsem to neodmarodil. Nejsem běžec samotář, ráno se vždycky těším, že si s Markem při cestě lesem pokecáme. Je to luxus, hodinu jen tak tlachat, případně jen tak mlčet. Nemyslet na nic nebo naopak úplně na všechno. Když musím běžet sám, což teď bude častější, vždy si s sebou beru MP3 přehrávač s mluveným slovem a nějakou rockovou hudbou. Pak jsem schopen v myšlenkách odplout naprosto kamkoliv. Občas takhle "během běhu" vyřeším i pracovní problémy, s nimiž jsem do té doby nepohnul. Už po dvaceti minutách běhu je všechno tak nějak jasnější a jednodušší. Proto běhám. Prosincové běhání Původně jsem si sliboval, že tenhle text bude plný pozitivních poznatků. Doufal jsem, že dokážu sobě a snad i čtenářům, že i lenoch jako já, s pupíkem, může bez problémů běhat třikrát až čtyřikrát týdně. Určitě to jde, ale mně to tentokrát nevyšlo. Zatímco v listopadu jsem během jediného týdne naběhal 30 kilometrů, za celý prosinec to bylo sotva čtyřicet. Takticky to svedu na Vánoce. A je to alespoň zčásti pravda. Příprava článků na sváteční období mi zabrala tolik času, že jsem jezdil domů až kolem deváté večer, do postele se dostal v jednu a ráno se mi pak v sedm nechtělo vstávat. Smůla byla, že se Marek rozhodl běhat sám a moje motivace ráno vstát tak byla mizivá. Nemám na to zatím obranu, ale je mi jasné, že pokud chci za pár měsíců běžet maraton, budu muset svoje návyky změnit. Každopádně, běhat ve dvou je podle mě stejně nejlepší. Moci si během cesty pokecat nebo se v případě krize o druhého "opřít", je prostě ideální. Uvidím, jak mi to bez Marka půjde. Vy všichni s malou vůlí se za tu mou – opět značně ohlodanou – můžete třeba modlit. Když už jsem ale do říčanského lesa přece jen vyrazil, bylo to super. Teploty pod nulou a sníh mi na běhání vyhovují rozhodně víc než podzimní sychravost nebo letní vedro. Zkoušel jsem běhat až do minus pěti a šlo to. Nenosil jsem ani roušku. Nicméně potřetí jsem si lehce nakřápl průdušky. Ještě musím pořádně vyzkoušet, zda mě takovéhle mrazivé běhání zocelí, nebo spíš "zabije". Trošku problém je, že nemám zimní boty. Běhám v úplně obyčejných, které při prvním dotyku s vodou promoknou. Když mrzne, tak to nevadí, když je ovšem obleva, je to dost na nic. Osvědčilo se mi používat speciální ponožky, které nohu v rámci možností udržují v teple, i když je mokrá. Mám jenom jedny, tak je peru vždycky po dvou běháních, je to trošičku humus, ale co už. Nově jsem si pořídil i zateplené běhací elasťáky a přes ně oblékám ještě dvacet let staré kraťasy. Loni jsem v mrazu běhal v obyčejných bavlněných elasťácích a taky to šlo. Navrch mám tři až čtyři vrstvy, podle teploty. Tenké tričko Moira s krátkým rukávem na tělo, tlustší s dlouhým a lehkou bundu proti větru. Když fakt mrzne, vložím mezi to ještě jedno tričko. Mám to vychytané tak, že jakmile vyjdu z domovních dveří, musí mi být trochu zima. Ovšem hned, jak se dám do pohybu, je vše ok. Tak se ani příliš nepotím, ani nemrznu. Běhal jsem tradičně něco kolem osmi kilometrů lesem nahoru i dolů. Trasu mám většinou hotovou za 50 minut, a i když je to ve sněhu náročnější, netrvá mi obvykle o moc déle. |
