Považujete se za herce? Kaskadérství je přece vlastně herectví.
Vy jste jediný, kdo to tak bere! Ale ano, je to v podstatě herectví, akorát že u toho podáváte vrcholový sportovní výkon. Já jsem u filmu od roku 1986. Fakt je, že první velké role, s textem, jsem dostával v cizině. Úplně první byla navíc v němčině. A já tehdy uměl říci jen Guten Tag. Takže mě to učil jeden Nizozemec, který uměl německy. Napsal mi to foneticky.
Nepředabovali vás nakonec?
Myslím, že ne… Ale byl jsem potom předabovaný do češtiny. Doufal jsem teda, že to nechají přemluvit mě samotného, že z toho budou nějaké prachy, ale dali to někomu jinému. Ale abych se vrátil, skrze tyhle role se člověk dostane do povědomí. A Američani si pak vybírají tyhle šikovnější kaskadéry… A co si budeme povídat, já jsem šikovný byl a jsem. Musím se pochválit, ne? (smích) A pak jsou režiséři, kteří se nebojí zariskovat a dávají větší a větší role. Perlička je, že jsem se asi před třemi nedělemi vrátil z natáčení seriálu pro BBC. Tam jsem pracoval už jako herec a měl jsem dokonce vlastního dubléra
To už je úspěch.
To už jsem byl hodně za hvězdu… (smích)
Martin HubMartin Hub se narodil v roce 1964. Původně se věnoval sportu, hrál fotbal, házenou, házel oštěpem, koulí, diskem, boxoval. Ve filmu se poprvé objevil v roce 1986 (snímek Polní mše). S Hollywoodem poprvé spolupracoval v sérii Mladý Indiana Jones. Hrál i v seriálu Cirkus Bukowsky. Kromě toho maluje obrazy. Bude jedním z hostů pořadu Drive televize Óčko ve čtvrtek 21. září ve 22:00 hodin. Povídat si s ním bude Ivo Rafan Traxmandl. |
Není vaším snem zahrát si i jinou roli než tvrďáka, třeba romantickou postavu?
No jistě, já jsem romantik jako vyšitý! Ale… Už jsem to někde říkal, mně by stačilo, kdybych v rámci role přišel do obchodu, něco si koupil, zaplatil a vyšel z toho krámu ven, aniž bych něco rozbil nebo ukradl. To by mně bohatě stačilo, to už bych byl v podstatě klaďas!
Říkal jste mi, že si role vybíráte podle toho, jestli budete ve filmu muset běhat…
Nesnáším běhání. Protože se mi jednou stalo, že mi volal kamarád s nabídkou natáčení, prý se tam bude střílet. Ptám se ho, jestli se tam běhá. „No, trošičku,“ on na to. Nakonec jsme běhali do devadesátimetrových schodů. Asi pětkrát. Byl jsem z toho tak natrénovaný, že jsem mohl jít na olympiádu. Proto se teď raději ujišťuju. Jenže už vím, že vždycky řeknou, abych se nebál, ale nakonec se běhá vždycky…
