Kdyby se držel rodinné tradice, skončil by u námořní pěchoty, ale místo toho se stal kreslířem a výtvarníkem, který zapůsobil jako zjevení. A jako zjevení taky brzy zapadl, když si ho vzala smrt, k níž vlastně směřoval.
Haringovi byli klasická americká rodina z maloměsta. Dům, auto a čtyři děti. Tři dívky a syn Keith. Odmalička byl jiný než oni. "Pamatuju si, jak jsme jeli na dovolenou někam k moři do New Jersey a jak jsme potkávali hippíky a stopaře," vyprávěl po letech. "Máma, holky a já s tátou, oba ostříhaní na ježka. Cítil jsem se jako nepřítel, jako někdo, kdo je na špatné straně zákopu."
Narodil se v roce 1958 a šedesátá léta prožil u televize. Rodiče se ničím nevymykali. Když volební štáb Richarda Nixona vyzval přívržence, aby na jeho podporu jezdili celý den se zapnutými světly, otec to samozřejmě udělal. O pár let později prodával syn trička s nápisy, že Nixon patří za mříže. To už byl i on hippíkem a křižoval Ameriku, aby dohnal, co zameškal. A nevyhýbal se drogám. Byla to jeho vzpoura, kterou se stavěl na zadní vůči spořádaným rodičům.
A kreslil. Vlastně to dělal od malička, protože kreslením komiksů se živil i Haring senior poté, co svlékl uniformu. Syn měl talent, ale ani v tomhle nechtěl jít v otcových stopách. K tomu, aby šel studovat na střední uměleckou školu, ho rodiče i učitelé museli přemlouvat.
Keith brzy došel k názoru, že pravdu měl spíše on. Jakmile zjistil, oč jde, nijak netoužil stát se kreslířem ani výtvarným grafikem. Zdálo se mu, že tihle lidé nejsou ze své práce zrovna šťastní. Dělají ji pro peníze, bez zájmu a teprve po "pracovní době" a jaksi bokem se věnují umění.
A tak ze školy utekl. Paradoxně právě tím se stal velkým výtvarníkem. Ale cesta k tomu byla klikatá.
New York táhne
Získal místo v pittsburském Centru umění. Byl vlastně jakýmsi údržbářem. Bílil zdi, po výstavách sádroval díry po obrazech a podobně. Aby si tu práci udělal zajímavější, maloval na zdi, teprve pak je celé natřel. Řediteli se to kupodivu líbilo. "Když někdo zrušil výstavu a najednou byl volný sál, nabídl mi, abych tam udělal výstavu vlastních graffiti. Rozumíte, pro mě to byla ohromná věc: bylo mi devatenáct a vystavoval jsem na nejlepším místě, jaké bylo v Pittsburghu k mání."
Jestli to byl průlom, pak přišel ještě jeden. Osobní. A velmi intimní.
Keith žil v té době s dívkou, která mu řekla, že je těhotná.
Najednou tady byla volba: buď se oženit a začít život, jaký měli jeho rodiče, stát se místním umělcem v Pittsburghu, nebo zkusit něco jiného. Bylo jasné, jak to popadne, protože věděl, že Pittsburgh ho neuspokojí.
Také ve vztazích chtěl zkusit něco jiného. Úplně jiného.
Začal totiž spát s muži. Následoval rozchod a velký zlom. Jediné místo, kam chtěl jít, byl New York.
Kreslil tam a brzy vzbudil velký zájem. Taky ze strany policistů.
Zářící dítě a další
To bylo tak: New York zažíval na přelomu 70. a 80. let vzrušující časy, z nichž se vynořili takoví umělci jako Jean-Michel Basquiat, Kenny Scharf nebo zpěvačka jménem Madonna. Ti začínající se přátelili s těmi už proslulými, jako byl třeba Andy Warhol. Každý dělal, co uměl.
Kulturní kypění. Yoko Ono, Keith Haring a Andy Warhol. S fotoaparátem Seann Lennon
Keith Haring si například všiml, že v metru jsou prázdné černé reklamní plochy. Vyběhl do papírnictví, koupil bílé křídy a začal na černé plochy kreslit. Jednoduché figurky dětí, pejsky, létající talíře, všechno, co pochytil z otcových komiksů a filmů Walta Disneyho.
Lidem se to líbilo. Dokonce hodně. Dávalo to metru život a kouzlo a úsměv. Jenže tady byli i policisté.
Párkrát ho zavřeli a chtěli ho stíhat, jako by byl sprejer. Ale byl tady háček: křída není sprej a dá se střít rukou. A tak jim Keith po nějaké době vyklouzl.
Přispěla k tomu i jeho popularita, o jeho kresbách se totiž psalo. Proto ho napadlo, že je umístí taky na placky, které si lidé připnou na trička a bundy. Mělo to úspěch, nosili je umělci i byznysmeni. Nejslavnější byla kresbička se jménem Zářící dítě: mimino na všech čtyřech, kolem něj paprsky. Bylo to milé a byl v tom optimismus a pohoda.
A taky úspěch. Krátce poté Haring otevřel svůj první obchod. Nad jménem nemusel přemýšlet, protože dělal pop-art, nazval ho Pop-Shop. Prodávala se tam trička, hračky, plakáty, placky a magnety s jeho kresbami. Prodával je levně. Ale jeho jméno získávalo na ceně, najednou prodal plátno za sto tisíc dolarů.
Výstavy šly jedna za druhou. New York, Paříž, Amsterdam, Londýn, Tokio, Neapol, Milán, Basilej, Rio de Janeiro, Bordeaux, Melbourne, Helsinky, Antverpy a tak dál. Kreslil na berlínskou zeď v dobách, kdy byla opravdu ještě součástí železné opony, na školy v Austrálii, nemocniční haly v Americe a na nahá těla krásných dívek. Ke stému výročí Sochy svobody sezval 900 dětí a vytvořil obrovskou nástěnnou malbu.
Sexuálně explicitní, i takové bylo prostředí newyorské umělecké avantgardy osmdesátých let. Odrazilo se to i v Haringových dílech. Tohle namaloval v lesbickém a homosexuálním centru v Greenwich Village.
"Můj obchod je jen rozšířením toho, co dělám v metru, bořím hranice mezi vysokým a populárním uměním," vysvětloval Haring.
Taky navrhoval vzhled hodinek Swatch a vytvořil kresby pro reklamní kampaň vodky Absolut či cigaret Lucky Strike, obaly desek či etiketu vína Chateau Mouton Rothschild. Zapojil se do kampaní proti cracku, který v té době ovládal a ničil newyorské ulice, či za osvětu kolem nemoci AIDS, která se v té době stávala další velkou metlou.
Jen v roce 1986 vyšlo o Haringovi přes čtyřicet článků. Jeho milé jednoduché kresby se objevovaly všude a staly se něčím víc než ikonou street artu. Ale o dva roky později, v době, kdy měl nejvíc našlápnuto, mu lékaři řekli, že i on má AIDS.
Nepřekvapilo ho to.
Let z kopce
Začátek 80. let, kdy se začal zabydlovat v New Yorku, byl totiž obdobím mejdanů a nevázanosti. Haring se přátelil nejen s Andy Warholem, ale taky s Michaelem Jacksonem, Madonnou, Yoko Ono, Bobem Dylanem, Davidem Bowiem, Iggym Popem či Boy Georgem.
Ušpinil se?Na rozdíl od jeho kolegů z newyorské líhně Andy Warhola a Jeana-Michela Basquiata se na Keitha Haringa dívá umělecký svět poněkud skrz prsty. Mohou za to dva důvody, shrnuje v článku "Je Keith Haring podhodnocený?" server blouinartinfo.com: punc graffiti a to, že se snažil dostat svoje umění do společnosti. Za nálepku graffiti mohou jeho kresby v metru. Příliš zkomercionalizovaný pak Haring přijde obchodníkům s uměním proto, že svoje díla prodával příliš lacině běžným lidem. Zatímco Warholův aukční rekord je 71 milionů dolarů a nejdražší Basquiatovo dílo se prodalo za 26,4 milionu dolarů, Haringa sběratelé umění neocenili zatím "jen" na více než 2,5 milionu dolarů. |
"Newyorská část East Village, kde jsme se hlavně pohybovali, úplně explodovala," řekl, když popisoval tu dobu. "Stěhovali se tam umělci z celé Ameriky. Všemožné nové věci se mísily, v muzice to byl punk a nová vlna. Bylo to úplně nespoutané."
Ale nespoutané byly také vztahy. "Dorazil jsem, když sexuální promiskuita vrcholila. Do města, kde byl každý bezuzdný, jsem přijel krátce po svém coming-outu. Měl jsem chuť experimentovat."
Za nějakou dobu to přišlo. "Bylo to moc špatné načasování. Nakazili jsme se, protože jsme nevěděli, že nějaká nemoc vůbec existuje. Když lidé začali být nemocní, nikdo nevěděl, odkud se to bere. A tak jsme netušili, že bychom se měli chránit."
Když bylo jasné, co nová nemoc znamená a jak se šíří, tušil, že je jen otázkou času, kdy bude muset k lékaři i on. "Po příjezdu do New Yorku jsem žil, jak jsem žil. Kdybych tu nemoc nedostal já, pak už by ji nemohl dostat snad nikdo."
Že je nemocný, se dozvěděl v roce 1988. Samozřejmě ho to změnilo. "Mnohem víc jsem si začal vážit života. Vnímal jsem ho mnohem víc než předtím. Hned na začátku jsem na ulici potkal známého, který na tom byl stejně, ale už delší dobu. Řekl mi, že je teď paradoxně možná šťastnější, než byl dříve. A já jsem tomu brzy porozuměl. Najednou jsem si začal vážit všeho tak, jak jsem to předtím neuměl. Každý den, kdy jsem vyšel z domova, ucítil příjemný vánek a uviděl oblaka na obloze, byl najednou neuvěřitelný. Náhle nebylo nic triviální. Přál jsem si, abych nemusel spát a neztrácel tím čas."
"Nejhorší je, že víte, že jednoho dne to skončí. Jsem absolutní workoholik. A moc se bojím, že jednou ráno se probudím a už nebudu moci pracovat."
Keith Haring zemřel 16. února 1990. Bylo mu 31 let. Jeho obrázky jsou pořád v oběhu a jsou pořád stejně milé.
