Prozraďme, že shodou náhod byl na konci masakrového tažení ulicemi města Granby doprovázeného střelbou z apokalyptického stroje jeden jediný mrtvý. Sám Marvin Heemeyer. Než hasiči jeho tělo z monstra vyprostili, zabralo to dvanáct hodin.
Šílenec hnaný touhou po pomstě za údajné příkoří ze strany radnice totiž z obyčejného buldozeru Komatsu D355A potají vybudoval pojízdnou pevnost. Včetně otvorů pro zbraně. Trvalo to rok a půl. Postupoval s pečlivostí a trpělivostí, na stroj kladl plát po plátu, betonovou vrstvu po vrstvě.
Občan, jehož rozlítil spor o pozemek
Na počátku celé tragédie stál přitom nepříjemný, ale docela banální spor o pozemek. V roce 1992 si Marvin Heemeyer koupil za 42 tisíc dolarů ani ne hektarovou parcelu na vybudování obchodu. Následně souhlasil s prodejem pozemku firmě, která na něm chtěla postavit betonárnu. Jenže nato se domáhal větších peněz – a nakonec se cítil poškozený rozhodnutím města, které se stavbou betonárny souhlasilo. Navíc vyfasoval pokutu ve výši 2 500 dolarů za to, že jeho obchod neměl septik a za další prohřešky.
A to byla poslední kapka, kterou přetekl pohár Heemeyerovy příčetnosti. „Byl jsem rozumný do doby, než jsem musel začít být nerozumný,“ zapsal si v jedné ze svých mnoha poznámek, jimiž doprovázel přípravy na odplatu. A dodal: „Rozumní muži někdy musejí dělat nerozumné věci.“
Činovník radnice Tom Hale později přitakal, že městští činitelé tušili, že se Heemeyer chystá svou frustraci vybít. Rozhodně však neočekávali, že připraví to, co se chystal udělat.
Pořídil si totiž buldozer a začal ho opevňovat. „Brnění“ chránilo kabinu, motor a část pásů a bylo tlustší než třicet centimetrů. Tvořily ho kusy betonu mezi ocelovými pláty. Bylo to provizorní, ale fungovalo to. Stroj to chránilo jak proti střelám, tak proti granátům. Když se budou později snažit strážci zákona jeho pustošivou jízdu městem zastavit, dvě stě střel mobilní pevnost nijak neohrozí.
Při opevňování stroje, který dostane po neštěstí přízvisko killdozer, byl důmyslný. Protože opevnění zhoršovalo viditelnost, napomáhala jí sestava kamer, které byly kryty neprůstřelným sklem a jejichž záběry vedly do dvou monitorů v kabině. Snesitelné klima uvnitř kolosu zaručovala klimatizace a větrák. A potom tu byly samozřejmě střílny s uzoučkými průzory, seděly v nich dvě pušky a jedna poloautomatická zbraň.
Když do hrozivého monstra Heemeyer 4. června roku 2004 lezl, podle všeho věděl, že z něj nevyjde živý. Kryt vstupního otvoru nad sebou musel nechat spustit podomácku vyrobeným jeřábem. „Když víko přiklopil, věděl, že ven již nevyjde,“ uvedl komisař Duane Dailey pro NBC News.
Bilance: se zemí srovnal killdozer 13 budov
A poté už tank připomínající dystopickou příšeru vyjel z Heemeyerovy garáže a začal si klestit cestu turistickým městečkem o 2 200 obyvatelích. Porážel pouliční lampy i stromy a cílil na předem vybrané budovy. Nepřátelské objekty. Domy těch, kteří stáli proti němu a ponižovali jej. Samozřejmě, jedním z cílů byla cementárna. Jenže také banka, přirozeně radnice, též dům bývalého starosty. Redakce novin, které podle jeho soudu psaly proti němu. A několik dalších budov, nakonec jich rozboural třináct. Způsobil škodu za sedm milionů dolarů.
Nebylo to jen ničení budov, v mnoha z nich byli lidé. Redaktor Patrick Brower utekl zadním vchodem z redakce místních novin na poslední chvíli. V knihovně v radniční budově byl v době, kdy na svá pustošivé tažení městem vyjel, program pro děti. A Heemeyer pálil, kam se dalo, i do elektrické stanice a tanků s plynem. „Kdyby praskly a vybuchly, ohrozilo by to kohokoli v okruhu jednoho kilometru,“ uvedl šerif. V ohrožení byl například celý komplex domova důchodců.
Byly to výjevy jako z filmu. Pomalu se šinoucí kolos klátil příbytek za příbytkem, demoloval auta, zatímco ho vpředu i vzadu doprovázeli policejní vozy a ozbrojení strážci pořádku, jejich kulky však neměly šanci. Monstrum se zdálo nezničitelné. Jednomu z šerifových mužů se dokonce podařilo vylézt na buldozer, balancoval na něm, aby našel způsob, jak střelit dovnitř, slabinu opevněného gigantu však nenašel, a aby se vyhnul zranění od trosek projížděného domu, musel seskočit dolů.
Situace byla zlá, protože se zdálo, že killdozer je nezničitelný a bude město ničit, jak dlouho mu dovolí palivo. Tehdejší coloradský guvernér dokonce zvažoval povolání národní gardy, nasazení vojenské helikoptéry se speciálními střelami nebo použití protitankové zbraně ze země. Obavy, že by vedlejší škody převýšily následky Heemeyerova běsnění, však vedly k zamítnutí oněch úvah.
Nakonec se „tank“ zastavil sám od sebe. Uvízl v sutinách sklepení jednoho z obchodů, který rozbořil. Začalo z něj téct – a pak se ozval jeden jediný výstřel. Heemeyera zabila kulka z vlastní zbraně do hlavy.
Povolal mě Bůh
Jeho příběh samozřejmě Ameriku zaujal, šokoval, vyděsil. Jenže vyprovokoval též nepochopitelnou reakci – pustošitel, kterému se jen náhodou nepovedlo zabíjet, začal být oslavován jako lidový hrdina. Rebel proti zkorumpované radnici, proti nespravedlivým úřadům, se stal magnetem a kanalizací frustrace mnohých.
„Dnes oslavujeme ‚Killdozer Day‘ a Marvina Heemeyera, posledního velkého amerického lidového hrdinu. Muže dohnaného na okraj, který si zvolil odpor proti nevšímavému systému,“ hlásal na výročí masakru příspěvek na Facebooku, který cituje server snopes.com.
I proto napsal novinář z Granby Patrick Brower knihu „Killdozer: pravdivý příběh coloradského běsnění“. V ní verzi o utiskovaném muži z lidu, jehož korupcí prolezlé úřady, koupená média a úskoční konkurenti donutili k ozbrojenému odporu pod vlajkou populismu, odmítá. Popisuje Heemeyerovy finanční motivy, ale též jeho úvahy.
Řidič apokalyptického tanku totiž zaznamenával svoje myšlenky na audiozáznamy, které před svou akcí poslal bratrovi. Dohromady mají skoro tři hodiny. První je z 3. dubna 2004, poslední natočil třináct dní před běsněním. „Pro mé poslání mě stvořil Bůh,“ soudil. Nejen proto, že zařídil, aby neměl ženu, děti, rodinu, aby byl k pekelné misi dostatečně svobodný.
Též proto, že to byl Bůh, kdo „požehnal, aby stroj sestrojil, aby ho řídil, aby udělal věci, které udělat musí“. „Je to moje povinnost. Bůh mě o ni požádal. Je to kříž, který musím nést a já ho nesu v božím jménu,“ prohlásil. Kromě nahrávky po sobě zanechal i ručně psané poznámky, které zahrnují seznam objektů, na něž se chystal zaútočit, stejně jako jmen lidí, s nimiž byl ve při.
