Když přijel v roce 1867 turecký sultán do Francie, čněly v jeho doprovodu urostlé postavy. Nebyla to jeho ochranka. Byli to zápasníci a jejich souboje chtěl panovník představit francouzské aristokracii, tak si jich považoval a cenil. Tak si byl jistý, že budou speciálním darem, kterým své hostitele ohromí.
Nepletl se, duely naolejovaných siláků diváky včetně císařovny Evženie ohromily. Starému úsloví z křižáckých válek „silný jako Turek“ se dostalo potvrzení.
Ali a Selim
Olejový zápas je nerozlučně spojený s tureckou říší, jeho kořeny jsou však mnohem širší. První doklady o zápasech bojovníků s těly politými olivovým olejem pocházejí ze starověkého Egypta, ten docela nejstarší pak zhruba z roku 2 650 před naším letopočtem.
Z Egypta se poté po jeho dobytí Peršany sport přenesl do Íránu, kde dostává jeden ze svých působivých prvků, zahajovací ceremoniál. Nejde při něm pouze o to předvést publiku svou sílu a zahřát se před bojem speciálním tancem. Hlavním poselstvím je vyjádřit respekt oponentům a posílit vzájemnou sounáležitost.
Za zvuku modliteb se nejbližší zápasníci drží pravou rukou za pravou ruku, levou za levou. To proto, aby svému protivníkovi sdělili „jsi mi více než bratrem, jsi můj přítel, který se mnou sdílí osud v zápasení, které je válkou na cestě k mučednictví“, jak vysvětluje výzkumná práce tureckých vědců.
Nakonec se olejové zápasy propojily s osmanskou říší. Jejich protagonista, říkalo se mu „pehlivan“, byl uznávanou osobností, mezi jehož zásady měla patřit loajalita, svobodný duch, velkorysost, a s níž se vlivem islámu měla snoubit nejen fyzická síla, ale i náboženství a filozofie.
Až do roku 1582 se přitom rekrutovali z křesťanských chlapců, které ve věku od osmi do osmnácti let sultánovi vojáci odebírali, jako svého druhu daň, rodičům z osmanských provincií ve východní a jihovýchodní Evropě. V říši se poté hochům dostalo výchovy i tréninku, aby mohli zastávat elitní občanské nebo vojenské posty – a věnovali se též zápasu.
Význačnými, legendárními postavami kirkpinaru jsou bratři Ali a Selim. Když si totiž v roce 1360 na cestě do Thrákie krátili osmanští vojáci čas olejovým zápasem, ze čtyřicítky bojovníků nakonec zbyli právě oni. Podle mýtu spolu bojovali tak dlouho a tak vyrovnaně, že nakonec oba zemřeli poblíž města Edirne vyčerpáním. Když na místě hrobů Aliho a Selima vytrysklo u fíkovníku ze země, na památku všech zápasníků, čtyřicet pramenů, dostal olejový zápas své turecké jméno, kirkpinar znamená právě „čtyřicet pramenů“.
Podle legendy se na onom místě začaly konat každoroční turnaje, což by z nich dělalo vůbec nejstarší sportovní soutěž světa. V roce 1912 se na dvanáct let dějiště turnaje přestěhovalo, aby se nakonec vrátilo opět poblíž města Edirne.
Třináctikilogramové šortky
Pravidla zápasu jsou prostá. Vyhrává ten, kdo soupeře přišpendlí na lopatky, nebo ho naopak zvedne nad hlavu. To je ovšem, s ohledem na kluzká těla, přirozeně velmi obtížný úkol. Nejen proto dříve trvaly zápasy několik hodin, údajně i dní, začínaly v devět hodin ráno, a pokud do soumraku neznal duel vítěze, pokračoval druhého dne.
V roce 1975 „nekonečné“ zápasy ukončil časový limit, podle kategorie činí 30 a 40 minut, pokud se během něj nenajde vítěz, vybere ho během následujících deseti, respektive patnácti minut bodování.
Zápasníci jsou polonazí, na sobě mají pouze kalhoty pod kolena. A právě ty jsou vlastně jedinou šancí, jak naolejovaného protivníka pevně uchopit. I proto jsou těžké, třináct kilogramů vážící šortky z buvolí kůže zvané „kisbet“ nahoře pevně „uzamčeny“ pásem a dole zase „manžetami“, aby se do nich bojovníkovi soupeř nemohl dostat rukou. Pokud se mu to však povede, získá pevný bod, jehož se může chytit a využít ho ke svržení protivníka na zem, jak připomíná publikace Kirkpinar Opil Wrestling Aydemiry Aye.
Neméně podstatný je samozřejmě olej. Zápasník si ho lije nejprve na ruce, poté na hrudník, záda, nakonec ho dopřeje i „kisbetu“. Kromě toho, že zápas olej ztěžuje, slouží k uvolnění svalů. Například na šampionátu v roce 2012 zápasníci za tři dny spotřebovali 990 kilogramů extra panenského oleje.
V Edirne však nesoupeří jen zápasníci, svými financemi se přetlačují i bohatí zájemci o sponzoring příštího ročníku. Kdo dá nejvíc, může se stát „aghou“. Bude turnaj pořádat, vítat hosty, organizovat kulturní program, vyhlašovat vítěze a užívat si respektu a společenské moci. V minulosti mohl dokonce ukončovat zápasy, diskvalifikovat bojovníky i rušit celý zápas. Dnes pravomoci přešly do rukou pořadatelského výboru.
Sport je tureckým národním pokladem, země ho velebí jako estetický klenot i jako „matku všech sportů“. Pouze po pečlivém prověřování pořadatelé edirnského turnaje v roce 1996 svolili, že se s ohledem na tureckou komunitu v Nizozemsku může konat podobná soutěž i tam. V Edirne jsou však neturečtí zápasníci odmítáni. Turečtí bojovníci však měří síly s kolegy z Íránu, který je druhým domovem olejového zápasu.