Za Vinnetouem, Old Shatterhandem, Kara ben Nemsím a všemi těmi dobrodružstvími na prériích, v pouštích či balkánských roklinách je ještě jeden strhující příběh.
Zdá se skoro neuvěřitelné, napsal německý autor Klaus Farin, že syn tkalců chudých jako kostelní myš, a k tomu ještě v dětství slepý, se po letech strávených v kriminálech náhle převtělí v jakéhosi Supermana vybaveného medvědobijkou a henryovkou a stane se nejčtenějším spisovatelem půlky Evropy. Zakladatelem mýtu a jedním z nejprodávanějších spisovatelů na světě.
Jenže příběh má ještě ztřeštěnější pokračování. Maye, "krátkozrakého, churavějícího mužíka", považují desítky milionů čtenářů dlouhé roky za muže, který vše, o čem píše, opravdu sám prožil. Za hrdinu, který složí zálesáckým nožem grizzlyho a ranou pěstí do spánku urostlého muže, ovládá desítky jazyků včetně nářečí Apačů, Arabů či čínštiny a podle den starého otisku kopyta v širé prérii pozná věk a zdravotní stav jezdce.
Jsem vskutku Old Shatterand, tvrdí o sobě May – a stává se první evropskou pop-hvězdou. Jinak se to asi říct nedá, protože to, co se kolem něj děje, připomíná šílenství, o němž si myslíme, že se zrodilo až s Hollywoodem nebo Beatles.
Farin, který s "popovým" rozměrem Karla Maye před lety přišel, shromáždil přesvědčivá fakta. V Mnichově musí hasiči vodním dělem vyčistit stovkami fanoušků zacpanou ulici před jeho hotelem. Podobné scény jsou k vidění po celém Německu. Kam přijede, tam to připomíná příjezd Michaela Jacksona.
Na cestách přijímá až osm set návštěvníků denně a přednáškové sály jsou beznadějně nabité. Vznikají fandovské spolky. Chodí mu tisíce dopisů, v nich nejsou jen žádosti pěveckých sdružení, šermířských a veslařských, spolků skatu či pivních společností s nabídkou čestného členství. V jeho vile se také vrší nabídky k sňatku – úplně stejně jako o půlstoletí později dopisy zamilovaných žen v Gracelandu Elvise Presleyho.
Masově se prodávají jeho snímky a plakáty, učitelé je rozdávají žákům za odměnu, a když se zhorší, odeberou jim je. Pak hlásí, že to pomohlo: darebové slíbili, že se polepší.
V Bonnu zastihnou ctitelé svého "Old Shatterhanda" u holiče, dav vtrhne dovnitř a serve se o kadeře vlasů na podlaze. A na mnoha místech musí May prchat před obdivovateli zadními vchody.
Nepřipomíná to snad nejječivější týdny beatlemánie?
Pak přijde zostuzení a pád. I ten je vysloveně popový. Kdejaká dnešní hvězda tu zkušenost prožila taky. Když je May konečně na exotické cestě, média si přes noc z modly udělají kořist. Vyjde totiž najevo, že "oblíbený světoběžník", od jehož smrti uplynulo 30. března sto let, celou dobu lhal a až do roku 1898 z Evropy nevytáhl paty.
Nechlubil se sice pevným zdravím ani silnou muskulaturou, jako Old Shatterhand však Karel May čněl do výšin.
Dodnes se mu to předhazuje. Ale možná to bylo trochu jinak. May má polehčující okolnosti. To, že se fotil v kostýmech svých hrdinů a ukazoval pušky z "Divokého západu", jež mu ve skutečnosti vyrobil drážďanský puškař Fuchs, patřilo k době.
Poněkud přepísklý marketing
Časy byly jiné. A tohle byl jeho marketing. Něco takového dělala spousta spisovatelů. Nepovažovalo se to za podvod. "Příběhy z cest", jak se jim říkalo, na té iluzi téměř stály.
A běžný čtenář příliš neřešil, zda autor opravdu cestuje, nebo se tak jen tváří. Dneska už jsou zapomenuti, ale za zmínku stojí případ japonské šlechtičny a autorky amerických bestsellerů jménem Onoto Watanna. Ve skutečnosti to byla Američanka Winnifred Eatonová. Psala knihy o svých zážitcích v Japonsku, kde nikdy nebyla. V době rusko-japonské války v roce 1905 tiskly americké noviny s Eatonovou rozhovory, v nichž vystupovala jako znalkyně japonské povahy. Všichni věděli, že se projíždí po New Yorku, zatímco popisuje, jaká dramata prožívá v Japonsku, ale všichni to hráli s ní. Bavilo je to, jako Němce bavilo věřit Mayovi. (Copak někdo soudný mohl opravdu věřit, že by střízlík May mohl pěstí srážet hromotluky a vyhrát souboj na nože s válečníkem jménem Metan-akva, což znamená Bleskurychlý nůž?)
A stejně, jako se May nechával fotit ve "westmanském" nebo arabském úboru, pózovala Eatonová v kimonu, radila, jak pěstovat bonsaje, a autogramy rozdávala v japonských znacích.
Ale May svůj marketing přehnal. Už to přestala být hra na iluzi. Když dojedete do jeho Villy Shatterhand, mimochodem je kousek od hranic v Radebeulu, najdete tam cestovní lékárničku a suvenýry z cest jako je skalpovací nůž a náhrdelník z drápů grizzlyho, které měly podporovat legendu.
Možná to však úplný podvod nebyl.
Možná totiž May sám sobě napůl – a někdy i víc – věřil.
Když jste ve Ville Shatterhand, dozvíte se, že příběhy jako by ani nevymýšlel. Měl je v sobě. May totiž nepsal. On chrlil.
A přitom se z jeho pracovny ozývaly výkřiky, smích i vzdechy, jak vše prožíval se svými postavami. Pár zaměstnanců od něj proto dokonce uteklo. Jeho přátelé vzpomínali, že když jim vyprávěl, jak Siouxové-Ogallalové zastřelili Vinnetoua na hoře Hancock, plakal. Dokonce uváděli přesné datum: 2. září 1874.
Úplně stejně, jako si zapláčou celé rodiny, když už po desáté vidí totéž ve filmu Poslední výstřel.
Vlast Vinnetoua nedobyl
Velký střih: leden 1991, jihozápadní Texas. Přejíždíme Rio Pecos a já říkám dvěma Američanům, kteří mě vezou, že tuhle řeku znám z Vinnetoua. Tady měli Apačové-Mescalerové svá loviště.
Nic. Vůbec o něm nikdy neslyšeli. Věděl jsem, že May byl evropská záležitost, ale čekal jsem, že budou mít aspoň nějaké povědomí. Jenže Amerika byla vždy totálně netknutá.
Důvodů bylo několik. Nejenže Američané měli vlastní indiánky, důležitější bylo, že tyhle knížky byly jiné. Mayovi indiáni nebyli jen primitivní a mnohdy krvelační divoši, vlci na odstřel, což byl do té doby takřka celosvětový vzorec.
May přišel s jiný pohledem. Old Shatterhand propagoval bratrství bílého a rudého muže, uzavřel s jedním dokonce pokrevní bratrství, v Africe osvobozoval černochy. Barva pleti nehrála roli, byť s dobovým omezením: indiáni, beduíni či Číňané měli sice status společníků, ale jen proto, aby byli neustále udivováni schopnostmi Old Shatterhanda nebo aby se od něj zase a zase nechávali zachraňovat.
Personifikace snad všech ctností - Old Shatterhand. Bez Karla Maye bychom jej neměli.
A ještě jedna věc, proč Maye Amerika ignorovala. Všimněte si, ty nejlepší postavy jsou Němci. Old Shatterhand, Old Firehand, Klekí-Petra... Ale taky většina figurek jako Hobble Frank či bratři Timpové. Jsou čestní, milí a poctiví. Na rozdíl od chamtivých, bezohledných Yankeeů, kteří pošlapávají práva indiánů a berou jim jejich zemi. Ne náhodou americké ministerstvo zahraničí v 60. letech doporučovalo svým zaměstnancům četbu Maye, aby pochopili, jak Němci vnímají USA.
Muž, který nezemřel
Nebylo to poprvé, co se May octl ve vírech politiky. Nacisté ho chtěli zakázat, byl prý příliš pacifistický a rasově nečistý, zachránil ho však jeho obdivovatel Hitler. Jenže kvůli tomu nad ním po válce vládly rozpaky v západním Německu, zatímco v tom východním ho rovnou dali nadlouho na černou listinu. Některé argumenty byly vynalézavé: třeba to, že mučení popisované v mayovkách prý převzalo gestapo. Jak to bylo u nás, víme.
Ale Karel May nebyl nikdy úplně out. Přežíval na poličkách a v povědomí. Prozatímní mezisoučet: dvě stě milionů knih. A vděčné téma, na němž najdete společnou řeč s většinou z takřka dvou set milionů Evropanů od Štrasburku na východ.
V čem je po sto dvaceti letech ta síla? Vím přesně, jak to zasáhlo mě. Měl jsem angínu, bylo mi devět a soused pan Škarda mi přinesl Vinnetoua a vůbec se nezlobil, že mi do třetího dílu vypadla z otevřené pusy žvýkačka a slepila stránky.
Po několika stránkách jsem z toho dostal zápal dětského srdce. Bylo v tom všechno. Velký příběh, přátelství, dobro proti zlu, ušlechtilost, ochrana slabších, čest, pomoc, spolehlivost. Ti dva, Vinnetou a Old Shatterhand, byli takoví, jací jsme chtěli být, když jsme byli ještě čistí.
A taky v tom byl sen. Horečka cestovat a horečka prožít – to v krásném věku, kdy bojovat na život a na smrt je tak snadné, protože v chlapeckém věku je smrt jen slovo a mučení nebolí, a tak se čtenář může v posteli cítit nejstatečnější ze všech. A taky je krásné být na správné straně, když se navíc muž s ocelovými pěstmi ometá nedaleko a vy za sebou cítíte henryovku s její palebnou silou.
Bylo to velké drama, po jakém dítě touží. Boj, zajetí, úklady, stíhání, nástrahy, stopování a zase boj. Hřejivé vědomí, že padouši neprojdou a já jsem tím, kdo je zastaví. Taky romantika táboření, ohňů i dálek. A k tomu ta rozkoš, když Old Shatterhanda vždy nejdřív podceňovali, vysmívali se mu a on je potom všechny usadil a nakonec ještě ukázal pušky. Bylo to, jako když paša odhalí před zpupným úředníčkem, který ho chtěl šikanovat, své přestrojení a ten padne do prachu...
Bylo to geniální, proto to přežilo tak dlouho. A proto si mnoho generací může říct: Karel May, to je Shakespeare našeho dětství.
A začalo to tak nenápadně, těmihle slovy: Víš, milý čtenáři, co znamená slovo greenhorn? Pro toho, koho bys tím jménem nazval, to je nanejvýš neuctivé a ponižující označení.
