Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Kdybych měl obě nohy, žil bych možná úplně obyčejný život, říká profesionální cyklista Jiří Ježek

aktualizováno 
Když tehdy v jedenácti vběhl pod nákladní vůz, přišel o nohu a úraz mu přepsal celý život. Přesto je za to rád. "Beru to jako pozitivní věc. Bez téhle výzvy bych nejspíš nežil tak spokojený život, jako žiju," říká šestatřicetiletý profesionální cyklista Jiří Ježek, trojnásobný paralympijský vítěz a čtyřnásobný mistr světa.

"Kdybych měl nohy obě, to byste koukali!" říká svým soupeřům cyklista Jiří Ježek | foto: Jiří ŠvorcXman.cz

Zkuste se vrátit do doby, kdy vám museli amputovat nohu pod kolenem. Jak jste to prožíval? Jak těžký byl návrat do života, mezi kamarády?
Zase tak těžký nebyl. Fakt, že nemám nohu, jsem v nemocnici přijal vlastně docela lehce. Jako dítě jsem pořád sportoval, byl jsem pohybově nadaný a o to snazší byla "cesta zpátky", s protézou jsem se totiž naučil chodit velmi rychle. Úraz se mi stal pár týdnů před prázdninami, během nich jsem se dal do kupy a vrátil se do školy mezi kamarády.

S obavami, jak vás přijmou, předpokládám?
Bál jsem se, co tomu budou říkat. Tenkrát se o handicapovaných lidech moc nemluvilo, nakonec to ale bylo všechno úplně v pohodě.

Jak se s tím vyrovnávali rodiče, měl jste doma úlevy?
Dělal jsem všechno jako předtím, i věci, které se mi moc nelíbily, domácí práce, staral jsem se o mladšího bráchu. Máma mi řekla, že to nepůjde snadno, ale že čím dřív si na to zvyknu, tím jednodušší to budu v životě mít. Dneska vím, že to bylo to nejlepší, jak se k tomu mohla postavit.

Snažil jste se své situace někdy zneužít?
Ne. Máma mi řekla, že to, že jsem vletěl pod náklaďák, je moje blbost. Abych si nemyslel, že kvůli tomu budu mít někdy nějaké výhody, a abych toho nezneužíval, protože kdybych jednou potřeboval skutečně pomoct, lidi by mi už nevěřili. To byl pro mě velmi důležitý moment. Vždycky jsem se pak snažil vystupovat tak, aby mě lidi nelitovali.

Mládí měl bouřlivé, teď Jiří Ježek maká. A vyhrává cyklistický závod za závodem

Myslíte, že byste to zvládnul stejně lehce, kdyby se vám stal onen úraz ve dvaceti?
Asi by to bylo daleko těžší. Pro lidi, kterým se stane něco podobného později, je to složitější v tom, že už mají rozjetý, naplánovaný život. Každá taková věc trošku změní charakter, zasáhne okolí, vytrhne vás z normálního života. Já přišel "jen" o tři měsíce školy. Asi jsem dřív dospěl, jako dítě jsem byl rozumnější, víc jsem si vážil věcí.

Porážím i zdravé závodníky

Návrat do běžného života jste jako malý kluk zvládnul. Kudy ale vedla vaše cesta k cyklistice?
Obdivoval jsem ji, ještě když jsem měl obě nohy, byl jsem ale líný. Až po úrazu, když jsem ve škole děsně zlobil, mi jednou táta přinesl výstřižek z novin, kde se psalo o cyklistovi Josefu Lachmanovi. Byl na tom s nohou stejně jako já a vybojoval stříbro na paralympijských hrách v Soulu 1988. Táta mi tehdy řekl, že tohle je borec, zatímco já jen zlobím.

Zabralo to a vy jste si sedl na kolo?
Kdepak, tehdy jsem se jen zasmál a dál si žil podle svého. K cyklistice jsem se dostal až ve dvaceti, když už jsem byl vybouřený. Už mě nebavilo chodit do klubů, pařit, pít a kouřit. Ale Josef Lachman byl zase u toho.

Jak to?
Chodil jsem tehdy totiž s holkou, jejíž táta s ním spolupracoval. A Lachman mi ukázal, jak je cyklistika krásná a že i sport handicapovaných má v cizině velkou úroveň a dá se to v něm daleko dotáhnout. Byl to sebevědomý, zcestovalý chlap, učaroval mně. A viděl ve mně talent. Postavil mi kolo a hned toho roku jsem byl druhý na závodě Nerudovkou na Hrad.

A chytlo vás to.
Strašně. Věděl jsem, že chci ten sport dělat naplno, na sto procent. Navíc kolem toho byla super parta, po závodech jsme si dali "pár" piv, ale ráno už zase naplno závodili.

Pořád to byl ale jen koníček.
Ano, ale od jisté úrovně jsem chtěl jít dál, reprezentovat. Jel jsem mistrovství světa ve Spojených státech a skončil druhý. Po čtyřech letech ježdění takový úspěch! A pak přišla nabídka na paralympiádu do Austrálie. To byla megavýzva, zkrátil jsem si práci, všechno podřídil přípravě.

A vyhrál jste, stejně jako o čtyři roky později na paralympiádě v Aténách a v roce 2008 v Pekingu. Máte u nás mezi handicapovanými sportovci vůbec konkurenci?
Nemám a je to škoda. Strašně rád bych měl nástupce.

Můžete závodit se zdravými? Jak vás berou?
V 99 procentech případů jsou organizátoři nadšeni, mají jinou hvězdu. Dokážou to prodat, udělají ze závodu show.

Jiří Ježek má rád výzvy

Někdy jste se ale setkal i s nelibostí?
Setkal jsem se i s tím, že mi funkcionáři řekli, že když zdravé závodníky porazím, degraduju je. Občas mi házejí klacky pod nohy. Třeba letos jsem jel etapový závod okolo Maroka. V první etapě jsem byl v úniku, snímala to televize, viděli to VIP hosté závodu, sponzoři... Způsobilo to v dobrém velký rozruch, ale druhý den mě za to nechtěli rozhodčí pustit na start. Nakonec ve věci intervenoval přímo prezident světové cyklistické federace, který mě shodou okolností znal, a organizátoři mě museli nechat pokračovat. Dělali nám ale naschvály, třeba nám dávali nejhorší hotely.

Jak jste dopadl?
V další etapě jsem byl opět v úniku, vyhrál vrchařskou prémii a dojel desátý. Měl jste vidět ty obličeje!

Říkáte si někdy: Jak bych asi jezdil, kdybych měl obě nohy?
Někdy se mě na to ptají kolegové závodníci. Říkám jim: Kdybych ji teď dostal zpátky, to byste koukali! (smích) Ale kolik kvůli handicapu ztrácím, to asi nejde přesně určit.

A odhadem?
Tipnul bych to na nějakých minus 20 až 30 procent výkonu na jedné noze.

Úraz beru jako obrovský dar

Teď si zkuste tipnout ještě jednou: Jak by vypadal váš život, kdybyste tehdy o nohu nepřišel?
To je dobrá otázka. Bojím se, že by byl úplně obyčejný. Možná bych teď chodil po Dejvicích, občas chlastal, chodil do práce, která by mě nebavila. Místo toho žiju život, který je skoro jako sen. Něco jsem dokázal, viděl jsem celý svět, mám krásnou a hodnou manželku… Samozřejmě to není jen tím, že mě přejelo auto, ale tohle tomu hodně napomohlo.

Skoro to zní, že jste rád, že se to tehdy stalo.
Ano. Beru to jako obrovský dar, i když to určitě zní blbě. Beru to jako pozitivní věc. Lance Armstrong by byl, nebýt rakoviny, jen průměrný závodník. Ano, byl už dřív mistrem světa, ale těžko by vyhrál Tour de France, nebyl by jednou z největších sportovních a společenských ikon. Stálo ho to velké strádání, ale také mu to hodně dalo. Já bych tu nohu už nevracel, ani kdybych měl tu možnost. Život bych chtěl prožít stejně.

Handicapovaný cyklista Jiří Ježek poráží i zdravé závodníky. Ne vždy se to funkcionářům líbí

Vnímáte, že můžete být pro lidi s podobným osudem velkou motivací?
To je to, proč mě sport pořád baví. Co se týče výsledků, už dávno jsem dosáhnul maxima, fyzicky lepší už asi moc nebudu, víc olympiád už asi nevyhraju. Přesto snad má smysl, abych pokračoval. Spousta lidí mi posílá maily, že jim můj příběh strašně pomohl. Vědí, že to jde i po úraze. To je pro mě ta největší výhra. Když jsem tehdy po návratu z nemocnice prožíval ty horší chvilky, bylo to proto, že jsem nevěděl, co bude. O životě handicapovaných se nemluvilo. Teď je to lepší, i díky mému příběhu. Pochopil jsem, že tohle je role, jakou ve společnosti mám.

Jak by zněla vaše rada, jak se dostat do normálu, když se člověku stane podobné neštěstí?
Neodvažuji se nikomu radit, ale základem je: nesednout si na zadek a nebrat to jako nespravedlnost. Spousta lidí začne za svůj handicap vinit okolí. Ještě horší je, když toho začne zneužívat: "Já jsem invalida a vy se o mě teď musíte starat!" To je fakt špatná cesta. Bohužel znám i takové.

Někdy to fakt bolí

Co je podle vás na cyklistice vlastně nejtěžší?
Příprava. Talent nehraje velkou roli, musíte si to prostě odsedět na kole. Příprava na závod je navíc velmi dlouhá – a šance na úspěch malé. Na startu máte takových dvě stě lidí, vyhraje ale jen jeden. Cyklistika je obrovská dřina. Takových sportů je málo.

Na koncerty manželky Soni chodím zapařit, říká cyklista Jiří Ježek

Jak vypadá váš tréninkový den?
Když je počasí, vyrazím na pět až šest hodin na kolo. V zimě se snažím víc běhat, víc posiluju. Sportovní přípravě v sezoně věnuji denně šest sedm hodin. Dalších šest nebo sedm hodin dělám věci okolo sportu, jako je psaní článků, schůzky se sponzory, akce pro fanoušky, příprava tiskových konferencí… Baví mě to, je to něco jiného než jen sedět na kole.

Ošidíte někdy trénink?
Nestává se mi to. Vím, proč to dělám, a vím, že kdybych to ošulil, hned se to projeví. Co v jednom týdnu zameškáte, musíte v následujícím nahonit. Bolí to pak mnohem víc.

Jak moc bolí cyklistika vás, kvůli protéze?
I když se technologie neustále vyvíjejí, protéza nebude ideální nikdy. Ze začátku, když protézy nebyly na špičkové úrovni, jsem chodil do školy s bolestmi. Ale bolí to i dnes. Když přeženu trénink, několik dalších dnů opravdu trpím.

Drtivou většinu úspěchů jste sklidil na dráze nebo na silnici. Horské kolo vás neláká?

mýma očima

Trochu jsem se obával, že přijde zanícený profesionál, tak trochu s klapkami na očích, který bude mluvit jen o svém kole a závodech. A že to navíc bude celé nepřehlédnutelně podbarvené tím, že je handicapovaným sportovcem. Šeredně jsem se spletl.

Dorazil sympatický chlapík (přišel s manželkou Soňou) a během deseti minut jsem měl pocit, že se známe léta. Je charismatický, houževnatý a zdravě sebevědomý. A svůj handicap nestrká do popředí. Když už na něj přijde řeč, mluví o něm otevřeně a přirozeně, bez patosu. Doufám, že pateticky nevyzní ani to, že jsem si během povídání s Jirkou Ježkem uvědomil, že nikdy není nic ztraceno a vždy má smysl bojovat.

Marek Odstrčilík

Silnici jsem obdivoval odmalička, dráha se mi zalíbila až časem, mám rád rychlost. Horské kolo do sebe samozřejmě něco má, chybí mi ale technika, takže se v terénu spíš trápím.

Nějaký extrémní závod vás neláká?
Teď na to ještě není čas, možná až skončím s profikariérou. Mám kamaráda v Kostarice, tam se jezdí pětidenní závod, z toho se dva dny tlačí kolo na sopku a dva dny se sjíždí dolů, kolo se spíš nosí. Kamarád má stejný handicap a ten závod mě láká. Jednou možná takovouhle šílenost zkusím.

Když už jste se toho dotknul, jak dlouho myslíte, že budete závodit na profesionální úrovni?
Slíbil jsem, že do olympiády 2012. Pak asi už bude čas začít dělat něco jiného.

Tušíte co?
Nevím, ale nemyslím, že budu mít problém přešaltrovat se do normálního života. Mohl bych se vrátit k protetice, stavěl jsem lidem protézy a patřil k nejlepším u nás. Můžu taky samozřejmě dělat něco kolem sportu. A nebo něco úplně jiného.

Netajíte, že jste měl bouřlivé mládí plné hospod a koncertů. Umíte ještě zapařit, když na to přijde?
Někdy se to podaří. Chodím občas na koncerty své ženy Soni, to je pro mě příležitost odreagovat se. To, co jsem měl v sobě v mládí, mám pořád.

Pane jo. A co tréninkové plány?
Tréninkový stereotyp nezaškodí občas nabourat. (smích) Po sezoně si ho nabourávám docela často. Pak ale celý rok alkohol skoro vůbec nepiju. Občas jedno, maximálně dvě pivka na chuť.

Jste znalec?
Když jsem byl v pubertě, bylo pivo prostředek, jak se levně nalejt, nehledě na kvalitu. (smích) Dneska mi ale opravdu chutná, a tak si vybírám. Mám rád kvalitní české pivo.

Jiří Ježek (1974)

Paralympijský vítěz - Sydney 2000 (stíhací závod 4km, 1km ps)

Paralympijský vítěz - Atény 2004 (silniční závod + časovka)

Mistr světa - Aigle 2006 (časovka)

Mistr světa - Bordeaux 2007 (silniční závod)

Paralympijský vítěz - Peking 2008 (stíhací závod 4km, časovka)

Mistr světa - Manchester 2009 (stíhací závod 4km ve světovém rekordu 4:40,899)

Mistr světa - Baie-Comeau 2010 (časovka)



Nejčtenější

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Síla fotbalového míče: pro pákistánský Sialkot znamená zisky i utrpení

Výroba míčů, nejen fotbalových, vyslala Sialkot do světa a tamním firmám...

Má-li fotbalový míč hlavní město, je to pákistánský Sialkot. Vyrábět se tam začal nejprve v malém, pro britské...



Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Monogamie není nadřazená. Ke spokojenosti vedou i otevřené vztahy

Vědecké studie čas od času vystaví otevřeným vztahům dobrozdání.

Otevřené vztahy jsou reakcí na to, že máme od svazků stále větší očekávání, která jeden partner naplní jen těžko....

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

Další z rubriky

Biologické rodiče jsem se kontaktovat nesnažil, říká raper Hank

Nesmělý raper. Hank svou muziku destiluje z vnitřního napětí, nespokojenosti...

Klame tělem. Jeho songy oslovují na YouTube miliony lidí a na pódiu srší sebevědomím. Při rozhovoru však raper Kryštof...

Pornohvězda Angel Wicky i generál. Vyberte, kdo vás zaujal na Xman.cz

„Většina holek si pornem jen přivydělává, nemají to jako práci nastálo,“ říká.

Měli pestré profese, rozmanité osudy, rozdílné názory a úhly pohledu. Některé znal skoro každý, jiní čtenářům svůj...

Ochutnal jsem i pivo staré sto let. Pít se dalo, říká expert

Trend příchutí už odezněl, říká Jan Šuráň.

Nejsilnější české pivo se chlubí stupněm čtyřiatřicet, svět však zná i pivo stupně sedmdesát šest. „Jde to donekonečna,...

Najdete na iDNES.cz